Jihoafrická republika, červenec 2002

Toto je přepis deníčku z měsíční cestě po Jihoafrické republice, kterou jsme ve čtyřech uskutečnili v červenci 2002. Začínali jsme v Johanesburgu, odkud jsme putovali směrem do Krugerova národního parku se zastávkou na soukromém safari. Pokračovali jsme na západ do národního parku Kgalagadi, odtud jsme se vydali přes Dračí hory zpátky do Johanesburgu. Nechť tento deníček poslouží jako zdroj informací pro každého, kdo by si chtěl podobnou cestu někdy zopakovat.

V Jihoafrické republice jsme viděli nejen nádhernou přírodu, ale také lidi žijící v pro nás jen těžko představitelné bídě. Díky Mhuhle Mthembu z městečka Harrismith jsme měli možnost navštívit místní township a poznat tak jihoafrickou bídu opravdu zblízka. Mnoho zdejších dětí nemůže chodit do školy, protože nemají peníze na školní uniformu. Jedna uniforma pro prvňáčka stojí zhruba 700 Kč. Právě v rozhovorech s mladými jihoafričany, kteří měli měli štěstí a studovali, jsme pochopili, jak je vzdělání důležité. Kdybyste i vy chtěli pomoci dětem z města Harrismith, můžete mi napsat a spolu potom domluvíme podrobnosti.

A na úplný závěr úvodu drobná omluva: zatím je tu jen první polovina cesty - ještě jsem nestihla přepsat celý deníček. Ale do Vánoc, do Vánoc to určitě stihnu :-).

28.6.

Poslední den před odletem, je skoro půlnoc, cpeme věci do batohů, je to divné balení. Jedeme jako na hory a přitom do civilizace. Nevím, kam dám karimatku, nějak mi zbyla...

29.6.

Z Prahy jsme odlétali ve 12:00 s přestupem ve Frankfurtu. Vůbec nevím, jaká byla cesta, protože jsem ji spolehlivě celou prospala. Nevyspání z několika posledních dnů před odletem bylo znát.

Na letišti na nás čekal pan Smrčka, český emigrant, který už asi dvacet let žije v Pretorii. Nejprve jsme absolvovali velmi dlouhé jednání u AVISu o podrobnostech k zapůjčenému automobilu. Ukázalo se, že musíme vyplnit další papíry, chceme-li s autem také do jiných zemí než je JAR. Nakonec jsme také připlatili každý asi 2000 Kč na stoprocentní pojistku. Rozhodli jsme se, že klid duše za to stojí.

V novém autě jsme se vydali za panem Smrčkou do jeho bytu v Pretorii, kde jsme vyměnili naše dolary za jeho Randy v kursu 1:10. Bylo to, myslím, výhodné pro obě strany, neboť jsme všichni ušetřili za poplatky. Dostali jsme také pravý jihoafrický Roibos a něco malého k snědku. Vzhledem k tomu, že jsme k panu Smrčkovi dorazili asi ve 12 hodin místního času, docela se to hodilo.

Potom nám pan Smrčka chvíli povídal o JAR a upozornil nás, že si máme dát pozor na povaleče a lidi, co se potulují kolem. "Máte všichni nůž?", zeptal se. Honza řekl že ne, a tak pan Smrčka přinesl klasickou "zálesáckou" dýku. "Noste to pořád u sebe a kdyby po vás někdo něco chtěl, tak hned bodněte! Nesmíte se s nima mazlit."

Potom nás dovedl k Union Building, což je bývalá budova parlamentu, kterou postavili Britové společně s Búry na začátku století. Stojí na kopci, odkud je nádherný výhled na celou Pretorii. Je to typické moderní město mrakodrapovitého stylu. Ulice jsou překvapivě čisté, celé město působí uklizeným, až vypulírovaným dojmem. Jen ty obrovské vysoké ploty kolem domů člověka naplní úzkostí. Zvlášť proto, že na vrcholu každého plotu je ostnatý drát v hojném počtu.

Několik následujících hodin jsme potom strávili v nákupním středisku na okraji Pretorie, kde jsme doplňovali zásoby. Koupili jsme také čerstvé maso a dřevěné uhlí, abychom mohli jako praví jihoafričané oslavit příjezd brai, tedy grilováním masa. To je mezi bílými naprostá posedlost, grilují všechno a všude.

Na nocleh jsme se vydali do kempu u přehrady Roodeplatdam, což je kousek za Pretorií. Kem je oplocený, což mne uklidnilo, pořád ještě trpím úzkostí, že se na nás po opuštění auta sesypou tisíce zločinců. Nicméně, zatím se nic nestalo. Přehrada je poměrně malá, ale krásná, kochali jsme se zapadajícím oranžovo-červeným sluncem.

Pozor, jeleni!... tedy, antilopy

U vjezdu do kempu nás uvítala značka "Pozor, , jeleni", jenom na ní byla místo jelena nakreslená antilopa. A za chvilku nám opravdu cestičku přímo v kempu přeběhla skupinka malých antilop. Po setmění jsme se pokoušeli grilovat kuřata, ale rošt byl příliš vysoko nad uhlím. Nakonec jsme část masa usmažili na pánvi a užili si u toho spoustu legrace.

30.6.

Včerejčí večer byl možná příjemný, ale opravdu tmavý chladný. Tma nastala zhruba kolem šesté a ihned po západu slunce se začalo prudce ochlazovat. Asi v 9 hodin jsme naměřili 6,2 st. Ráno byl na podlážce Evina a Honzova stanu led.

Ráno bylo opravdu chladné, ale jakmile v 7:30 vykouklo slunce nad stromy, docela se oteplilo.

Asi 40 minut před odjezdem jsme řešili složitý logistický problém 4 velkých batohů, hromady jídla a malého kufru. Jirka však provedl zručnou až fertilní disambiguaci problému, a tak jsme tam ty krámy nakonec nějak nacpali.

Když jsme večer usínali, byly od sousedních domků slyšet bubny a zpěv. Bylo to velmi africké. Ráno, když jsme snídali, prošel mezi našimi stany pán, který si nádherně taženým bluesovým hlasem prozpěvoval. To bylo snad ještě afričtější.

Asi v půl desáté jsme se na chvilku zastavili v Cullinanu. Je zde diamantový lom, kde vytěžili slavný 3.000 karátový diamant - Hvězdu jihu. Zastávku jsme zkrátili na minimum, protože je venku strašná zima. Odhaduji tak 15 st. a ve stínu možná i méně. Městečko je malebné, ale působilo docela ospale. Byli jsme tam tak brzy, že bylo všechno ještě zavřené.

Na benzínové pumpě u dálnice N4 jsme ochutnali pravou jihoafrickou dobrotu - biltong. Je to na tenké plátky nakrájené sušené maso. Měli jsme hovězí, všem moc chutnalo. Dělají se i z jiných mas, dokonce i z antilop. Jihoafričané (tedy alespoň ti bílí) to jedí, jako my jíme křupky.

Zdobené domky kmene Ndebele, 30. léta 20. století

Po občerstvení vyrážíme do skanzenu kmene Ndebele - malého, ale velmi slavného jihoafrického kmene, jehož ženy začaly koncem 19. století zdobit stěny chatrčí malbami. Během 50 následujících let vyvinuly fantastický styl sestávající z abstraktních černo červeno zeleno žlutých obrazců.

Skanzen je schován v malém národním parčíku, od vjezdu do parku je to ke skanzenu asi 5 kilometrů. U skanzenu je pošta, pár domků, docela pěkný kostel a kemp.

Na obzoru stoupá k nebi ohromný sloup dýmu, asi někde hoří. Roste tady spousta borovic. Podle Evy sem nepatří, jsou dovezené a zvláště v okolí Kapského Města působí velké problémy. Původní pestré a vzácné květenné říši berou světlo a vláhu.

Všude jsou tu cedule: nekrmte zvířata, budou zastřelena. Zvířata (platí to hlavně pro opice), která se naučí na lidské krmení, se totiž časem stanou agresivní a obtěžují. A musí být zastřelena. Raději budeme krmit jen sebe.

Skanzen tvoří malinká vesnička, v níž jsou postupně předvedeny jednotlivé historické stupně vývoje staveb kmene. Začíná se proutěným košem obráceným dnem vzhůru, končí se obdélníkovým domem. Kulaté domy mají poměrně dlouhé tunelovité vchody - prý proto, aby se návštěvník musel sklonit před obyvateli a také proto, aby se dovnitř jen těžko dostala zvěř. Pro dobře živeného Evropana jsou ty tunýlky docela těsné.

Poslední domek skanzenu slouží jako krámek se suvenýry. Seděly před ním tři černošky, které byly oblečené do tradičního oděvu kmene a navlékaly korálky. V krámku se mi docela líbil zdobený hrnek, ale neměla jsem odvahu smlouvat o cenu, nadhozená cena 5O R se mi zdála dost vysoká.

Nekrmte zvířata, budou zastřelena!

Po prohlídce skanzenu si za asistence skupiny kočkodanů uvařili na parkovišti bramborovou polévku. Opice byly drzé jako opice, chvilku chodily kolem a potom se zvědavě přiblížili až k nám. Odháněli jsme je, protože jsme měli strach, že nám rozeberou věci, nakrmí se a následně budou zastřeleny.

Asi v 15:00 jsme vyjeli směrem na Midleburg, Belfast a Nelspruit. Přesně před Nelspruitem by měly být krásné jeskyně. Chtěli jsme se tam mrknout a zjistit, jestli budou druhý den ráno otevřené, ale Honza nakonec udělal nějakou chybu v navigaci a jeskyně jsme minuli. Protože už bylo pozdě a tma, pokračovali jsme v cestě do městečka Sabie, kde jsme se ukempovali.

Někde před Belfastem se dosud poměrně rovinatá až nudná krajina prudce zlomila a objevily se hory. Jsou krásné, vysoké a členité, červené jako všechno tady kolem. Jsou dost vysoké, skalnaté. Roste tu hodně borovic a eukalyptů, podle pravidelnosti porostu bych soudila, že jsou to průmyslové lesy.

Večer byl mnohem teplejší než ten předchozí, ráno zase vlhčí a studenější. Kemp byl sevřený v hlubším údolíčku, kam se dobře dostala husté mlha, ale už ne sluníčko. Nejvíce zmrzlý byl zase Honza, který si s sebou nevzal žádné teplé oblečení. Právě si koupil kulicha, rukavice, tepláky a bundu.

