XXVII.(...o probuzení...)
šumělo ráno
ospalostí
otevřu oči - na pelesti
schoulený anděl
bez křídel
ramena sražená
až někam na dno důstojnosti
s očima zavřenýma
střeží
a já mám v dlaních krev
a rýhy od stébel
co čáru života
mi protínají
tak asi ve třetině
jsou rána,
která zahojí se
stěží
|