Rumunsko, červen 2001
Karpaty jsou domovskými horami každého pořádného českého
horáka. Pro většinu z nás byly prvními velehorami života Tatry a stále
ještě je dobrým zvykem vyjmenovat na posezení všechna slovenská pohoří
a znát jejich vrcholy. Jenže Karpaty prýští na východním Slovensku i
na Ukrajinu, odkud se stáčí dále do Rumunska. A je dnes dobrým zvykem
znát i Rumunská pohoří s jejich vrcholy.
Protože každý, prostě každý už v Rumunsku byl, a jenom nám to
stále nevycházelo, stanovili jsme Rumunské hory jako letošní cíl číslo
jedna. Abychom neztráceli drahocennou dovolenou v nějaké pahorkatině
pochybné úrovně, zamířili jsme rovnou do Karpat nejkarpatovitějších,
tedy na Fagaraš. Kvůli komplikacím s dovolenou a sjednocením termínů
jsme nakonec odjeli jen v pěti těsně před koncem června.
|
Tam
Problémem číslo jedna byla mapa Fagaraše. V Čechách se dají bez
problémů sehnat mapy všech možných rumunských hor, ale mapa Fagaraše
ne. Jen v jednom mapkupectví nám nabízeli fotokopii jakési rumunské
mapy, kopie byla zčásti barevná a zčásti černobílá. Na Internetu jsme
našli cosi naskenovaného, byla to ovšem mapka tak malá, že na ní
nebylo téměř nic vidět. Navíc neobsahovala vrstevnice, což je u map
pohoří trochu nepříjemná vlastnost. Nakonec jsme po Internetu
objednali z Británie originální, asi tři roky starou, rumunskou
mapu. Přivezl ji kurýr asi dva dny před odjezdem. Obsahovala sice
vrstevnice, ale jinak nápadně připomínala dětské omalovánky.
Časný odjezd způsobil jisté komplikace. Republiku jsme opouštěli
v době, kdy se všichni Kudrnové a Jankové teprve probouzejí ze zimního
spánku a připravují se na sezónu. Klasický model "autobusem plným
lidí až pod hory" tedy nebylo možné aplikovat. Navíc jsme se chystali
vyrazit již v pátek a vrátit se po týdnu v noci z pátku na
neděli. Po několikadenním pátrání a kombinování jsme nakonec zvolili
variantu autobusem těsně za hranice do Aradu, potom vlakem do vesničky
Turnu Rosu, do hor, přes hory, pod horami a po horách a odtud po týdnu
vlakem z Brašova až do Prahy.
Trochu dobrodružně vypadala cestovka provozující autobusovou
dopravu mezi Prahou a Aradem. Je rumunská, ale její zástupce v Praze
na nádraží Holešovice mluvil jazykem výrazně připomínajícím
ruštinu. Cesta do Aradu stála 900 Kč. K tomu jsme přikoupili rovnou v
Praze i jízdenku na vlak z Aradu do Prahy, neboť jsme letos ještě naposledy
využili slevu pro mladší 26 let. Vlak byl dražší, jízdenka i se slevou
vyšla na 1300 Kč. Dalším drobným problémem bylo zajištění vlakového
spojení z Aradu do Turnu Rosu. Jízdní řády Rumunských drah se nám
sehnat nepodařilo, zkusili jsme proto poslat e-mail webmasterovi
stránek rumunských železhnic, který kamarád vypátral ve smotcích
Sítě. Marketinkové oddělení obratem v angličtině odpovědělo, vhodný
vlak odjížděl z Aradu půl hodiny po příjezdu autobusu (tzn. zhruba v
jednu hodinu ráno), v Turnu Rosu měl být následující den v deset
hodin.
Zabalili jsme tedy nezbytné instatní polévky, kuskus i ovesné
vločky a vyrazili. Autobus byl velmi pohodlný. Cestou přes všechny
hranice (Česko-Slovensko, Slovensko-Maďarsko, Maďarsko-Rumusko) jsem
poprvé v životě viděla, jak se uplácí celníci alkoholem. Na první
hranici to bylo šampaňské, na druhé červené víno, na třetí pak pivo a
několik lahví pepsi-coly. Vlivem jednání na hranicích byl autobus
zpožděn, takže jsme do Aradu dorazili asi půl hodiny po půlnoci a asi
půl minuty po odjezdu nejlepšího a nejrychlejšího vlakového spoje do
Turnu Rosu.