Kemp byl podobně jako ten předchozí vybaven rošty na grilování, sociální zařízení bylo velmi čisté. V dámské umývárně bydlí pod umyvadly gekon. Zajímavé je, že kromě sprch jsou v umývárnách i vany. Umyvadla i vany mají oddělené kohoutky na teplou a studenou vodu, což je děsně nepohodlné, ale tady zřejmě úplně normální. Zase jsme byli skoro sami.

31.6.

Ráno bylo zase velmi chladné, a tak jsme ihned po rozbřesku vyrazili do Sabie, kde si Honza koupil svetr, teplou bundu rukavice a další kousky oblečení, o nichž si myslel, že je v Africe rozhodně nebude potřebovat.

Pokračovali jsme k MacMacPools - dvěma hlubokým jezírkům na říčce (5R vstup), která je zdrojem vody pro vodopády MacMac Falls. Ty jsme pochopitelně navštívili také. MacMac je jméno nějaké místní původní misie, proto je i všechno ostatní MacMac. Vodopády jsou dlouhé 63 m, padají do hluboké příkopové propadliny, která je úzká, skalnatá a velmi hustě zalesněná. Zdálky by člověk nic takového nečekal, krajina vypadá na první pohled neporušená.

U parkoviště před vodopády (tohle je velká země, a tak se všude jezdí autem) je tržiště s pravými africkými suvenýry: sošky, keramika a podobné výrobky. U jedné z prodavaček jsme si koupili 2 pytlíky oříšků, které z domova neznáme. Prý se jmenují Macadam. Jsou kulaté, tvaru a velikosti římského hrachu. Jsou docela syté, chutí docela blízké para ořechům. Prodavačka měla nádherný účes - všechny vlasy měla smotané do malých spirál. Prý se takový účes dělá pár hodin.

Okolní krajinu tvoří skalnaté, ale tvarově oblé hory, střídavě hnědo-rudo-holé a uměle zalesněné. U silnice jsou občas prodejci suvenýrů, leccos je velmi pěkné, ale zatím nechceme nic kupovat. Musíme nejprve z kufru vyjíst nějaké to jídlo.

1. 7.

Asi tak kolem poledne jsme dorazili do Burkes Potholes, jednoho z výchozích bodů pro výlety do Blade River Canyonu. U vstupu do parku jsou pikniková místa, toalety a malý stánek se zmrzlinou a pochopitelně také velké parkoviště. Přes silnici je smutné a prašné černošské městečko - náš první township. Domky jsou malinké a šíleně chudé, celé to je na holé stráni plné prachu bez jediného stromu nebo kousku zeleně.

U správy parku jsme si zamluvili dvoudenní výlet do kaňonu na 6. a 7. s noclehem na chatě v horách za 30R na osobu. Všechny výlety se musí zamlouvat předem, protože na chatě je jen omezený počet míst ke spaní. Dá se jít buď na dvoudení nebo pětidení výlet. Dvoudenní výlet začíná v Paradise Camp a končí v Potholes, pětidenní má první dva dny stejné, potom se z Potholes pokračuje podle řeky Blyde dál. Dvoudenní výlet by měl sledovat spíše řeku Tugela. Pán, který to s námi domlouval, nám slíbil, že když necháme 6.7. auto v Potholes, odveze nás do Paradise Camp svým autem. Domluvili jsme se, že dorazíme někdy dopoledne, určitě ne dřív než v osm ráno.

Cestou do Potholes jsme kvůli nedostatku času bohužel museli omezit veškeré kochání, slibujeme si, že se sem ještě vrátíme po návštěvě Krugerova národního parku. Chceme se podívat hlavně na známou vyhlídku God's Window.

Kolem poledne vyrážíme do soukromé rezervace Timbavati, která leží na okraji Krugerova parku, kde máme v kempu Umlani zaplacené safari a ubytování na následující dvě noci. Pobyt v Umlani je velmi drahý (vychází zhruba na 2000 Kč osoba/den), celé je to domluvené přes pana Smrčku, který se zná s majitelem a který nám také domluvil téměř 50 procentní slevu. Soukromé rezervace jsou snem každého jihoafričana (tedy alespoň toho bílého, haha). Návštěvníkům se tu věnují a prý se dostaneme ke zvířatům opravdu blízko. Uvidíme.

Každopádně je to ještě docela dost daleko, ukazuje se, že jsme večer odhad vzdálenosti trochu podcenili. Z Potholes je to tak 130 km k okraji rezervace, potom nás čeká ještě pár kilometrů rezervací po nezpevněné cestě.

Celý národní park Kruger leží na lehce zvlněné rovině, ke které sjíždíme z hor kolem Blade River Can. Nabízí se nám nádherný výhled na červené skalní stěny, mezi něž se postupně noříme hlouběji a hlouběji. Vypadá to jako úplně jako pohlednice ze Skalistých hor. Bohužel pospícháme, abychom byli včas v dnešním cíli, a tak není čas na žádné kochání ani focení.

Postupně sjíždíme do roviny před národními parky. Po obou stranách cesty jsou pomerančové plantáže a u silnice stojí stánky, kde bychom si mohli koupit čerstvé ovoce (pomeranče, papaya, avkokádo), kdybychom na to měli čas.

Asi tak kolem jedné hodiny projíždíme branou NP Timbavati. Na každém vstupu do parku se vydává potvrzení, v němž je uvedeno místo a čas vstupu, toto potvrzení se potom spolu s dokladem o ubytování odevzdává při odjezdu. Ve všech NP se za vstup platí.

Pár kilometrů po vjezdu do parku mizí asfalt. Po obou stranách silnice je pravá nefalšovaná buš plná zvěře, i když zatím vidíme jen ptáky.

Asi ve 13:40 přijíždíme do Umlani. Parkujeme auto pod přístřeškem a než stihneme vystoupit, už se ze všech stran sbíhají lidé v zelených safari uniformách. Všichni se představují a my také, ale já si pochopitelně nepamatuji ani jméno. Jeden z příchozích nám hned říká, že bude náš průvodce a jde nám ukázat, kde budeme bydlet. Nabízí nám také, že nám odnese zavazadla, ale to mi připadá dost trapné a nabízenou pomoc odmítám. (Přitom je to normální - náš průvodce je přece součástí drahé placené služby a jeho povinností je udělat maximum pro to, abychom byli v Umlani spokojeni. Hm. Batohy jsme si nesli sami, nejsme bílí sáhibové.)

Po vstupu za ohradu kolem Umlani jsme příjemně překvapeni. Vlastně spíš zíráme na africký sen: kemp jsou chatky ve stylu domorodých chatrčí, jen v nich je také sprcha, koupelna a záchod. Sprcha je umístěna za chatkou v soukromé ohrádce a má výhled na oblohu. Chatky jsou docela otevřené, na noc se fasují vyhřívací láhve. Prý je nejchladnější zima za posledních několik let. Alespoň prý nejsou komáři. V jednom z kulatých domků je i bar, který má nádhernou vyhlídku na - momentálně vyschlou - řeku, kam se prý chodí navečer koupat sloni. Aby bylo jasno: ta řeka je zhruba 10 m od baru. V chatce je i píšťalka, kterou máme použít v noci, kdyby přišlo nějaké zvíře. Kemp totiž není oddělen od okolní divočiny, a tak se tu a tam stane, že se nějaké zviřátko přijde mlsně podívat na spící turisty.

Ubytováváme se a ve 14:00 se v baru servíruje oběd, kuskus s kuřecím masem, domácím kukuřičným chlebem a zeleninovým salátem. Jídlo je výborné. Záhy zjišťujeme, že k pití si můžeme dát z baru úplně cokoliv, neboť veškerá konzumace nápojů je již zahrnuta v ceně za ubytování. Dáváme si první jihoafrické pivo (Castle) - je docela dobré.

V 15:30 se vyráží na odpolední safari, do té doby se s Jirkou pelešíme v koupacích sítích u bazénku, přesněji malého jezírka. Sušíme také stany, které jsme ráno balili docela mokré.

Byli jsme varováni, že nám na vyjížďce bude zima, protože to na otevřeném autě fouká, a tak si beru legíny, triko, mikinu, vestu, bundu a kulicha. Na vyjížďky se jezdí na otevřených Land Roverech, na každém jsou 3 řady sedadel, do každé řady se vejdou 3 lidé. Řady jsou stupňované podobně jako v divadle, aby všichni dobře viděli.

Nás je v autě 7, kromě nás 4 ještě američan Nick a mladý australský pár. Jedou s námi dva průvodci, jeden sedí na sedačce vpředu na kapotě a hlídá krajinu i stopy, druhý řídí. Řidič se jmenuje Shadrack a je to ten "náš" průvodce. Vpředu na autě je také přidělána dlouhá puška. Před odjezdem dostáváme krátké školení vzorného chování: nekřičet, nevystupovat, nevyklánět se a nesahat na zvířata.

Hned za kempem potkáváme malou antilopku a na cestě dvě veverky. Potom docela dlouho (asi 45 minut) jezdíme sem a tam krajinou, ale žádná zvířata nejsou vidět. Průvodce má vysílačku, kterou si s ostatními auty sděluje, kde jsou jaká zvířata. Mezi sebou se naši průvodci domlouvají nějakým místním a méně častým jazykem (prý je podobný Zulu), jazykem vysílaček je angličtina.

Hroch "Tutovka"

Najednou jsme u malého jezírka - a on si v něm plave hroch. Otevírá hubu, chrochtá, cáká, prostě se normálně předvádí. Honza, Eva i Jirka fotí jako o život. "Tutovka hroch", říká Honza. "Sem vozí turisty, když nenajdou žádné jiné zvíře." Jenže v tom Shadrack zpozorní a hlásí, že jiná auta našla lvy, které už tady dlouho neviděli. Poměrně rychle přejíždíme na druhý konec rezervace. Pod jedním ze stromů leží cosi krvavého - kousek čerstvé kořisti. Jedeme dál a najednou vidím na levé straně auta v křoví roztomilé plyšové ouško, plyšovou hlavičku - jsou tam dvě lvice. Shadrack lvy objíždí obloukem a zase se k nim vrací, jen k nim jede tak, abychom je neměli v protislunci.

Lvi jsou od nás vzdáleni jen asi 5 metrů. Obě lvice leží v trávě a něco žerou. Nevěnují nám žádnou pozornost, na turisty jsou prý docela zvyklé. Je slyšet, jak chroupou kosti. Po chvíli jedna ze lvic dožere svou část, svalí se na bok a chrápe. Shadrack mezitím zajímavě povídá o lvech obecně i o těchto lvicích: jsou to sestry a obě mají právě koťata, jedna tři a jedna čtyři. Mezitím se téměř setmí a my odjíždíme.

