Norsko, červen 2005

Ve výše uvedený čas se nám s Jirkou podařilo vyrazit na pár dní za přáteli do Norska. Nejprve jsme si půjčili auto a pár dní cestovali, potom jsme strávili asi týden v Oslu, kde jsme podstoupili školení na Topic Maps u firmy Ontopia, která oběma kamarádům patří.

31. 5. 2005

Po dni plném zážitků spojeném pro mne s prezentací Dětské televize před Radou pro rozhlasové a televizní vysílání odlétáme v cca 19:00 večer do Osla. Hned při vykládání taxíku na letišti se objevuje první problém - plánovný dárek pro Steva, 2l džbán kvasnicového piva ze Svijan, explodoval a je v něm nyní sotva polovina obsahu. Před odletem dopíjíme tajně v letištní restauraci zbytek, protože Čech pivo nevyleje a Svijany jsou dobré i teplé.

Při příletu do Osla chvíli bloudíme a hledáme auto půjčené od AVISu a tak kolem 22:00 vyrážíme ke Stevovi a Sylvii do Osla, u nichž ještě přespíme, než vyrazíme na krátkou cestu. Auto je Peugeot 307 SW, obrovské a úplně nové. Má veliké střešní okno, vlastně celá střecha je skleněná. Necháváme v zádech letiště a úžasný kýčovitý západ slunce lemovaný duhou.

Při vjezdu do Osla se někde dopouštím navigační chyby, a tak nakonec objíždíme úplně celé město. Ke Stevovi se Sylvií dorážíme kolem půlnoci, když už je asi 10 minut úplná tma. Steve a Sylvie bydlí v úžasném malém domku u řeky, v místě stvořeném pro romantiky. Interiér domu je plný dřeva a vypadá trochu jako katalog firmy Ikea. Chvilku si povídáme, Steve očuchává džbán a oplakává pivo, potom jdeme spát.

1. 6. 2006

Ráno k snídani ochutnáváme speciální sýr, takovou karamelizovanou syrovátku. Zajímavá, ale opravdu nezvyklá chuť, nelze ovšem vyloučit, že se do toho člověk projí. Sylvie říká, že ano.

Kolem deváté vyrážíme ještě do banky pro norské koruny a potom opouštíme Oslo. Po silnici 134 míříme do Kinsarviku, ale nemáme žádný přesný cíl. V průvodci doporučují ubytování ve vesnici Lofthus, tak uvidíme.

Hned za městem se noříme do hlubokých krásných lesů, po cca 50 km zastavujeme u motorestu na kafe. Je drahé, ale my se oba potřebujeme probrat. Pokračujeme dál a zastavujeme v městě Kornsberg, kde má být největší barokní kostel v Norsku. Na norské poměry je to asi velké město, nám ale připadá jako větší vestnice, která se jen tak tak brání útokům okolního hustého lesa. Kostel je opravdu velký a asi i barokní, jenom je úplně jiný než české barokní kostely. Půdorys je čtvercový, interiér je dřevěná imitace mramoru, a to velmi zdařilá. Jako celek je to opravdu působivé a rozhodně to za zastávku stálo. Mšstečko kolem kostela je malebné, středem města teče divoká nespoutaná řeka, která kolem mostu vytváří podivuhodné peřeje.

Největší barokní kostel v Norsku

Utrácíme strašlivých 300 Kč za 1 džus, 1 koláček s ořechy a 1 balení vatových tyčinek na čistění uší a pokračujeme dál. Cesta se mění, vjíždíme postupně do horského údolí. Asi v 1 hodinu zastavujeme u jedhono z typických starých norských dřevěných kostelů. Je cítit jako běžky čerstvě napuštěné důkladnou vrstvou skare, asi to není náhoda. Kostelík je malebný a okolí jakbysmet. Trochu se procházíme a okukujeme malý skanzen opodál - proč proboha stavěli domy dole úzké a nahoře široké? Nevíme, skanzen je ještě zavřený, není sezona.

Tyhle kostelíky najdete v celém Norsku, jsou skoro tisíc let staré

Náladovka ze skanzenu

Typická původní zástavba - dole úzké, nahoře široké

Po pauze na český chleba s českým taveným sýrem jedeme dál. Silnice se přehupuje přes horský hřeben a nám se otevírají čím dál hezčí výhledy lemované zasněženými horamy na obzoru. Alpy hadr.