Na nádraží jsme měnili peníze ve směnárně. Měnili jsme poměrně
dost, neboť jsme potřebovali zaplatit přepravu po Rumunsku a zajistit
rezervu, kdyby nastaly jakékoliv komplikace. Díky kurzu 12 tisíc lei
za marku jsme se rázem stali milionáři, což bohužel neušlo žebrákům
ani jiným stálým obyvatelům nádraží. Nádražní budova musela být kdysi
krásná, dnes je velmi schátralá a špinavá. Poprvé v životě jsem
potkala špinavé, hladové a zfetované žebrající děti, nejmladším mohlo
být asi šest let. Tu a tam prošel nádražím muž v jakési uniformě se
samopalem na rameni, což náš pocit bezpečí vlastně moc nezvýšilo -
zdálo se, že ten samopal nenosí jen tak na parádu. Okamžitě se kolem
nás sesypaly hladové děti. Měli jsme strach cokoliv vyndavat a
rozdávat, přece jen jsme vůbec netušili, kolik jich ještě může přijít,
jak mohou být agresivní nebo nebezpečné. Nakonec je kluci podělili
loupáky, které děti okamžitě zhltly.
Spolucestující z autobusu, který dle vlastního vyjádření hovořil
"slovansky", si všiml našich obtíží a děti zahnal. Potom nám začal
shánět náhradu za vlak. Po sériích vyjednávání v pokladně a na
informacích, v pokladně a na informacích, v pokladně... nám našel
nejrychlejší a nejlevnější možné spojení, stálo nás každého zhruba 150
Kč. Jednání bylo velmi zdlouhavé. V okénku označeném jako informace
žádné informace nepodávali, ale když se zeptáte v pokladně umístěné
naproti informacím, pokladní zvedne telefon a zavolá si do informací
pro radu.
Vlak odjížděl zhruba ve tři ráno. Byl trochu podobný patrovým
panťákům, co jezdí z Prahy do Dobříše, jenom mnohem víc smrděl a byl
mnohem špinavější. Ve vlaku svítily jen tu a tam slabounké žárovky,
průvodčí si na cestující svítil baterkou. Asi v sedm ráno jsme
vystoupili v městečku Simeria, kde jsme v půl dvanácté přestupovali na
vlak do vesnice vzdálené asi 3km od Turnu Rosu. Nádraží v Simerii bylo
v kontrastu s Aradem překvapivě čisté a lidské, a to včetně nesmírně
čistých tureckých záchodů. V nádražní restauraci jsme stylově
posnídali dršťkovou (je světlá, s česnekem) a pivo.
I ve vlaku obcházeli žebráci, ostatní Rumuni jim poměrně často,
častěji než je zvykem u nás, dávali peníze. Ve vlaku jsme potkali také
Rumunské cikány, kteří nabízeli "kvalitní 14karátové zlaté prsteny" za
kus chleba. V Čechách je prodávají dráž, ale jinak to musí být stejná
mafie. Jako jediní také uměli pár slov "slovansky", jedna cikánka z
téhle skupinky se k nám připojila i na nádraží, kde jsme naposledy
upravovali batohy a byla dost neodbytná. Trochu jsem se bála.
Vesnice Turnu Rosu byla je jednou z nejpůvabnějších karpatských
horských vesnic, jaké jsem zatím viděla. Jakmile jsme se po výstupu z
vlaku ponořili do krajiny, získala jsem pocit, že jsem někde na hodně
východním Slovensku. Ráz krajiny i vesnice je dost podobný. Po loňské
Korsice se člověk najednou cítí jako doma. Karpaty jsou prostě
Karpaty. V Turnu Rosu jsme u rumpálové studny nabrali vodu. Jakási
místní starší paní nám přinesla porcelánový hrnek, abychom nemuseli
pít vodu z dlaní. Paní nám také cosi horlivě vykládala rumunsky,
příliš jsme jí ovšem nerozuměli, neboť Bořík, který jako jediný
ovládal základy rumunštiny, už tou dobou uháněl vzhůru k
horám. Interpretací proslovu té paní proto exsituje několik a byly
zdrojem zábavy v následujících dnech. Já a Iffka si shodně myslíme, že
nám ta paní říkala, ať si nahoře v horách natrháme nějaké kytičky, ze
kterých je moc dobrý čaj. (Ukazovaly jsme přitom na lípu, že se z ní
také dělá čaj, paní kývla a - podle nás - říkala, že ta kytička v
horách je ještě lepší.) Jak ovšem došla Iffka k závěru, že se ta
kytička docela určitě jmenuje pelyňek, to mi úplně jasné není. Pája
(poslední očitý svědek rozhovoru), během týdne přišel na několik
výkladů, poslední z nich vymyslel ve vlaku cestou domů - prý nás ta
paní proklela a přivolala na nás déšť. Bůh ví. Pelyněk jsme nenašli a
o počasí se dočtete dále. Po příhodě u studny jsme postupně prošli
celou vesnicí, až jsme na samém konci narazili na červený kříž,
označující cestu stoupající k hlavnímu hřebeni Fagaraše.