Landrover na vyjížďky do africké divočiny

Už za tmy stopujeme stádo buvolů, auto opouští cestu a razí si ji buší, což je po tmě velmi dobrodružné. Land Rover vydrží prakticky všechno, najíždíme přímo do stromků, které se za námi zase zvedají. Musíme se pořád sklánět před trním. Stádo je schované mezi keři a je doslova obrovské, prý je těch buvolů více než 300. Chvíli se kocháme a potom se vracíme zpět do kempu. Tou dobou už mám na sobě všechno oblečení a stejně je mi hrozná zima. Příště si vezmu ještě jednu vrstvu na nohy a vezmu si i rukavice. Cestou ještě potkáváme slona, ale vidíme z něj skrze větve jenom kousek chobotu, oko a kel. Těsně před kempem vidíme ještě divokou kočku a cibetku.

Po příjezdu (asi kolem půl deváté) na nás čeká rozdělaný oheň a drinky. Dáváme si bílé víno, je sladké, ale výborné. Následuje královská večeře, sestávající ze stejků, různých příloh a grilovaných klobás řečených boerowurst, což je místní specialita. U večeře si povídáme se správci a s Nickem. Dozvídáme se, že celý kemp bere vodu z podzemní studny, že je tu v létě hrozné vedro a že na Kalahari nám bude strašná zima. Trochu se pozastavujeme nad tím, jak jsme se s autem prodírali vegetací. Průvodci nás ujišťují, že slon napáchá při průchodu vegetací mnohem větší škody. A neruší přítomnost turistů zvířata? Prý ne. Jsou zvyklá a navíc na celé Timbavati připadá jen 16 safari aut, což je prý jako kapka v mori. Nick nám ještě radí, ať si ráno vezmeme deky, ráno je prý mnohem větší zima než večer. S Nickem nakonec do 22:00 diskutujeme o životě v USA a ČR.

2.7.

Vstáváme v 5:30, ještě za tmy a chystáme se na ranní vyjížďku. Ještě než se nám podaří vymotat se z peřin, ozve se z nedaleké buše údajný nejcharakterističtější zvuk africké divočiny - volání hyeny. Velmi působivé.

Před odjezdem se v baru podává čaj, káva a velmi tvrdé sušenky. Během snídaně se postupně rozednívá a když nasedáme na auto, je již docela dobře vidět, i když sluníčko ještě není nad obzorem.

Na autě se balíme do dek až po uši, Nick měl pravdu, ráno je ještě chladnější. Za rozbřesku potkáváme včerejší stádo buvolů, v ranním oparu vypadá nekonečná řada hnědých hřbetů velmi, ale velmi africky.

Zlatý lev ve zlaté trávě

Zvolna projíždíme probouzející se buší, tu a tam je vidět menší zvíře - ptáci, veverky, antilopy. Najednou Shadrack zastaví a ukazuje nám v dálce dva lvy. Jsou to dospělí samci s mohutnými hřívami. Pomalu se k nám blíží a líně přecházejí silnici asi 5 m za autem. Vydáváme se do buše za nimi. Shadrack nám o nich zase vypráví, jsou to bratři a o území rezervace bojují se třemi jinými samci. Ukazuje nám jizvy na bocích jednoho lva a vypráví o souboji, v němž ho konkurenční samec pokousal. Tolik lvů už tady nepotkali dlouho, všichni se smějí, že Češi nosí lví štěstí. Asi je to tím, že máme lva ve státním znaku. Kocháme se pohledem, protože jsou to nádherná zvířata. Mezitím definitivně vychází slunce a barví krajinu do zlatova. Teprve nyní je jasné, proč je i lev zlatý - pro zimní buš je to ideální zbarvení. Kožichy perfektně splývají s okolní suchou trávou.

Dál projíždíme buší, zvířat je najednou hrozně moc. Postupně vidíme žirafy, zebry, pakoně, antilopy a zase buvoly. Zebry a pakoně se opravdu vyskytují pospolu, jak psali v knížkách. Zvířat nejsou velká stáda, spíše vždycky vidíme dva až pět kusů, ale i tak je to velmi působivé. Postupně se také otepluje, a tak odkládáme teplé oblečení. Na poslední kousek cesty už stačí jen triko a bunda.

Po návratu (asi kolem desáté hodiny) na nás čeká bohatýrská snídaně: ovocný salát, musli, jogurt, vejce a pražená slanina. Zhruba hodinku po snídani vyrážíme se Shadrackem a včerejšími dvěma Australany na pěší procházku buší. Podle rad průvodce si bereme dlouhé kalhoty a pohorky, neboť buš je trnitá a kamenitá. Do batůžků si dáváme každý dost vody a cokoliv, čím ochráníme hlavu proti slunci. I když je v noci docela zima, přes den sluníčko pálí. Alespoň nám chladným Evropanům se zdá, že pálí. Australané i průvodce mají jiný názor.

Shadrack nese na rameni pušku. Jsme instruováni, že v případě nebezpečí máme zůstat na místě a především se nesmíme dostat mezi zvíře a Shadracka. "Musel bych totiž nejdřív vystřelit na vás, abych se dostal k tomu zvířeti," žertuje Shadrack.

Jdeme husím pochodem buší, Shadrack nám ukazuje termitiště a termity, kteří jsou právě tak hnusní, jak jsem si je představovala. Tu a tam zastaví u nějakého ze stromů a keřů a povídá - z některých domorodé kmeny vařily čaj nebo jiné nápoje, jiné jsou zase zajímavé, protože je žerou konkrétní druhy zvířat. Dozvídáme se, jak vypadají stopy jednotlivých zvířat. Sloní jsou působivé a nezaměnitelné, stejně jako lví tlapky v písku. Jsou překvapivě velké, přece jen je lev trochu větší než kočka domácí. Ale jinak jsou to typické kočičí tlapky. Po chvíli jsme na vrcholu mírného pahorku, odkud je vidět nekonečná buš na všechny strany. Shadrack se nás s úsměvem ptá, jestli v okolí někde vidíme něco zajímavého. Nikdo nic nevidí, a tak nám Shadrack ukazuje na obzoru dvě žirafy s mláďaty.

Jdeme blíž k žirafám, zastavujeme asi 20 m od nich. Nakonec zjišťujeme, že ve skupince jsou 3 samice a 3 mláďata. Zatímco fotíme a pozorujeme žirafy, jde z ničeho nic okolo slon. Shadrack ho nechává odejít, říká, že slon je dost rychlý a že by nám asi stejně utekl. Vede nás dál divočinou. Po chvíli zastavuje, dává si prst před pusu a ukazuje lehounce sešlapanou trávu - čerstvá nosorožčí stopa. Jestliže ale chceme nosorožce spatřit, musíme být nesmírně potichu. Jsou velmi plaší a o lidskou společnost příliš nestojí. Navíc velmi dobře slyší, takže je pravděpodobné, že nás uslyší dříve, než my je uvidíme. Přesto souhlasíme, že se pokusíme nosorožce vystopovat, protože bychom je rádi viděli. Shadrack nás proto obezřetně vede po stopě, která je pro nás ostatní v podstatě nezřetelná. Průvodce je ovšem ve střehu, ukazuje si rukama, kudy přesně nosorožci kroužili. Je radost ho pozorovat. Po chvíli nacházíme čerstvý trus. Shadrack podle počtu hromádek usuzuje, že jdeme po stopě dvou nebo tří zvířat. Nosorožci nám nakonec utekli, viděl je jen Shadrack, který má oči trénované na pozorování zvířat na velkou dálku. I tak bylo stopování zajímavé a nesmírně napínavé.

Asi po 2 hodinách se vracíme do kempu. Pereme prádlo a "bydlíme si". Ve 14:00 je zase oběd (lasagne, domácí kukuřičný chléb a zeleninový salát).

Odpolední vyjížďka nás tentokrát moc nebaví. Jsme po celém dni už přesyceni a unaveni, takže tu a tam usínáme a ztrácíme pozornost. Poučeni z rána se balíme do deky, takže alespoň není taková zima. Průvodci si mezi sebou opět posílají zprávy. Najednou jedno z aut hlásí, že mají levharta. Hladina adrenalinu rázem stoupá a vyrážíme. Levhart je na druhém konci rezervace, a tak si užíváme superrychlou jízdu na otevřeném autě. Ještě že máme ty deky, jinak bychom asi zmrzli. Levharta jsme nakonec zahlédli, ale jen na pár vteřin. Sjelo se k němu příliš mnoho aut a tak se vcelku pochopitelně rychle vydal po svých. V noci ještě znovu potkáváme spící buvoly a různé drobnější kočkovité šelmy: cibetku, divokou kočku a další, které nemám v atlase.

K večeři je skopové maso a brambory a zeleninový salát. Po večeři plánujeme další dny, ale já už jsem tak unavená, že ostatní zanechávám u mapy a jdu spát už v devět hodin.

3.7.

Ráno vstáváme zase v 5:30 na ranní vyjížďku. Je povedená, vidíme spoustu zvířat a v závěru znovu lvy, tentokrát dvě samice a jednoho samce. Jsou to zase úplně jiná zvířata než včera, Češi mají prostě na lvy štěstí. Národní zvíře je národní zvíře.

Po příjezdu ještě naposledy vydatně snídáme a vyrážíme do Krugerova národního parku. Míříme až na jih, čeká nás celkem 300 km, převážně po prašných cestách parku, kde je rychlostní limit 50 km/hod. Brány parku i kempů se zavírají v půl šesté večer (v létě o trochu později), nechceme mít problémy.

Vcelku bez problémů dorážíme k bráně parku (Orpen Gate), je asi 13:00. Platíme vstup a registrujeme se u správy parku. Opět po nás chtějí potvrzení o ubytování.

Prakticky hned za vjezdem do parku vidíme kousek od cesty velké stádo pakoňů a antilop impal. Zvířat je zjevně mnohem víc než v Timbavati, jsme z toho úplně celí zkoprnělí. Za chvíli vidíme prvního slona a o něco později nám jich asi 7 projde přes silnici těsně před autem. V autě panuje veselá nálada, ale musíme si neustále připomínat, že se nesmíme příliš zdržovat. Asi po hodině stanovujeme, že se zastavuje jen na velké kočky, stáda antilop o více než 100 kusech a skupiny slonů čítající nejméně dvacet jedinců. A na luskouna, ale to je jen takový můj tajný sen.