Ohlédnutí cestou k horám

Novější kostelík - takový je v každém sídle

Ty hory na obzoru musíme překonat

Odpoledne zastavujeme na focení a kochání u novějšího dřevěného kostelíku a střídáme řidiče. Postupně jedeme výš a výš, stromy najednou nemají žádné listí, protože sem ještě jaro nepřišlo. O pár kilometrů dál už jedem horskými pláněmi a sníh je skoro až u silnice. Uprostřed hor se noříme do dlouhých tunelů, které klesají a vynořují se kousek od moře u silničky jménem Skare. Hned za vesnicí následují dva fantastické divoké vodopády, které pochopitelně fotíme.

Ne, tady opravdu ještě není jaro

Jirka právě fotí…

…tenhle vodopád

Strážkyně vodopádu

Pokračujeme dál, až do městečka Odda, které je branou do fjordu Sofjordu. Podél fjordu se vine krásná silnička, a tak nakonec dojíždíme až do plánovaného Lofthusu.

Jsme nadšeni - fjord je krásnější než cokoliv, co jsme si představovali. Strmé hory padají do moře, zhora jsou lemované sněhem, přecházejí do tmavých smrků a končí světle zelenými ovocnými sady. Ty zvolna odkvétají a celý ten kýč dotvářejí.

Penzion doporučený průvodcem (Ullensvang Gjestehouse) je úchvatný. Majitel je sympatický obrovský vousatý viking, který nám vaří vynikající večeři. Pension sám je velká dřevěná stavba, možná bývalý statek. Interiery jsou skvostné, představují ideální kombinaci vkusu, pohodlí a jemného luxusu. Po večeři se jdeme projít a kochat, ochutnáváme vodu z fjordu, abychom vyřešili odpolední diskusi (měla jsem pravdu, je slaná). Asi v jedenáct večer, za plného světla, jdeme spát.

Tady dnes přespíme

Penzion v plné kráse

2. 6. 2005

Ráno na osmou vstáváme na snídani. Jsme jediní hosté, a tak máme pro sebe clý švédský stůl a pan majitel nám ještě dělá omelety - pro mne vegetariánskou se sýrem a houbami, Jirkovi s klobáskou. Stůl se prohýbá pod nakládanými lososy, rybami, sýry… Jak nás pan majitel upozorňuje, stůl je striktně rozdělen na vegetariánskou část pro mne a masožravou pro Jirku.

Po snídani si chvíli povídáme s majitelem (mají s Jirkou velmi podobný smysl pro humor) a pak vyrážíme do Kinsarviku. Kousek za městem necháváme na parkovišti auto a po turistické cestě se vydáváme za čtyřmi vodopády do hor. Až k prvnímu vodopádu vede cesta po štěrkové silničce, potom se odděluje a stoupá strmě vzhůru hned vedle vodopádu. Pod vodopádem je malá elektrárna, do níž je shora od vodopádu vedena jakási roura. Je mi trochu líto, že jinak bezchybnou kýčovitou scénu kazí lidské dílo.

Vodopád je obrovský, vodní tříšť nás chladí ještě 50 m od jeho úpatí. Je horko, nebe je modré a jen vršky skal si tu a tam chytnou mráček. Stoupáme voňavým borovým lesem podle vodopádu a pořádně se potíme. Údolí je skvostné, doel zelené, nahoře sněhobílé a mezitím jsou ostré kolmé skály. Asi za půl hodiny přelézáme první práh, z něhož padal první vodopád. Otevírá se nám pohled do hloubi údolí - vidíme před sebou další tři obrovské vodopády.

Nejvyšší z vodopádů se řítí ze samého okraje náhorní planiny a chvílemi vypadá, že začíná rovnou v ledovci. U třetího z vodopádů je zatravněná rovinka s malou chatkou. Slunce pálí, je čas oběda, a tak si dopřáváme lenošení s fantastickými výhledy. K obědu pijeme vodu přímo z řeky, je čistá, studená a vynikající. Kamarádíme se s rackem, který má zřejmě chuť na naše tatranky, ale je hrdý a nežebrá.

Voda je tu opravdu čistá

Jezero nad druhým vodopádem

Třetí vodopád

Po pauze se vydáváme na skalnaté plošiny nad třetím vodopádem. Zatahuje se a trochu připozdívá, a tak ten čtvrtý vodopád už obdivujeme jen zdálky. Při cestě zpátky objevujeme tšsně pod třetím vodopádem silničku. Pro sestup je velmi pohodlná a navíc nabízí další skvostné výhledy na vodopády a celé okolí.