|
|
|
Nahoru
Ihned za vesnicí jsme se zabořili do strmého svahu, sevřeli
pevně popruhy batohů a vydali se do hor. Stoupání bylo tak prudké, že
jsme se při sběru lesních jahod vůbec nemuseli shýbat, daly se zobat
rovnou ze stonků. Když už jsme vystoupali asi pět set metrů, začala se
projevovat únava z dvoudenní cesty. I rozhlíželi jsme se, kde bychom
mohli zastanovat. Po chvíli jsme vyšli z lesa na nádhernou voňavou
rozkvetlou louku s takovým hebkým rovným sedýlkem a výhledem na
nekonečné stráně a hřebeny. Rozhodli jsme se vybudovat stany a uvařit
večeři, ale v místě seděl starší pán s malým chlapcem. Pán nám tvrdil,
že půl hodiny výš je ještě jedna mnohem lepší louka, kde je navíc i
potok. Znělo to tak lákavě, že jsme se zvedli, vystoupali strašně
rychle ještě dalších dvě stě metrů, přeběhli několik dalších možných
míst pro spaní, ale voda pořád nikde. Nakonec jsme stanovali na loučce
podobné té první. Když jsme vařili večeři, proběhlo kolem stádo mezků
s nákladem pro salaš na protější stráni. Za mezky šel mezi doprovodem
i onen pán se synem - jestli tou vodou mysleli salaš na protější
stráni, nemohlo to být půl hodiny.
Všude kolem voněla horská louka tou neopakovatelnou směsí
mateřídoušky, oregána a trav, ze salaše tu a tam větřík přinesl
cinkání ovčích zvonků, sluníčko pomalu mizelo za hřebeny. Kochali jsme
se a ukazovali si, kudy půjdeme následující den. Kolem deváté jsme se
zavrtali do spacáků a usnuli.
Během večera se pomalu zvedl vítr a foukal celou noc. Byl
poměrně silný, neustále cukal a trhal naším stanem. Na rozdíl od
Boříka s Pájou jsme ovšem večer zatloukli i všechny kolíky, a tak jsme
mohli jen zlomyslně poslouchat, jak za tmy pobíhají kolem stanu a
kotví.
Ráno nás probudilo sluníčko, které se rozhodlo udělat nám ze
stanu saunu. Obloha byla modrá a bez mráčku. Nasnídali jsme, zabalili
zase všechno do batohů a rozhodli se zajít nejprve k salaši pro vodu a
teprve potom zahájit výstup na hlavní hřeben Fagaraše. Kousek za
odbočkou k salaši (odhadem tak 300 metrů) jsme narazili na malý, ale
čistý potůček, kde jsme se po dlouhé opláchli a nabrali zásoby vody na
následující den. Při koupeli nás míjelo další (nebo to samé) stádo
mezků. Místní se teprve stěhovali na salaše, a tak mezci nosili nahoru
nádobí, oblečení a další nezbytnosti nutné k přežití na horské
salaši.
Po koupeli jsme zamířili zase vzhůru, k nejvyššímu bodu dnešní
cesty stále přes tisíc metrů. Cestou jsme potkávali spoustu
Rumunů. Všichni šli proti nám, Bůh ví, kde se v těch horách
líhli. Rumuni měli v rukou igelitky, futrály se spacáky,
tranzistoráky, slané buráky a především ohromné kytice divokých
azalek. Po další hodině stoupání jsme dorazili do ohromného porostu
divokých azalek, kde hospodařily další skupinky Rumunů. Z dálky jsme
si k polednímu posezení vybrali malý vodopádek a kameny u potoka
obrostlý ze všech stran azalkami, zblízka jsme vyděšeně zírali na plastikové
lahve, papíry od svačin a plechovky od konzerv. Dlouho jsme se proto s
obědem nezdržovali a pokračovali dál k obzoru.