Nejjižněji rostoucí baobab z celé Afriky

A tak je jedinou skutečnou zastávkou krátká pauza 20 km pod Satarou, kde se fotíme u nejjižněji rostoucího baobabu v celé Africe. Je obrovský, může mít přes metr v průměru a při pohledu na tvar koruny člověk pochopí pověst, podle které při stvoření světa rozzlobený ďábel ve snaze pokazit boží dílo vzal baobab, vytrhl jej i s kořeny z půdy a zasadil jej do země větvemi dolů a kořeny nahoru.

Držíme se hlavních tahů, které jsou asfaltované a míříme nejprve na východ na Sataru, odkud zahýbáme na jih na Skukuzu. Cestou máme několik problémů s navigací, nemáme příliš podrobnou mapu a Honza občas bezhlavě přejíždí ukazatele. Za Skukuzou proto chybně odbočujeme, a do cílového kempu (Berg en Daal) nakonec jedeme po vedlejší nezpevněné cestě. Nestíháme. V 17:30 jsme ještě asi 20 km od kempu a už se stmívá. Těsně před kempem na nás ještě čeká poslední překvapení: přímo na silnici proti nám klušou tři hyeny. V soumraku je to velmi působivé setkání.

V kempu náš pozdní příjezd nikoho nezajímá, v pohodě se ubytováváme. Potmě hledáme místo na stany, kemp je dost plný. Nakonec se usazujeme hned u plotu s výhledem na divočinu. Ještě než stihneme postavit stany, už za plotem postává hyena. Vzápětí přichází ještě cibetka a šmejdí kolem plotu. Večer se objevují další hyeny. Vaříme večeři a jdeme spát.

Kemp je docela rozhelhý a především velmi bytelně oplocený. Plot je zhruba dva metry vysoký a z vnější strany je ještě opevněn elektřinou. Za plotem je vyhrabán hluboký 4 m široký příkop, v němž nerostou žádné stromy, jen keře. Všechny stromy, které jsou tak blízko plotu, že jejich větve dosahují do prostoru kempu, jsou obehnány ostnatným drátem a napětím - jinak by byl kemp plný opic. Při pohledu do očí hyeny jsem ten bytelný plot docela ocenila.

4.7.

Vstáváme docela pozdě, protože jsme se rozhodli dospat dluh z Umlani. Ze stanů vylézáme kolem 8:00 a během snídaně pozorujeme za plotem hejno kočkodanů. Nikam nespěcháme, vyjíždíme jen na objížďku parkem za zvířaty.

Projíždíme jižní část parku: vyrážíme směrem na Crocodile Bridge, odtud kousek na sever a potom zpět na Malelane, kde večer spíme. Asi hodinu obědváme na Crocodile Bridge, kde v kvetoucím keři pozorujeme strdimila malachitového, jihoafrickou obdobu kolibříka, jak se pase v kvetoucích aloích.

Vrcholný okamžik z Krugerova parku: nosorožec málem na dosah!

Asi v pět hodin odpoledne, na jedné z postranních prašných cest přichází vrcholný zážitek dne. Na silnici asi 20 m před námi směrem k nám kráčí nosorožec. Chvíli diskutujeme, jestli se přiblížit nebo ne. Nosorožci totiž velmi špatně vidí a jsou pověstní tím, že klidně zaútočí i na železniční vagón, jestliže získají pocit, že je ohrožuje. Nedá nám to a nakonec se k nosorožcovi pomalounku a obezřetně přibližujeme. Nosorožec nás chvíli zkoumavě pozoruje, potom uhýbá ze silnice a tiše mizí v buši.

Od setkání s nosorožcem už jedeme velmi rychle, protože se blíží zavírací hodina a my jsme zase daleko od kempu. Stmívá se. Těsně před kempem už potkáváme auta, která vyjíždění na organizované noční safari. A úplně těsně před kempem potkáváme auto se zaměstnanci parku. K našemu velkému překvapení vědí, že jsme přijeli pozdě i včera a napomínají nás. Jsme docela zpražení, omlouváme se a slibujeme, že už se to nebude opakovat. Konec konců, zítra už z Krugeru odjíždíme. Až do dojezdu ke kempu panuje v autě zvláštní atmosféra, ze které nás jen tu a tam vytrhne kolemjdoucí hyena.

Malelane je mnohem menší než včerejší kemp, plot je normální, asi 1,20 m vysoký a bez elektřiny. U brány nikdo není a je zamčená. Po chvíli si nás všimli lidé ze stanu u brány a ochotný tatínek od jedné z rodin odbíhá do nitra kempu pro klíče. Stará se o nás i potom. Ukazuje nám volná místa pro stany, umývárny a další. Vybíráme si volný plácek hned v sousedství, a tak tatínek donutí svoje děti, ať nám svítí lampou, než postavíme stany. Ve srovnání s ostatními jsme totiž hrozní cikáni: spíme v malinkatatých stanech, nemáme porcelánové nádobí ani velký plastový škopek, ve kterém bychom je nosili do umýváren. Nemáme ani stolečky ani židličky, vaříme i jíme na zemi. A vrchol všeho - nemáme ani vlastní lampu. Jsme prostě sociální případ.

Večer kluci nesou k sousedům jako poděkování slivovici. Dozvídáme se, že pán i paní jsou učitelé z Pretorie a že kempují poprvé. Pán je námi naprosto fascinován a pořád se na něco vyptává: "Opravdu spíte každou noc ve stanu?" "A to vám není zima?" "A jak víte, kolik si máte vzít jídla?" My se také vyptáváme, ale spíše na poměry v JAR. Je to docela zajímavé: tělesné tresty byly ve školách zakázány teprve nedávno. A i když je škola, kde pán učí, státní, přesto začali vybírat nějaký poplatek, aby mohli zaměstnat více učitelů. Jinak by měli přes 50 dětí na 1 učitele.

I když je kemp mnohem menší než včerejší, je perfektně vybaven. V kuchyňce je plynový sporák a dokonce funkční toaster, a tak místo hnusného starého bílého chleba večeříme dobré propečené toasty.

5. 7.

Vstáváme brzy ráno (6:30), balíme a míříme do Nelspruitu. Nakupujeme zde chleba a další potraviny. V internetové kavárně posíláme první zprávy domů. Zjišťuji, že pokus o přesměrování pošty skončil ztrátou veškeré korespondence mezi 28. 6. a 5. 7., což mi dost kazí náladu. Kavárna je malá a tmavá, asi u čtyřech počítačů paří bílé děti nějakou skupinovou hru, další čtyři počítače jsou připojené k Internetu. Stojí to 25 R na hodinu. Počítače i spojení jsou příšerně pomalé.

Asi v půl dvanácté vyrážíme z Nelspruitu směrem na Sabie a na Pilgrims Rest. Poslední jmenované je skanzen ukazující původní zlatokopecké městečko - jsme totiž v oblasti, kudy se koncem 19. století přehnala zlatá horečka. První osídlenci tady sbírali zlaté valouny rovnou ze země. Městečko je malinké a docela příjemné. Všude je spousta černochů, někteří se jen tak povalují, jiní prodávají suvenýry, oříšky nebo myjí auta. Je to vlastně poprvé, kdy jsme definitivně mimo "bílou" civilizaci, a tak pečlivě zamykáme auto. Lidé vypadají přívětivě, ale bezpečnostní varování v průvodcích nás trochu vyplašila.

Eva se na tržišti dává do řeči s prodavačkami suvenýrů. Ukazují jí, jak se pletou copánkové účesy. Eva prodavačkám prozrazuje, že máme s Jirkou těsně před svatbou, prodavačky projevují typickou milou ženskou předsvatební radost.

Copánkové účesy jsou cosi úžasného. V Evropě takhle zajímavé účesy nemáme. Snad každá žena má vlasy spletené do copánků. Některé mají do vlasů vmotány příčesky a nosí husté dlouhé culíky z copánků, jiné mají copánky různě ornamentálně připlétané těsně u hlavy, jsou k vidění i drdoly, dredy, narovnané vlasy pečlivě upravené do mikáda... Nádhera.

Nakonec u prodavaček kupujeme kamenného slona za 10R a od pouličního prodavače, který nám radil při parkování, si kupujeme pytlík těch dobrých afrických oříšků. Někdo nám také umyl auto, ale všude ve městě visí cedule, že se umývačům aut nemá nic dávat, neboť pracují bez licence a obtěžují turisty, a tak - byť s podivným pocitem - za mytí auta nic neplatíme. Konec konců, nikoho jsme o to nežádali, chlácholíme si svědomí.

Pokračujeme směrem k Bourkes Potholes - kousek od vstupu do parku je kemp společnosti Aventura, kde chceme přespat. (Aventuře patřil i kemp, kde jsme spali první noc a byl hezký.) Cestou zastavujeme u Gods Window, což je fantastická vyhlídka do krajiny. Zvlněná horská krajina v okolí Blyde River (tzv. highveld) se totiž ostře láme do roviny Krugerova parku, která pokračuje až do Mozambiku. Krajinný zlom je skoro kilometr vysoký a prakticky kolmý. Za dobré viditelnosti odsud údajně lze dohlédnout až do Mozambiku, my ovšem zrovna zíráme do oparu. Všude kolem je pralesovitý les, který voní pravou divočinou - asi jako v pavilonu opic v české ZOO. Za vstup na vyhlídku se zase platí, protože je součástí malého parčíku, kde je možné se také projít lesem. Procházíme se tedy chvilku lesem a těsně před pátou odjíždíme ke kempu.

Kemp je asi 5 km severně od Potholes na silnici R532. Je prostorný a moc hezký. Tradiční slušné čisté umývárny s dvojími kohoutky a s vanou, teplá voda, speciální umyvadla na praní a na mytí nádobí. Je zde také krámek, kde kupujeme láhev bílého, sladkého, ale dobrého vína. Lehce a příjemně ovíněni jdeme spát.

6. 7.

Ráno vstáváme beze spěchu asi v 6:30 (na stanech je zase led) s cílem vyrazit v 9:00, což se nám nakonec nedaří a odjíždíme o chvíli později. Jedeme do Bourkes Potholes na domluvený sraz.

Ranní zpoždění se nevyplácí. Pán na nás nemohl čekat tak dlouho a vyrazil už někam do Nelspruitu, takže se pravděpodobně jen tak nevrátí. Jediná možnost, jak se dostat do Paradise Campu, je použít minibus, který má zastávku kousek od vchodu do parku.