Jsme nad třetím vodopádem, pohled přes jeho práh směrem k moři

Odvážný fotograf u prahu vodopádu

Příjemně unavení a lehce spálení od sluníčka se v půl šesté vracíme do Kinsarviku. V obchodě v přístavu si kupujeme džus, sýr a jablka. Ceny jsou strašlivě vysoké, vše je alespoň 3x dražší než v Čechách. Nechce se nám spěchat, a tak v klidu večeříme, zatímco nám ujíždí trajekt do Kvanndalu. Odjíždíme proto dále do Brimmes, odkud jezdí co 10 minut trajekt do Brurarviku. Je to levnější a časově to vyjde na stejno. Trajekt je mrňavý, ale rychlý.

Z Burarviku jedeme po silnici č. 7 po pobřeží Hardangerfjordu. Cesta je opravdu úzká a zaříznutá do strmých strání. Tule střídá serpentýny a já jsem ráda, že tentokrát řídí Jirka. Je už pozdě, a tak rozhodujeme, že najdeme nocleh někde poblíž Northeimsandu. Jenže nejdříve se mi nic nezdá a pak už je všechno strašně drahé, hotel v Northeimsandu stojí 1200 norských korun za společný pokoj.

Jedeme tedy dál. V horách jsou jen opuštěná lyžařská letoviska, která jsou bez sněhu dost škaredá. Konečně se zase vracíme k moři. V Tysse je motel s výhledem na moře. Stojí 740 NOK za oba, což je dost a je to bez snídaně. Jenže jsme už opravdu unavení, a tak nocleh bereme. Motel mi strašně připomíná americké filmové motely, jsou to dva dlouhé dřevěné domy a v nich vedle sebe řada pokojíků. Máme krásný výhled na fjord a protější horu.

3.6.2006

Ráno trochu vyspáváme, cvičíme a snídáme ze zásob. Silně prší a je mnohem chladněji než včera. Po tom horku je to příjemné. Asi tak v 10 hodin vyjíždíme směr Bergen. Krajina se mění, kopce jsou méně strmé a jsou nižší, už ani nejsou zasněžené. Krajina tím však svůj dynamický ráz rozhodně neztrácí. Tunel střídá zatáčku, zatáčka výhled na moře, ale všechno je to hodně obalené deštěm. Už totiž neprší, ale šíleně leje.

Kolem poledne vjíždíme do Bergenu a parkujeme v centru v parkovacím domě. Vyrážíme si prohlédnout dřevěné domy na nábřeží Bryggen, na které se já hrozně těším. Na slavném rybím trhu si Jirka kupuje housku plnou uzeného lososa, prý je to móc dobré. Já poprvé v životě trochu lituju, že jsem už pár let vegetarián :-) Výběr je tu obrovský, hlavně různě upravený losos, krevety, humři, viděla jsem i dva mořské ďasy.

Po svačině pokračujeme k Bryggenu, kde si v kavárně dáváme sladkou housku a kafe. Jako všechny interiéry, i tenhle oplývá dřevem a je vkusný. Kávu si hosté sami nalévají z konvic u pultu. Pečivo má dvojí ceny - vyšší platíte, když se rozhodnete je sníst rovnou v obchodě. Prý je tam totiž dvojí sazba DPH, či co. Chleba stojí i 40 NOK, což je zhruba 6-8x tolik, co v Čechách.

Po občerstvení pokračujeme v průzkumu Bryggenu. Ve většině obchodů prodávají norské vlněné svetry. Jsou úchvatné, ale ceny zdaleka převyšují jejich krásu. Jenže pak v jednom obchodě objevujeme oranžovo-černý pánský lyžařský svetr. Je děsně technologický, má speciální vložku a chrání proti vodě i větru. Má spoustu kapsiček, větrání, pás kolem beder, aby netáhlo zespoda. Ten svetr by určitě dokázal odrazit i útok vlčí smečky a navíc je zcela zjevné, že by se báječně hodil na běžeckou sezónu do Jizerek. Jenže… ta cena! Paní prodavačka nabízí 5% slevu a upozorňuje nás, že dalších 11 % nám vrátí na letišti coby DPH. Cena bohužel i tak zůstává celkem astronomická, a tak říkáme, že si to přes noc ještě rozmyslíme. Paní nám tedy na papírek vlastní rukou podepíše, že máme mít tu slevu - prý tu zítra nebude.

Jinak musím konstatovat, že mě nábřeží zklamalo. Je sice krásné, ale je to mrtvá turistická atrakce. Jsme tu před sezónou, a tak to ještě není tak hrozné. Proto pokračujeme dál, jdeme vzhůru nad přístav k dolní stanici místní lanovky, kde má být podle průvodce výborný penzion. Asi po 20 minutách hledání jej nacházíme a je to tu opravdu moc hezké, útulné a s krásným výhledem na město. Bohužel, je plno. A tak se vracíme k přístavu a v turistické ubytovací kanceláři požadujeme co nejlevnější penzion. Stojí 540 NOK pro dva a pokoj je bez příslušenství.