Jak už to tak bývá, jen co jsme se vyškrábali na ten
nejobzorovatější obzor, vykouklo za ním něco dalšího, mnohem vyššího,
odděleného od nás drobným klesáním. Postupně jsme za sebou nechali
oblast lesa i kleče, odpoledne jsme se rozloučili i s azalkami. Šli
jsme po hřebenu porostlém travou a posypaném kameny. Navečer jsme
vylezli na poslední vrcholek a čekal na nás už jen sestup k velkému
jezeru, určenému za místo noclehu. Během sestupu jsme na levé straně
hřebene zahlédli v hloubce jakési pleso, podle mapy ovšem mělo být
jezero z druhé strany. Po drobných neshodách, zda jsou jezera dvě a
jedno v mapě chybí, nebo je cesta zakreslena v mapě špatně, jsme sešli
na levou stranu k pozorovanému jezeru. Neklesli jsme až k vodě,
nechtěli jsme ztrácet drahocenné výškové metry. Asi dvě stě metrů pod
hlavním hřebenem jsme rozbili strany na plošince u malého
potůčku.
Pomalu zapadalo slunce, my jsme vařili večeři, stavěli stany,
koupali se v potůčku a pozorovali ovce dole u jezera. Najednou se
začala údolím valit podivná mlha, až jsme si všimli několika ohnisek
hořící trávy vzdálených od nás tak kilometr. Vypadalo to děsivě,
vtipné kamarády pochopitelně nenapadlo nic lepšího než tipovat, jak
dlouho potrvá, než k nám ten oheň dorazí. Nakonec však oheň zhasl,
zřejmě pomohl vítr.
Po dvou dnech stoupání jsme se konečně ocitli na tom pravém
Fagarašském hlavním hřebenu z kamene, trávy a lišejníku a přechod hor
mohl vypuknout. Večer bylo nádherně jasno, a tak jsme si ještě
ukazovali, kudy druhý den vyrazíme.
V noci se nám nad hlavami zuřila poměrně silná bouřka. Ráno se
údolím honila mlha a nad hřebenem se objevily mráčky. Vystoupali jsme
zpátky na cestu a rázem jsme spatřili to správné jezero, kde jsme
původně chtěli spát. Když jsme se k němu přiblížili, zaradovali jsme
se, že jsme je den před tím nenašli. Jezero totiž bylo lemováno
obrovskými hromadami plechovek a odpadků, odpadků byla plná i
voda. Mezi těmi plechovkami by se jen těžko hledalo místo na
stan. Navíc u jezera právě dlel bača s velkým stádem ovcí a několika
psy.
U jezera jsme se proto vůbec nezastavovali a pelášili jsme dál,
vstříc prvnímu exponovanému místu hřebene. Přibývající a stále větší
úseky sněhu nás (tedy některé z nás) ujišťovaly, že dnešní etapa bude
nezapomenutelným zážitkem. S rostoucí nadmořskou výškou přibývalo více
a více mlhy i větru. Konečně jsme dorazili k vrcholu cesty, za kterým
se skrývalo ono těžko schůdné místo hřebenu. To už pro mlhu nebylo
vidět prakticky nic, vítr byl docela silný a já jsem navíc začínala
být vyčerpaná.
|
|
|
Dolů
Rozhodli jsme se, že nebudeme pokoušet osud a sestoupíme
postraním hřebenem k horské chatě, odkud se druhý den vydáme zpět na
hřeben, ovšem až za ten náročný kousek. Chata byla asi o 800 metrů
níže než místo, ze kterého jsme sestupovali, cesta vedla po velmi
ostrém a strmém hřebenu. Během sestupu jsme sešli pod mraky a dokonce
na nás několikrát vykouklo sluníčko. Když jsme obědvali, opalovali
jsme se a ukazovali si vrcholy pro následující den. Těsně před chatou
jsme nedočkavě sešli ze značky, takže jsme se k ní nakonec přiblížili
stylově z jakéhosi houští.