Minibusy stojí za krátkou zmínku, neboť jsou ukázkou dopravního systému vzniklého neřízenou evolucí. Minibusy jsou hromadné taxíky, které mají ve městech i na venkově vyhrazená pravidelná stání - jakousi obdobu našich autobusových nádraží a zastávek. Když je taxík plný lidí, tak odjíždí, jak lidé vystpují, tak postupně dobírá další cestující. Minibusů jezdí poměrně hodně, poměr minibusů a normálních aut je na silnici tak 1:1. Jsou i docela levné. Taxíky jsou jednoznačně černošská záležitost, bílí s nimi prakticky nejezdí. Zvláště ve větších městech jsou údajně velmi nebezpečné a riziko okradení je neúměrně vysoké. Navíc bývají přeplněné a často dochází k dopravním nehodám, protože řidiči údajně moc neumí řídit. Na venkově by to mohlo být lepší, a tak se nakonec (byť se sevřenými vnitřnostmi) vydáváme na stanoviště taxíků.

Pro jistotu z batohu vyndavám většinu peněz, originál pasu i letenku a zamykám je v autě, ostatní činí podobná opatření. Sundaváme šperky a hodinky. Na stanovišti se nás hned ujímá mladík v perfektní čisté vyžehlené košili. Cesta do Paradise Campu stojí 1O R (je to asi 30 km) a dokonce nemusíme ani čekat, až se taxík zaplní, odveze nás rovnou. Cestou taxík nabírá další cestující, maminky s dětmi a pár dalších. Asi jsme tu pěkná rarita, ostatní nás pobaveně pozorují, některé děti spíš zírají. Lidé vypadají docela přátelsky jako normální chudí lidé, až se člověk za své počáteční obavy stydí.

Paradise Camp je jen jeden podivný zchátralý objekt, před nímž na polorozpadlém křesle sedí jeden zaměstnanec parku. Registrujeme se a vyrážíme na cestu. Stezka je značená žlutými stopičkami. Místy jsou malované na kameny, místy nacházíme kusy betonu s otiskem pohorky.

Jdeme úzkou pěšinkou mezi vysokou suchou trávou. Místy stavíme na focení a kochání. Kolem nás je zajímavá, hebce zvlněná krajina zdobená kameny, skalkami a kvetoucími aloemi. Během obědové pauzy zjišťujeme, že jsme v autě zapomněli většinu chleba, a tak se část výpravy poddává hladové depresi.

Celý den je nádherné sluníčko a teplo, jen na okrajích srázů tu a tam trochu fouká. Přecházíme malý hřebínek - čekám, že už se konečně otevře ten slavný kaňon, ale místo něj se objevuje jen další mělké údolí s uměle vysazeným lesem a vypálenou trávou. Nakonec jsem se kaňonu nedočkala až do večera, i když už to několikrát vypadalo docela slibně.

Kolem půl páté dorážíme k chatě, kde budeme večer spát. Těsně před ní potkáváme člověka, který se o chatu stará, zrovna sbíral dřevo. Neumí moc anglicky, a tak jediné, čemu rozumíme, je sdělení, že otep dřeva stojí R 6,50 a že u chaty už je připravené dřevo, které si můžeme vzít. "Chata" jsou dvě nízká kamenná stavení rozdělená do každé do 3 komůrek, v nichž jsou jednoduché dřevěné palandy s matracemi. V jedné z chat je i studená sprcha. Kousek pod chatami teče řeka, která na kamenech vytváří roztomilé drobné kaskády. Stromy kolem řeky mají mohutné kořeny, které oplétají kameny v zajímavých ornamentech.

Vaříme večeři a příjemně povídáme u ohně asi až do 22:00. Správce nepřišel, ale cestou k chatě jsme si všimli chatrče, u které bylo připraveno další dřevo. Když nám kolem deváté dřevo došlo, vydal se Jirka na sběr k chatrči. Jak se ukázalo, v chatrči bydlel správce se svou ženou a už spali. Jirka je probudil a cítil se prý velmi trapně - ještě by si mohli myslet, že jim krademe dřevo (chtěli jsme za ně ráno zaplatit, jen jsme neměli co přiložit).

V pokojíčku, který jsme si vybrali, s námi bydlí dva gekoni, z nichž jeden je podle mne těhotná samička.

7. 7.

Vstáváme asi v 7:00 a popelíme se kolem chat až do půl desáté. Cesta je kratší, ale není tak pěkná jako předchozí den. Nejprve jdeme docela hezkou pěšinkou s výhledy na řeku, kaskády a vodopády. Zhruba po hodině se však dostáváme do vypálené krajiny. Spálenišť přecházíme několik a je to vždy velmi smutné.

Burkes Luck Potholes: hluboké jámy ve skále, které vydlabaly řeky Blyde a Tungela

Před 14. hodinou dorážíme do Potholes. Těsně před bránou parku obdivujeme soutok řek Blyde a Tugela, kde voda vytváří vodopády, kaskády a hluboká jezera ve skalách.

U auta je vše v pořádku, a tak přebalujeme batohy a sprchujeme se ve studené vodě na jednom ze záchodků. K obědu si kupujeme v polní kuchyni u černošek bramborové palačinky s kuřecí a hovězí náplní (kus za 7R). Jsou velmi vydatné a výborné.

Asi ve tři odpoledne vyrážíme z Potholes do Northen Province. Cílem je město Thohoyandou, které je hlavním městem bývalé domoviny kmene Venda. Podle průvodce by to mělo být opravdovské africké město. Jdeme po R36, potom po R529 směrem na město Gyiani.

Krajina se postupně mění zpět ve zvlněnou africkou buš. Podél cest je vidět černošské vesničky - prvním velkým překvapením je fakt, že je mapa důsledně ignoruje. Podle mapy projíždíme pustinou, nemá tu být nic - a ona je to přitom docela hustě osídlená oblast.

Jak se blížíme k severu, přichází druhé překvapení: mezi vesnickými domky a chýšemi z vlnitého plechu se objevují zděné kulaté domečky s travnatou střechou. Jsou i takové, které mají střechu z tašek - ty vypadají velmi moderně. Lidé v nich zjevně bydlí.

Postupně se stmívá, kolem Gyiani už projíždíme za tmy. Konečně se objevuje odbočka na Thohoyandou, ale po chvíli na silnici končí asfalt a dál vede do tmy jen prašná cesta. Aby toho nebylo málo, mizí postupně světla, o nichž jsme si mysleli, že tvoří město. Jedeme po prašné cestě asi půl hodiny, občas v protisměru potkáváme auto. Cesta se různě šplhá do kopce a zase klesá, ale nic nenaznačuje, že by tady někde poblíž bylo velké město. Asi po půlhodině (já už jsem tak vystrašená, až je mi špatně), se rozhodujeme vrátit zpět na asfalt.

Na posledním asfaltovém rozcestí je šipka k policejní stanici. Vydáváme se tam pro radu. Zjišťujeme, že jsme omylem uhnuli po "zkratce" a že skutečná asfaltová odbočka na Thohoyandou je až o 30 km dál. I když v mapě není vůbec nic značeno, celou dobu vidíme na obou stranách silnice spousty světel. Stále přibývá kulatých domečků. Celá oblast je elektrifikovaná, a tak z některých oken kulatých domků mrká televize. Trochu mi to připomíná Hobitín.

I když je tma, kolem silnice neustále chodí nebo pobíhají lidé. Nepříjemné je, že černoch v tmavém oblečení prakticky není vidět, a tak musíme řídit velmi opatrně. Kolem osmé večer konečně dorážíme do Thohoyandou. Město je obrovské, kemp je naštěstí hned u hlavní silnice, a tak ho ve tmě nemusíme dlouho hledat. Na rozdíl od předchozích nocí v národních parcích je tenhle kemp úplně prázdný, jen tu a tam stojí karavan. Ráno však zjišťujeme, že i karavany jsou prázdné.

Kemp je docela zchátralý, ale teče teplá voda, dokonce jsou tu i dvě sprchy. Některé záchody nejdou zavřít, vůbec poprvé chybí toaletní papír (což ovšem Čecha zase až tak nezaskočí).

Při registraci v kempu s Evou laškují dva černoši, jeden nám potom ukazuje místa na stany. Má docela vlezlé otázky. Ptá se, jestli jsme studenti a jestli je to auto naše vlastní nebo půjčené, kam chceme jet zítra a jak je v Čechách draho. Odpovídá mu Honza a snaží se být co nejstručnější, člověk nikdy neví. Ale třeba si ten kluk chtěl jen přátelsky popovídat. Bezpečnostních pravidel už jsme dneska porušili tolik, že je to asi stejně jedno. Tak za 1. - jsme v severní černošské provincii, kam by normální soudný afrikánec sám rozhodně nestrčil nos. Za 2. - řízení potmě na polní cestě v neznámém terénu se rozhodně nedoporučuje. Za 3. - spaní v naprosto opuštěném kempu také ne....

Zážitky dne končí ještě historkou s vařičem. Při přípravě vody na polévku se převrhl kotlík a hořící vařič se převrátil do suché trávy. Naštěstí duchapřítomný Jirka nepodlehl panice a vařič postavil dřív, než něco pořádně chytlo.

Vaříme slepičí polévku a ovocný salát z pomerančů a papáji. Ovoce jsme koupli cestou kousek za Potholes u pouličního stánku. Odhadem kilová a zralá papája stála 2R, asi 20 velkých pomerančů 10R.

8. 7.

Vstáváme docela brzo, čeká nás další dlouhý den. Ráno ještě "peru velké prádlo", a tak kemp opouštíme v autě plném mokrého prádla, které je rozvěšené všude po interiéru vozu. Ponožky a kalhotky chytáme do škvíry mezi okénkem a dveřmi, také je rozkládáme na zadní okénko, na sedačku řidiče a spolujezdce, i na palubní desku. Vypadáme asi zajímavě. Nejen, že jsme jediní běloši široko daleko, ale navíc jsme hodně divní běloši. Vyjíždíme do města, parkujeme auto na hlavní třídě a vydáváme se na krátkou procházku. V obchodě, kde prodává Ind celý zabalený do šátků, kupujeme sůl. Potom v nedaleké (překvapivě moderní) pekárně kupujeme dva bochníky čerstvého bílého chleba.