Stále hustě prší a my se vydáváme pěší procházkou k penzionu. Bergen je příjemné zelené město rozložené na kopcích nad zálivem. Je velmi čisté a působí poměrně klidným a bezpečným dojmem. Jediné, co nás zde poněkud zneklidňuje, je náš penzion - na silně zaprášeném okně nacházíme ceduli „Vchod za rohem“ a za rohem je místo recepce jen hromada stavebního materiálu. Teprve za ní je na jedněch dveřích cedulka „recepce“ vytištěná na inkoustové tiskárně. Pod touhle cedulí je ještě ručně psaná cedulka s anglickým „přijdu hned“. A tak se vydáváme zpátky do města, vrátíme se sem až tak kolem páté, až bude zdarma parkování v ulici před hotelem.

Uličky Bergenu 1.

Uličky Bergenu 2.

Odpoledne brouzdáme uličkami ve druhé části města, v cípu, který končí akváriem. Je tu spousta krásných zapadlých uliček s malými dřevěnými domky. Jenže leje a leje a útulná vytopená kavárna nikde. Nakonec se schováváme v bývalé továrně na sardinky, která je v současné době přebudovaná v jakési kulturní centrum. Zrovna tu probívá jazzový festival a v některých sálech se zkouší. Dáváme si kávu a chvíli nasáváme lehce intelektuální atmosféru tohoto multikulturního prostoru.

Po kávě vyrážíme pro auto do parkovacího domu, kde krvácíme celých 155 NOK za celodenní parkovné. Recepční tu už je, ale musíme asi 20 minut počkat, než se pomocí GPRS spojí s turistickým centrem a ověří, že už máme nocleh zaplacený. My přitom máme v ruce papírovou účtenku. Někdy mě ty technologie fakt zmáhají.

Vchod do hotelu, nejlevnějšího v Bergenu

Recepce je opravdu provizorní, a tak mě poněkud uklidňuje, že sama recepční je normální a čistá. Jak se později ukazuje, i pokoje jsou přece jen normální a čisté. V našem patře je dokonce společná kuchyně. Paní recepční vysvětluje, že objekt je bývalá vysokoškolská kolej a že jí letos předělávají na hotel. Na bývalou kolej je to teda zatraceně čisté a zachovalé, když to srovnám s tím, co si pamatuju ze Strahova.

Skládáme zavazadla a vydáváme se na večerní procházku městem. Kroužíme znovu kolem svetrů, ceny jsou všude stejné. A tak si nakonec kupujeme jen kráječ na sýr, který jsme obdivovali před pár dny u Sylvie a Steva. Zhruba po desáté hodině pak obíháme celý přístav a hledáme nějakou útulnou hospůdku, kde bychom si dali večeři. Jirka se těší na čerstvou rybu a já dám zavděk jakémukoliv jídlu, ve kterém není ryba ani jiné zvíře. Ukazuje se, že právě tohle je dost náročná kombinace, a tak hledáme opravdu dlouho. Nakonec kotvíme na nábřeží hned vedle Bryggenu ve velmi stylové restauraci. Interiér je pochopitelně celý dřevěný, stylový, útulný a plný cizinců.

Jirka si objednává dva druhy ryb se zeleninou, já si dávám zapékanou zeleninu se sýrem. Obojí je vynikající, i to italské víno, kterým vše zapíjíme, je dobré. Po jídle se já věnuju psaní deníčku, Jirka si dává ještě moučník a potom sousední italské rodině spravuje fotoaparát.

Cestou do hotelu si ještě fotíme ve výkladní skříní holínky. Je totiž zjevné, že v Bergenu opravdu prší pořád, jak píše průvodce. Lidé ve městě chodí v holinkách a zvláště ženy v ne tak ledajakých. Holinky mají nejrůznější barvy a tvary. To jsem ještě neviděla. Dokonce nejsou ani tak drahé, jako všechno ostatní tady.

Holinky na mnoho způsobů

4.6.2005

Ráno vstáváme kolem osmé a já proklínám klimatizaci, která mi celou noc hučela nad hlavou. V kuchyňce vaříme snídani a bavíme se se dvěma Norkami středního věku. Schvalují náš plán vrátit se do Osla po silnici č. 7. Mluvíme o cenách a krásách Norska. Ptáme se na ceny svetrů - prý je to všude stejné.