U chaty nás uvítali štěkající psi. Vlezli jsme proto ihned
dovnitř. Podle průvodce to byla nejmodernější horská chata
Fagaraše. Inu, byla obrovská. Moc si nedovedu představit, jak vypadají
ty méně moderní. Po chvilce sezení v temné zchátralé jídelně se
špinavými židlemi padlo rozhodnutí, že ještě ten den vyrazíme zpět k
hřebenu a přespíme kousek výš u soutoku dvou potoků. Dříve, než jsme
stihli vyrazit, zaklepal na okno chaty déšť a s neuvěřitelnou
rychlostí se k němu přidala i hustá mlha. Vzhledem k tomu, že
následující tři hodiny déšť neustával, rozhodli jsme se přenocovat v
chatě. Nemělo cenu vyrážet do deště a zbytečně moknout, navíc bylo
vidět na méně než dva metry.
Přidělený pokoj byl čistší než jídelna a záchody, a tak se nám
nakonec spalo docela dobře. Pršelo prakticky celou noc, několikrát se
přiblížila i další bouřka. Ráno jsme se probudili do husté
mlhy. Nepršelo, proto jsme se rozhodli vyrazit vzhůru k hřebenu s
tichou nadějí, že se počasí přece jen ještě zlepší.
Stoupali jsme cestičkou zaříznutou do boku hřebene, po kterém
jsme předcházející den sestupovali k chatě. Byla docela hustá mlha a
rozhodně nebylo příliš horko. Cestičky byly plné vody a kaluží. V
jednom ze zákoutí cesty pohlédla kamarádka, která zrovna šla jako
první, tváří v tvář do očí medvědovi. My ostatní už jsme spatřili jen
medvědí stopy na cestě, ale i tak to byl silný zážitek. Pokračovali
jsme stále vzhůru, až jsme dosáhli soutoku. Mlha houstla, nepršelo,
ale bylo temno a vlhko. Louka kolem soutoku byla naprosto podmáčená -
jen těžko bychom zde hledali místo pro stany. Pomalu jsme stoupali v
kamenitém strmém svahu nad soutokem a zrovna, když jsme vyslovili
podezření, že by v dešti byla cesta neschůdná, začalo hustě
pršet. Přesněji šíleně lilo. A tak jsme se otočili a hupky šupky,
upalovali jsme zpět k chatě. Než jsme dorazili pod střechu, byli jsme
už docela zmoklí. A tak jsme se usadili v jídelně, jež se už nezdála
být tak špinavá jako předcházející den, a rozvažovali, co
dál. Předpověď počasí byla jasná: déšť, déšť, mlha déšť a potom to
samé znovu celý nadcházející týden. Jen tu a tam se trochu mlha
roztrhala a my jsme skrz dešťovou clonu zírali do jednoho z
nejkrásnějších horských údolí, co jsem kdy viděla.
Stále jsme nechtěli vydat povel k návratu, a tak jsme se
rozhodli, že následující den vstaneme v šest hodin ráno a rozhodneme
ráno podle počasí. Celou noc ovšem hustě lilo a ráno nás zase vítala
mlha.
|
|
|
Zpátky
Nedalo se nic dělat - pokoušet se stoupat zpátky na hřeben a
pokračovat v přechodu hor by bylo zoufalství. Celé hory byly mokré a
bylo velmi pravděpodobné, že nahoře sněží a namrzá. Ač neradi, museli
jsme proto sestoupit do údolí. Nemělo cenu přejíždět do libovolných
jiných hor - hnusně bylo úplně v celém Rumunsku a vlastně v celé
střední a východní Evropě.
A tak jsme smutně v dešti sestupovali dolů dlouhatánskou
dolinou. Kolem poledního jsme dorazili do první vesnice, kde jsme si
stopli voňavé auto rozvážející čerstvý chléb a nechali se vyložit na
nádraží. A přes Simerii, Arad a Budapešť jsme po více než 24 hodinách
dorazili zpátky do Prahy. Nebe bylo neustále zatažené a déšť neustal
ani doma.
|
|
Autorkou tohoto webu je LenkaKT, alias Lenka Kosková-Třísková. Bádám a vyučuji na TU Liberec. |
Poslední změna: 3. 3. 2011
|
|