Po Krugeru a relativní civilizaci kolem Blyde River je realita servení provincie docela šok. Město je zaprášené, plné odpadků a zjevně velmi chudé. Krámky připomínají socialistické Československo. Před obchodem s elektronikou postávají lidé s různě starými televizemi - je tu stůl, u něhož úřaduje místní opravář. Na stole se povalují kusy tišťáků, změť drátů a nejrůznějších součástek, do toho hraje velmi hlasitě veselá hudba a všude kolem je strašný bordel a prach. Na hlavní třídě je dokonce jeden "computer shop", ale je strašně zašlý a skoro nic v něm nemají.

Na ulici je všude spousta lidí, většina z nich by splnila definici "chudě, leč čistě oblečen". Ženy mají skoro všechny úžasné účesy. Na hlavách nosí pestrobarevné šátky, které jim hrozně sluší.

Po půlhodinové procházce se vracíme k autu a popojíždíme ještě více do centra (rozuměj asi o 300 m). V centru je jakési náměstíčko s miniparkem a "sousoším" nápadně připomínajícím socialistické betonové monumenty. Naproti náměstíčku je živý africký trh. Nejsou tu žádné suvenýry (proč taky), ale jinak tu seženete všechno možné. Od ovoce až po elektroniku, pochopitelně také boty, nové i staré oblečení, zkrátka všechno. Asi na pěti místech také prodávají smažené červy a kobylky. Asi to není turistická atrakce - vždyť tu žádní turisté nejsou. Honza u jednoho ze stánků housenku ochutnává, ale prý vůbec není dobrá. Dáváme si tedy malé smažené koblížky, jeden za 0.55 R. Z těch by nám špatně být nemuselo. Na trhu jsou také švadleny, které přímo na místě šijí pestré volánové šaty a la pokojská.

Z města míříme dál na západ k "dálnici" N1 směrem na Louis Trichardt po R524. V mapě jsou po cestě značené jen dvě vesnice, ale až k dálnici je po obou stranách silnice souvislé osídlení. Cestou ještě plánujeme návštěvu jezera Funduzi, posvátného jezera kmene Venda, u něhož je klášter. Chtěli bychom se také podívat na Dzata Ruins, 600 let staré ruiny královského sídla.

Typická rodinná usedlost v severní provincii

Asi 30 km za Thohoyandou je značena odbočka na Lake Funduzi. Cesta není asfaltovaná, ale zkoušíme to. Po obou stranách cesty jsou docela členité hory. K jezeru se prý vůbec nesmí, k návštěvě je údajně nutné svolení kněžek z kláštěra, ale doufáme, že se na něj podíváme alespoň zdálky. Ani moc přesně nevíme, kde jezero leží - naší mapě nevěříme vůbec, podle Lonely Planet by to mělo být 5 km od silnice.

Ani po půlhodinové jízdě není jasné, jak by jezero mohlo být ještě daleko. Cesta se prudce šplhá vzhůru, začíná být dost kamenitá a naše měkce odpružená Toyota má místy trochu problémy. Stále jsme v hustě osídlené oblasti, obydlí jsou ještě chudší, než ta u města. Potkáváme holčičky, co nesou na hlavách obrovské nádoby s vodou a dřevo. Postupně vyjíždíme až na vrchol hřebene, kde se nám otevírá výhled do dalšího údolí, za nímž se tyčí další hory. Jezero stále není vidět a je jen těžké odhadnout, jak je ještě daleko. Proto se rozhodujeme vrátit, máme před sebou ještě dlouhý den. Zajížďka do krajiny je zajímavá i tak dost. Vidíme velmi zblízka venkovské vesnice. Představují zajímavou směs starého a nového. S rostoucí vzdáleností od "civilizace" přibývá rondavelů (kulatých domečků), nejrůznějšího charakteru. Některé rondavely jsou opravdu jen z proutí a slámy, jiné jsou z nějakého bláta, ty lepší jsou zděné a boháči je mají omítnuté, se skleněnými okny a taškovou střechou. Do toho jsou všude roztroušené malé domky obdélníkového půdorysu (odhaduji tak 4 x 2 m). Domky jsou vždy seskupeny v malé "pidivesničky", kde sídlí jedna rodina. Skupiny většinou tvoří 1 velký rondavel, 1 - 2 domky a 1 - 2 menší rondavely. Všude vlaje pestrobarevné prádlo. Krajinu tvoří zřejmě dost typická africká buš se suchou trávou a akáciemi. U některých domků jsou zahrádky s aloemi a papájou. Místy se pase dobytek, který není ani tak vyhublý, jak jsme zvyklí vídat v reportážích z chudé Afriky.

Zkoušíme ještě odbočku na Dzata Ruins. Podařilo se je najít, jsou za odbočkou asi 2 km napravo od hlavní silnice. Podle mapy by to mělo být spíše tak 10 km. Ruiny jsou oplocené a zavřené. Proto alespoň zastavujeme na oběd (chleba s paštikou) a potom pokračujeme dál na západ.

V Louis Trichard se napojujeme na "dálnici" N1 - překvapeně zjišťujeme, že co je v okolí Pretorie čtyřproudá dálnice, je v severní provincii bídná okreska. Krajina je stále nádherně hornatá, ale ubývá osídlení. Asi po hodině už zase jedeme pustou buší. Jsme teď vůbec nejserverněji, kam se podíváme. Vegetace je trochu jiná, než na jihu, mezi akáciemi postupně přibývají i baobaby.

Zhruba 40 km jižně od L. T. protíná dálnice obratník Kozoroha, měl by u toho být podle průvodce nějaký pomníček. Málem jsme jej přejeli - není totiž přímo u "dálnice" ale u souběžné staré silničky. Pomníček je vysoký kovový sloup umístěný na vyvýšenině, odkud je nádherný výhled do okolí. Pořizujeme turistické záběry na téma "já a obratník Kozoroha" a frčíme dál.

Cesta je rovná, jedeme docela rychle. Se západem slunce dorážíme do Warmbath, lázeňského města s teplými minerálními prameny, cíle dnešní cesty. Čeká nás milé překvapení - lázně i kemp tvoří jediný areál, proto se vůbec nemusíme bát o věci, až se večer půjdeme koupat do horké vody. V ceně noclehu je i vstup do lázní a bazénu. Platíme za dva stany na 1 den dohromady 240 R.

Areál je obrovský, rozloha se musí počítat v km. Je také docela zaplněný, což je po včerejšku příjemná změna. Kryté bazény jsou otevřené do deseti večer, venkovní bazény jsou přístupné libovolně. Všude jsou různé atrakce pro děti, je tu i restaurace a stánky s občerstvením.

Areál je velmi udržovaný, upravený a vkusný. Jen vnitřní části krytých bazénů nápadně připomínají masivní betonovou socialistickou architekturu (a la DBK).

Stavíme stany a jdeme do restaurace (řetězec Spur) na večeři. Dáváme si různá dobrá masa a pravé irské pivo ;-). My s Jirkou platíme ze večeři dohromady 110 R (jídlo, 4 piva a zelenina).

Potom jsme se na hodinku naložili do teplého bazénu. Nejteplejší bazén má teplotu 40 st. C. Vykoupaní si dáváme ve Spuru kávu a zmrzlinu, pro samou únavu potom vynecháváme plánované noční cachtání ve venkovních bazénech.

Zatímco ostatní spali, Honza se až do 3 ráno bratřil s našimi sousedy. Byli to vinaři z oblasti Kapska, celý další den nám o nich Honza vyprávěl různé historky.

9. 7.

Ráno zase vstáváme hodně brzo, ale tentokrát proto, abychom stihli ještě ranní koupel v teplých bezénech. Potom jsme chtěli snídat v palačinkárně, která má být umístěna naproti kempu, ale byla zrušená - ani Lonely Planet není bez chybičky. Chvíli jsme se proto zmateně motali a hledali, kde se nasnídat, nakonec jsme skončili v kavárně u bazénů, kde jsme si dali toasty a obložené chleby. (Ve Spuru by snídaně vyšla na 50 R za osobu, což se nám ve srovnání s cenou večeře zdálo neúměrně drahé.)

Potom vyrážíme ne 700 km dlouhý přejezd do města Kuruman. Jedeme po N1 směrem na Pretorii, kde uhybáme na N14. Projíždímě severozápadní provincií (North-West Province). V průvodci se píše, že je rovná, travnatá a docela pustá. Průvodce má pravdu, provincie je rovná, travnatá a docela pustá. Tentokrát je osídlení v mapě značeno správně. Městečka jsou ospalá, silně připomínají americký západ. Většinou je to jen několik domů kolem hlavní ulice spolu s jedním nebo dvěma obchody a benzínovou pumpou.

V Sannieshofu stavíme na oběd. Je to stejná díra, jako ostatní města. Krámek se smíšeným zbožím je jediný otevřený obchod, je trochu omšelý a špinavý. Mažeme si na zemi vedle auta chleby, při tom nás pobaveně pozorují místní povaleči. Je jasno, ale docela chladno (na dlouhé nohavice a svetr). Najednou se zvedl prudký vítr a zasypal nás, máslo, chleba i paštiku vydatnou prachovou sprškou. Otráveně balíme a frčíme dál.

Do Kurumanu jsme dorazili asi v půl šesté. Je znát, že jsme dále na západě, je stále ještě světlo. V Umlani by už byla dávno tma. Hledáme pramen nazvaný Oko Kurumanu, který už několik století chrlí denně 20 mil. litrů čisté pitné vody. Čeká nás zklamání, pramen vypadá jako podivný malý rybníček. Podle popisu v průvodci jsme čekali tryskající sloup křišťálově čisté vody nebo tak něco. A tak si ve městě kupujeme buerowursty a další příslušenství, z něhož potom v kempu připravujeme výbornou večeři. Kemp je extrémně levný (50 R dohromady za všechny). Spát jdeme kolem půl desáté večer, když už je docela zima.

10. 7.

V noci byla zima ještě větší, a tak na nás venku na šňůře ráno čeká zmrzlé prádlo. I stan je zmrzlý. Dalším překvapením je nezvykle pozdní východ slunce, první světlo se objevuje až po půl sedmé.

Poprvé se nám daří vyrazit skutečně v plánovanou hodinu (tentokrát v 8:00). Jedeme si prohlédnout nedalekou misiji. Nachází se zde nejstarší tiskařský lis v celé Africe (polovina 19. století). Místní misionář, pan Mosffet, zde do domorodého jazyka přeložil postupně celou Bibli, kterou potom vlastním nákladem vydal. Byla to první Bible tištěná na území Afriky. Prohlídka misije je docela zajímavá sonda do úplně jiného života, misionáři to zřejmě neměli moc jednoduché. Zajímavý je vliv britské názorové strany - popisky jsou jen v angličtině a když se píše o Búrech, potom většinou v nepříliš dobrých souvislostech. (V jednom z místních muzeí, které jsme navštívili o den dříve, to bylo přesně naopak.)