Po snídani proto kupujeme nejprve na rybím trhu u stánku elegantní svetr pro mne a potom uplatňujeme tu 5% slevu na úžasný lyžařský svetr pro Jirku. Večer při procházce po nábřeží jsme totiž spočítali, že na to máme a že to budou dárky ke kulatým narozeninám. S Bergenem se symbolicky loučíme na rybím trhu, kde si Jirka na cestu kupuje asi kilo uzeného kořeněného lososa.

Jedeme dál směrem na Voss. Jakmile vjíždíme do vnitrozemí, přestává pršet a mraky se postupně trhají. Krajina narovnává záda a kolem nás se zase tyčí vysoké hory zdobené bílými čepicemi. Ve Vossu potkáváme cyklistický závod. Naštěstí jede proti nám ve druhém pruhu. Některá stoupání jsem jim opravdu nezáviděla.

Průvodce píše, že město Voss je prostě místo, kde se kříží železniční tratě. Já bych ještě dodala, že je to další zapomenutý ráj. Modravé jezero, svěží zelené údolí a kolem hory a hory a hory.

Střídáme řízení a dopouštíme se navigační chyby, a tak do dnešní cílové stanice - městečka Ulvik - dorážíme po silnici č. 7 přes Burarvik a ne po vyhlídkové silnici č. 572. Vzhledem ke kráse okolní krajiny je to asi jedno.

Pension v Ulviku

Ubytováváme se v Ulvik fjord penzionu. Pokoj se snídaní stojí 840 NOK pro oba. Ale penzion je opravdu moc hezký, pokojík útulný, svtery už máme, tak co. Chvíli jen tak lenošíme a pak vyrážíme na procházku po okolí. Je tu božský klid a ticho. Důstojné skály si koupou nožky v azurově modrém moři, nad sněhovými pláněmi se honí bouřka. Couráme sem a zase tam a užíváme si přírodní scenérie.

Siesta na samé špici fjordu

K večeři Jirka dojídá svého lososa, já si dávám chleba se sýrem. Inu Češi - zaplatíme sice nocleh, ale jíme už z vlastních zásob. Ale svetry máme, tak co. Po večeři si ve společenské místnosti dáváme čaj a kávu (jsou k dispozici zdarma) a pozorujeme obrovskou duhu, která se z ničeho nic objevila nad fjordem.

Norská náladovka z Ulviku

5.6.2006

Ráno posmutněle balíme a vydáváme se na cestu zpátky do Osla. Nejprve se vracíme do Brurarviku, odkud jedeme trajektem na druhý břeh fjordu. Pokračujeme po silnici č. 7 do Eidfjordu, odkud strmě stoupáme na náhorní planinu Hardangervidda. Cestou zastavujeme u úžasného a obrovského vodopádu, jednoho z největších v Norsku. Silnice je opravdu strmá, v jednom místě jedeme tunelem, který obkrouží asi 360 stupňů.

Na planinu jaro ještě nepřišlo. Všude je hustá mlha a skrz mlhu prosvítá z obou stran silnice poměrně vysoká sněhová návěj. Je tu všude tak 2 metry sněhu. Náš superchytrý peugeot pípá na palubní desce, že na silnici je asi led. Když se mlha trochu roztrhá, zastavujeme na focení. Kolem nás je úžasná nekonečná zimní pustina. Civilizace v absoutním nedohlednu. Paráda!

Ne, tady opravdu ještě není jaro - Hardragenvidda

Potom pokračujeme dál po silnici č. 7. Klesáme z náhorní planiny a zařezáváme se spolu se silnicí do hlubokých údolí mezi lesy a horami. Zastavujeme u dalšího ze slavných stavkirke, tedy těch dřevěných kostelíků, co voní po skare. Tady se platí vstupné, a tak tu zůstáváme dlouho a fotíme. Cestou dál narážíme na ukazatel ke kráteru po meteoritu, a tak odbočujeme na chvíli na vedlejší cesty. Bohužel pak ale zjišťujeme, že se jedná o kráter v průměru několika km, a tak jen svačíme a kocáme se okolními lesy. Ne obhlídku tak velkého kráteru vážně není čas.

Poslední dřevěný kostelíček

Jak se blížíme k Oslu, civilizace houstne, takže místy už připomíná českou neosídlenou krajinu. Do Osla se noříme od letiště a kolem sedmé večer parkujeme v ulici u Steva a Sylvie. Cestování je u konce, příští týden už nás čeká hlavně samá práce.

A dračí hlavy na závěr

Poslední změna: 3. 3. 2011