Z deníčku administrátorky

Máme u jakési Firmy v hostingovém Centru umístěn náš webový Server. Po vcelku banální historce s dětskou pornografií od nás odchází jeho Správce a několik dní poté se odmlčuje i Server. Po dvou týdnech konzultací s technickou podporou Centra nastává čas vypravit se k Serveru osobně. Technická podpora mne varuje, že v budově panují jistá bezpečnostní opatření a že do Centra nesmí být vpuštěn nikdo, kdo není uveden ve smlouvě. To sice nejsem (tam je bývalý Správce), ale zkouším to.

Mezi cedulkami s názvy firem, vyvěšenými na panelu před budovou s Centrem, jsem jméno Firmy nenašla. Vstupuji proto nejistě dovnitř, procházím kolem vrátnice a mířím do prvního patra. Vrátný za mnou vybíhá po schodech a ptá se: "Hledáte domácí potřeby? " Tajný kód? Zkouším přiznat, že jdu k Firmě. "Aha, tak to jsou dveře stošest, ty potřeby sou vedle a furt sem někdo leze." Vyšlo to.

Chodba je asi dva kilometry dlouhá, nicméně mezi čísly 105 a 107 žádné dveře nejsou. Procházím tedy znovu celou chodbu a nacházím je rafinovaně zastrčené mezi dveřmi 1146 a 1147. Na dveřích je nápis "Vchod vedle" a šipka k sousedním dveřím (1147) označeným nápisem "Hostitelská pojištovna". Zkouším zaklepat - nic. "Voni sou asi na vobědě," říká pán ze dveří 1146 (Hostitelská pojišťovna), "budete si muset počkat".

Usedám do křesla a volám technickou podporu. Ujistí mne, že na mne v Centru čekají, ale že musím hodně bušit, přes spuštěné počítače není klepání slyšet. A neoznačené dveře? "Ještě by se k nám snažil proniknout nějaký hacker!" Buším tedy mnohem silněji. "Sou na vobědě, povídám," houknou na mne znovu dveře 1146. "Nedělejte rámus, já všechno slyšim, to sou jenom malý kanceláře." Nenechávám se zmást a buším dál. Po chvilce však chápu, že hrubou silou dveře nezdolám. Beru tedy telefon a volám na technickou podporu. Neberou. Vracím se tedy k vrátnému, zřejmě je chyba ve směrování.

Vrátný trvá na čísle 106, po chvilce naléhání ovšem přiznává, že mají dvojí číslování. Kromě velikých číslic umístěných přímo na dveřích jsou ještě na futrech dveří stará čísla. Místy jsou sice přelakovaná, ale většina jich je vidět. Vracím se do prvního patra, neoznačené dveře 106 (alias 42) nacházím po necelé hodince, stará čísla se s trochou cviku dají pod novým nátěrem nahmatat. Odhodlaně buším a opravdu - po chvíli se mezi dveřmi a futrem objeví skulinka.

Vykoukne Strážce Centra, zeptá se mne na rodné číslo, heslo, prohlédne si mou občanku, potom mne od hlavy k patě, potom ještě jednou, vezme si telefonní číslo, zeptá se, co dělám zítra večer a vpouští mne dovnitř. Je jasné, že si budeme rozumět, Linux mu kouká z očí, z rozcuchaných vlasů, vytahané mikiny, tesilových kalhot, botasek Prestige, shrbených ramen a konečně také ze čtyř shellů s editorem vi spuštěných na grafickém terminálu.

Server je již připraven k zásahu, na servisním stolku je monitor, na něm položená klávesnice, kratší kabel nedovoluje ji umístit jinam. V místnosti není židle, takže musím u klávesnice stát. Nevidím tak sice při psaní na monitor, ale Linux se spravuje tak dobře, že to jde i po slepu. Zkušeně prohlížím kontrolky klávesnice, zda není zapnutý CapsLock nebo vypnutý NumLock - v pořádku. Strážce pochvalně zamručí. Zadávám heslo, přístup odmítnut. Strážce se uchechtne. Rozsvěcím proto diodu CapsLock, zhasínám NumLock. Přístup povolen. Strážce zachová bonton a diví se: "Jejda, já jsem vám omylem dal tu klávesnici s přepólovanými diodami! To jsem blázen."

Zadávám su a chystám se k zásahu. Strážce kolem mne již spokojeně krouží jako mlsná včelka. Vytahuje zpoza mikiny prodlužovačku ke klávesnici, položí ji před monitor a ze sousední místnosti přiváží židli. Spouštím Emacs, Strážce spokojeně vzdychá. Po chvíli zjišťuji, že je závada nad mé síly, mávám řasami a prosím o radu. Strážce usedá k serveru, zjišťuje, že nemám vi, spouští tedy Emacs, do kterého neustále zapisuje znaky jako :wq, !tx-q a další, kdykoliv chce uložit další upravený konfigurační soubor. Napovídám mu Ctrl-X, Ctrl-S a práce nám jde pěkně od ruky.

Po chvíli někdo kliká na dveře, Stážce neochotně otevírá. "Já jdu kvůli tomu zavirovanému serveru," říká po bezpečnostní kontrole nový příchozí, milý důvěřivý Pán středních let s myší v ruce a tenkou knížkou "Zaviroval jsem si webový server, edice krok za krokem" v ruce druhé. Diví se, že místnosti Centra nemají žádná okna. Trochu se bojí vyrazit do tmy, proto prosí Strážce, aby mu dělal průvodce. "Na to jsem už starej kořen", brání se Strážce. Příchozí proto nejistě přistupuje k počítači a připojuje myš. Objevuje se modrá obrazovka smrti, Pán ji pečlivě pročítá, při čtení si poklepává myší. Restartuje server vytažením a opětným zasunutím síťového kabelu. Po startu systému otevírá knížku na první stránce, po zobrazení výzvy k zadání hesla chvíli čte a potom mačká Enter. Po startu systému spouští Průzkumníka a proklepává se na disketu s antivirovým programem.

Můj Server je mezitím spraven, vrkající Strážce mne vyprovází ze dveří. Odcházím a přes rameno si ještě všímám, že Pán již připojil klávesnici. Levým ukazováčkem vyťukává název adresáře "Zavirované soubory II - vypadá to jako něco z webu, ale nevím". Knihu má otevřenou na kapitole "Kopírujeme soubory", pravou rukou pevně svírá myš a vcelku hbitě každý napadený soubor přesouvá do adresáře metodou stiskni a táhni. Raději táhnu také, tlumený chechot Strážce slyším ještě na chodníku před budovou.

Na obsah

Poslední změna: 3. 3. 2011