Na misiji působil i Livingstone, dokonce se oženil s Mosffetovou dcerou. Na mne nejvíce zapůsobil životní osud Mary Mosffet, misionářovy ženy. Musela to být zajímavá a silná žena, byla zřejmě duchem celé misije.

V deset hodin opouštíme misiji a vydáváme se na druhou část dlouhého přejezdu do Kalahari. Je stále ještě dost chladno, chce to určitě dlouhé nohavice a svetr. Pokračujeme po N14 směrem na Upington, neboť kratší cesta přes město Hotazel (čti hot as hell) není asfaltovaná. V Upingtonu zastavujeme, dokupujeme potraviny a chvíli bez úspěchu hledáme poštu.

Krajina se pomalu proměňuje, Kalahari už je blízko. Přibývá červená barva, uvývají stromy a trávu pomalu střídají malé husté keříky.

Za Upingtonem odbočujeme na R360 a míříme už přímo do Kalahari, cílem je Kgalagadi Transfrontier National Park, velký národní park ležící na území JAR a Botswany. Silnici sleduje elektrické vedení, na jehož sloupech obdivujeme obrovská hnízda kolonií snovačů. Cesta utíká velmi rychle, silnice je totiž úplně nová a prázdná, a tak místy jedeme až 180 km/h. Stále víc a víc se krajina mění v poušť, postupně se v porostu objevují první červené duny. Většinou jsou porostlé křovisky, ale jsou z červeného písku. Jsme na Kalahari.

Země je pustá, jen tu a tam se pasou kozy nebo krávy, občas je vidět "větrníky" u napajedel. Většinou však vidíme jen červený písek, duny a keře. Docela brzy, už kolem půl čtvrté, dorážíme do Tree Rivieren, brány národního parku. Máme zde zamluvené ubytování na dvě následující noci. Vstup i ubytování je výrazně dražší než v Krugeru, i atmosféra v kempu je úplně jiná. Je celý písčitý a relativně malý (na jihoafrická měřítka). Jsme v podstatě jediní, kteří mají normální auto, ostatní jsou vybaveni džípy s pohonem na 4x4. Docela hodně lidí má i speciální stany na autech, které v divočině chrání proti šelmám a hadům (nevyšplhají nahoru). My kempujeme po cikánsku rovnou v písku, navíc v místě, kde je spousta nor od zemních veverek. Ty docela drze pobíhají kempem spolu se žlutými mangustami, je radost je pozorovat.

Na recepci si rovnou domlouváme pěší výlet na zítřejší ráno a noční vyjížďku na zítřejší večer. Oboje stojí po 75 R. Kalahari je mnohem drsnější příroda než buš v Krugerově parku, snad i proto se musí vždy před odchodem hlásit, kam míříte a kdy se vrátíte. Ihned po návratu je zase nutné to oznámit v recepci. Dojde-li při cestách po parku k nějaké nehodě, je nutné zůstat u auta. Když v recepci zjistí, že jste se nevrátili do uvedené doby, vyšlou za vámi pomoc. Z aut se vůbec nesmí vystupovat, dokonce se ani nesmí vystrkovat ruce z okének. Drsnější příroda - drsnější režim. Ale jinak je atmosféra v kempu úžasná, Kalahari si mne získala.

Večer se stmívá velmi pozdě, až v půl sedmé. Grilujeme si obrovské stejky a je nám velmi dobře.

11. 7.

Vstáváme tradičně velmi brzy, ranní vycházka totiž začíná v půl osmé. V noci bylo docela chladno, celé tropiko je ráno pokryté tenkou vrstvou ledu. Ale taková hrůza, jakou nám slibovali v Umlani, to zase není. V rohu stanu, tedy asi 30 cm od hlavy ;-), jsme naměřili minimum 1,6 st.

Vycházka je nakonec opožděná asi o půl hodiny, protože se průvodci nedařilo nastartovat auto. Nepůjdeme totiž přímo do okolí kempu, kde bychom zřejmě nic moc neviděli, průvodce nás popoveze o 10 km dál směrem na Nosob. To je pro mne nepříjemné překvapení, protože je docela chladno a na jízdu otevřeným autem nejsem dost vybavená. Naštěstí jsou na sedačkách auta deky, ale víc než těch 10 km bych asi nevydržela.

Půlhodinku před odjezdem trávíme v příjemné diskusi s našimi jihoafrickými společníky na vycházce. Jsou to starší manželé s dospělou dcerou, která má dva asi desetileté syny (ti s námi ovšem nejdou, nechce se jim ráno vstávat). Dcera (říkejme jí Ilonka, když vypadá jako teta Ilonka ;-) velmi zajímavě a zaujatě vypráví o Dračích horách, byla tam s dětmi před 14 dny. Dává nám spoustu zajímavých tipů a rad. Domlouváme se, že se u ní odpoledne zastavíme a že nám nad mapou poradí, jak co nejlépe strávit ty 4 dny, které jsme si na Dračí hory vyhradili.

Ranní vycházka je prostě super. Jdeme krajinou, kde od obrzoru k obzoru není vidět nic než červené duny porostlé keři. Jde s námi bílý průvodce a domorodý stopař, který nese pušku. Před vycházkou jsme ještě instruováni o dobrém chování: "když přijde zvíře, zůstaňte stát a nikam neběhejte. Cokoliv tady žije, je rychlejší než vy a šplhat není kam. Držte se za Ralfem."

Stopař nám ukazuje stopy a po chvíli i stádo pakoňů na obzoru. Následují stopy, a hnízda různých ptáků, zajímavé pouštní rostliny. Potom nás průvodce vede do koryta vyschlé řeky Anob. Rostou zde krásné stromy, kterým říkají Camel thorn tree. Jsou nesmírně důležité pro místní zvířata, protože jejich plody - sametové chřestivé šedé lusky - jsou plné bílkovin. Hned za skupinkou stromů je v korytě řeky napajedlo, což nás docela překvapuje. Průvodce vysvětluje, že napajedla zůstala po dřívějších hospodářích. Národní park totiž vznikl ve dvacátých letech, kdy vláda od místních farmářů vykoupila pozemky. Správa národního parku už napajedla neobnovuje, ale ani je neruší - jsou důležitým zdrojem vody pro pakoně, kteří potřebují denně pít. Kdyby nebyla napajedla, nebyli by pakoně a jiná velká zvířata a nebyli by tak ani turisté. V celé oblasti národního parku je 96 napajedel. Jsou často u cest a jsou nejlepším místem na pozorování zvěře.

U napajedla je spousta nejrůznějších ptáků a stop velké zvěře. Učíme se rozlišit stopy pakoně od přímorožce, jde to docela snadno. Přímorožci prý na rozdíl od pakoňů nemusí pít vůbec.

Vracíme se zpět ke stromům. V koruně jednoho z nich nám průvodce ukazuje mrtvého karakala, pouštního rysa. Zašprajcoval se ve větvích a chcípl hlady. Jinak bychom ho prý vůbec neviděli, protože je to velmi plachá kočka. Mrtvola je překvapivě zachovalá a vůbec nepáchne, vysušilo ji slunce.

Vycházka končí v půl jedenácté, tou dobou už je docela teplo, dá se chodit i v krátkém rukávu. V létě by už touhle dobou bylo přes 40 stupňů. Rychle obědváme a vyrážíme na vyjížďku do koryta řeky Nossob. I když jsme nedojeli moc daleko, ani nejeli moc dlouho, viděli jsme neuvěřitelné množství zvířat, spoustu opravdu zblízka. Hned za kempem seděli 4 buvolci modří, zvláštní, velké a docela vzácné antilopy. Hned potom jsme potkali pštrosa se skupinkou antilop skákavých, na druhé straně silnice se pásli další pštrosi, za autem přeběhl šakal čabrakový. Šakal mne překvapil, byl menší, než jsem čekala, jen asi jako naše liška. A potom přišel zlatý hřeb: přímo u cesty stojí skupinka přímorožců (anglicky Gemsbok, národní park se po nich dříve jmenoval). Jsou to skutečně nádherná zvířata. Pozorovali jsme je alespoň půl hodiny. Cestou zpátky jsme několikrát viděli dropa kori, druhého největšího ptáka pouště. Chvilku jsme se také radovali z čírek korunkatých, nádherných červenonohých ptáků. A úplně na závěr jsme pozorovali, jak pštros prohání pštrosice.

Vrátili jsme se ještě před čtvrtou hodinou, abychom před vyjížďkou stihli navštívit Ilonku. Už na nás čekala i s letákem, který si nechala do kempu poslat faxem od kamarádky, které patří horská chata v oblasti pod Champagne Castle. Ukazuje nám, kde tam jsou kempy a kde jsou nejhezčí vycházky.

Noční vyjížďka byla strašná. Průvodce byl mladý a nezkušený, bylo mu snad jen 18. Byl nesmělý, moc toho nevěděl a navíc ho to zřejmě moc nebavilo. Kromě toho je kabina auta oddělená od cestujících, takže musí průvodce zastavit a vystoupit, když chce ostatním něco říci. To je velmi nepraktické, stejně jako příšerný rámus, jaký celé auto vydávalo. Ten musel vyplašit úplně všechna zvířata. Po setmění dostávají cestující dvě silné lampy (jedna vlevo, jedna vpravo), ať si svítí do pouště a pozorují noční zvěř. Viděli jsme různé drobné šelmičky, hlavně hodně fenků, divokých koček a šakaly. Tu a tam jsme zahlédli spící antilopu, divokého králíka nebo veverku. S vyjížďkami v Umlani naprosto nelze srovnávat. Těžko říci, zda byl tak neschopný průvodce, zda jsme měli smůlu na zvířata, nebo jestli jsou tyhle vyjížďky obecně k ničemu. O 100 km dál je kemp Nossob, kde jsou prý noční vyjížďky fantastickou příležitostí pro pozorování velkých koček.

Vrátili jsme se v půl deváté, už byla docela zima. Jirka s Evou šli na další výzvědy k Ilonce, já s Honzou jsme se vydali zahřívat zmrzlé stany.

12. 7.

Vstáváme v 6:30, protože nás čeká dlouhý přejezd do NP Augrabies. Vyjíždíme kolem 8:30. Ráno byl ještě větší mráz, tentokrát jsme naměřili -2 st i ve stanu.

Jirka jel opravdu rychle, a tak jsme v Augrabies už ve 14:00, asi o dvě hodiny dříve, než jsme čekali. Z přejezdu si nic nepamatuji, celý jsem jej prospala.

Rychle hledáme místo pro stany, hledání trochu komplikují termiti, kterými se hemží první vybrané místo. Vaříme rychlý instantní oběd a vyrážíme na údajně tříhodinovou značenou procházku po okolí. Cílem cesty je "Moon hill", obrovský hladký červený balvan. Cesta je skvělá, jdeme docela zelenou, členitou balvanitou krajinou podél potůčků a řek. Po Kalahari zajímavá změna. Kocháme se pohledy na damany, kterých jsou plné skály. Mezi vyhřátými kameny u potoka nacházíme spoustu nádherných ještěrek. S jednou navazuji úzké přátelství, doprovází mne zvědavě skoro půl kilometru. Má tmavě modrou hlavičku, zelené přední tlapky, žluté bříško a červený ocásek - vypadá skoro jako by ji někdo pomaloval vodovkami. Je strašně zvědavá. Vždycky se tváří, že už odbíhá do kamenů a zase se vrátí a jde pomalu za mnou.

Moon Hill je obrovský balvan, prospekty jej nazývají Austrálií v Africe. Nemám slov, v životě jsem nic podobného neviděla. Je dlouhý alespoň 400 m, převýšení odhaduji na 50 m, celý hladký a červený. Z povrchu se odlupují tenké (15 cm) pláty hladkého kamene, které postupně (rozuměj třeba 10 let) kloužou dolů do údolí.

Po návratu upalujeme k vodopádům, abychom je stihli ještě v zapadajícím sluníčku. Další zážitek. I když není moc vody, pořád jsou to největší vodopády, jaké jsem kdy v životě viděla. Kocháme se asi hodinu, po západu slunce jdeme vařit večeři. Potom pijeme africké víno a já s Honzou asi do půlnoci obdivujeme kouzlo africké oblohy.

13. 7.

Vstáváme (achich) zase kolem půl sedmé, čeká nás další dlouhý přejezd do města Kimberley. Vyjíždíme kolem deváté, vracíme se do Upingtonu a odtud pokračujeme po N10 do Grobblerskop, kde odbočujeme na R64. Spím, ale krajina kolem je úchvatná. Lehce zvlněná a nekonečně liduprázdná. V Grobblerskopu zastavujeme na oběd - chceme si koupit "jídlo do ruky" neboli take away, ale město je tak malé, že tu nic takového koupit nejde. A tak obědváme v malé restauraci, která je součástí jediného otevřeného krámku. Dáváme si "fish and chips", smaženého hejka v těstíčku s hranolkami. Bála jsem se, že to bude horší, ale byla to docela dobrá porce ryby. Po anglickém a irském způsobu se tu na hranolky dává ocet, brr. Největší zážitek ovšem byla místní toaleta: tmavofialové stěny s potiskem zelených žabiček, oranžová podlaha a umyvadlo. Při obědě jsme pořád oknem pokukovali po autě - rojili se kolem místní kluci, kteří byli dost dotěrní. Umyli nám auto, takže jsme jim nakonec dali pár R, ale bylo to dost nepříjemné.

Pokračujeme dál, cesta ubíhá docela rychle, a tak jsme v Kimberley už kolem 16:30. Kemp je úplně otevřený, nemá ani závoru, jen obyčejný plot. Nemůžeme najít žádného odpovědného člověka, ale ostatní lidé z kempu nás ujišťují, že ráno někdo přijde. V kempu jsou kromě nás asi 4 další karavany s bílými afrikánci a potom několik karavanů, ve kterých zjevně trvale bydlí černoši.

Umývárny jsou velmi hezké a vkusné, k velké radosti objevujeme pračku, a tak odpoledne využíváme k vyprání "velkého prádla". Za jednu várku se platí 4R. Prací prášek nemáme, a tak jsme si s docela špatným pocitem půjčili trochu z velké krabice, kterou jsme našli v umývárnách. Máme důvodné podezření, že patří těm černochům, co tu bydlí, takže si připadáme trochu jako zloději.

Jen co se dopralo prádlo vyrážíme do města hledat internetovou kavárnu. Bohužel už má zavřeno, a zítra, tedy v neděli, nebude otevřená vůbec. Chvíli proto jezdíme sem a tam po setmělém městě ve snaze najít jinou kavárnu, ale jiná tu není. Město je plné barů a na ulicích je docela živo, jen žádní bílí.

Večer je docela vášnivý, diskutujeme o další podobě cesty. Konečně se odvažuji říci, že už toho na mne začíná být moc a že bych s chutí ubrala na tempu. Eva je smutná a asi i trochu uražená. Krucinál.

14. 7.

Vstáváme jen velmi poalu a rozpačitě po včerejší debatě. Jsem vzhůru první, užívám si sprchu a dlouho cvičím na sluníčku, poprvé mám čas na celou sestavu. Pomalu snídáme a kolem desáté vyrážíme pěšky do skanzenu představujícího Kimberley v době diamantové horečky. Je to kousíček od kempu, snad jen 100m. Stany a všechny věci balíme a zamykáme v autě, jen na šňůrách necháváme dosušit poslední prádlo. Platíme také za nocleh, protože ráno opravdu přišel někdo zodpovědný.

Vstupné do skanzenu stojí 17 R za dospělého, 10 R za studenta. Celé městečko je vybudováno na jednom "břehu" Big Hole - největší díry, jakou kdy člověk vyhrabal do země. Vznikla na začátku diamantové horečky, když se sem sjeli lidé z celého světa hledat diamanty. Původně tu stál kopec. Jáma je 800 m široká a 700 m hluboká k hladině vody, pod vodou ještě vedou dlouhé šachty. Je to docela působivý pohled, ale když si člověk představí, že zde současně pracovalo 30.000 lidí, nakonec ta jáma vypadá docela malá.

Hned vedle výhledu na jámu jsou tři malé důlní vozíčky naplněné úlomky skla. Právě tolik diamantů, kolik by se vešlo do vozíčků, totiž z jámy dohromady vyndali. Příšerný poměr.

"Diamantokopovské" městečko je postaveno z originálních domků, které sem přestěhovali z původního města, něco jsou věrné repliky. Je to velmi vkusné a pěkně udělané. Skoro všechny domy, včetně kostela, jsou postaveny z vlnitého plechu, zřejmě kvůli nedostatku dřeva v oblasti. Všechny domky i krámky jsou udělané tak, že se dá vstoupit dovnitř a vychutnat dobovou atmosféru. Zvlášť působivá je zubařská ordinace (alespoň pro některé). Našli jsme i kuželkářskou dráhu, kde se dá za 3 R hodit 6 x dřevěnou koulí, což jsme pochopitelně vyzkoušeli. Dřevěné kuželky jsou možná ještě lepší než ty současné. Vyhrál Honza, ženy se příliš nevyznamenaly.

Po návštěvě se vracíme do kempu pro auto a prádlo. Potom vyrážíme na přejezd do městečka Harrysmith, protože se chceme co nejvíc nablížit k Dračím horám. Cesta je docela dlouhá, čeká nás skoro 500 km. Jirka proto jede dost rychle, místy i 160 km/hod, což se nám nakonec nevyplácí. Kousek za městem Blaemfontein (rodiště J. R. R. Tolkiena) nás staví policie, která nám naměřila 143 km/hod. Je tady limit 120, platíme pokutu 700 R. Nejprve to vypadá, že se kvůli zaplacení pokuty budeme muset vrátit do Blfonteinu, ale nakonec se nad námi policisté slitovali. Jen nám nedali žádné potvrzení o zaplacení, zaplatí to prý v Blfonteinu za nás. Jednání policie bylo velmi korektní a důstojné, jaké jsem v Čechách asi nezažila. Spíš jako v Británii.

Po pokutě se na palubě diskutuje, zda to riskovat a jet znovu rychle, nebo zda zvolnit. Ještě než se stačíme rozhodnout, potkáváme další rychlostní kontrolu, a tak se rozhodujeme limity pro jistotu dodržovat. O kus dál je navíc silnice svedena do jednoho pruhu, protože se druhý opravuje, a tak dalších 100 km jedeme mnohem pomaleji, než bychom si přáli.

Do Harrysmithu přijíždíme až v půl deváté, kemp je hned u příjezdové cesty. Zase je dost otevřený a prázdný, kromě nás jsou zde jen dvě bílé rodiny. Táboříme kousek od nich. Sociální zařízení je v dost bídném stavu. Vlastně je to nejhnusnější kemp, v jakém jsme bydleli, kam se hrabe Thohoyandou. Ve sprchách se se mnou večer dává do řeči maminka od jedné z rodin, protože se chce ujistit, že budeme OPRAVDU spát v těch stanech. "To vám nebude zima?" Potom se docela rozpačitě ptá, jak se nám líbí v JAR. Ukazuje se, že jsou z Kapska a že byli poprvé v životě v téhle části země. Nikdy by ji nenapadlo, v jakých podmínkách tady žijí černoši. Zdá se mi, že se za to cítí trapně a že se přede mnou za to potřebuje omluvit.

Jsme docela přejedení od oběda, a tak jdeme v podstatě hned spát, aniž bychom se obtěžovali s vařením večeře. (Take away v Kimberley: hamburger, sýr a vejce v jedné housce a k tomu hranolky za 15 R. Vařila nám sympatická černoška v takovém lehce ušňupaném krámku, jedli jsme to na náměstí před City Hall. Za světla je Kimberley mnohem hezčí, vlastně docela hezké město.)

15. 7.

Po relativně studené - ale ne zas tak - noci vstáváme kolem 7, vyjíždíme kolem 9. Jdeme do městečka, protože tu má být internetová kavárna a také je tu někde průvodkyně, která by nás mohla vzít do černošské čtvrti - do townshipu.

Internetová kavárna je otevřená, hodina stojí 25 R. Asi do 10:30 vyřizujeme poštu a trochu pročítáme, co se děje u nás doma. Eva mezitím našla v informačním středisku průvodkyni Joyce, která nás vezme do townshipu. Prohlídka stojí 20 R / osoba, z peněz údajně něco dostanou ti nejchudší, které navštívíme.

Poslední změna: 3. 3. 2011