Bretaň, červenec 2004
Následující text je dojmovníčkem z cest po Bretani, které jsme
podnikli s manželem a dvěma kamarády ve druhé polovině
července. Vyrazili jsme autem obtěžkaným čtyřmi jízdními koly a dvěma
stany.
|
Cesta tam (20.7.-21.7.)
S přeplněným autem vyrážíme v cca 21:00 z Prahy
směrem na Plzeň, Rozvadov, Norimberk, Saarbrucken, Metz, Paříž
a Rennes. Celá trasa až do cílové stanice Mt. de Saint Michael měří
asi 1400 km. V řízení se střídáme s Jirkou po cca 3 až 4 hodinách. Až
na drobné pochybení při cestě Rozvadov-Norimberk, která se nám
protáhla až do Řezna, vše probíhá podle plánu. V cca 3 hodiny ráno
zastavujeme někde v Německu u benzínové pumpy, kde do sebe Žába
spokojeně cpe hned dvě buchty najedou.
|
Žába pojídající buchty |
Zhruba kolem desáté ráno obkružujeme Paříž s využitím výborného
itineráře získaného na webu viamichelin.com. Průjezd je až
překvapivě hladký, žádné zácpy, žádné bloudění, a tak už kolem třetí
odpoledne sjíždíme z dálnice v opravdové čistokrevné Bretani.
|
|
|
Mt de Saint Michael
20.7. celé odpoledne spolu s večerem a nocí věnujeme prohlídce
skvostu zmíněného v titulku. Jedná se o krásný prastarý klášter
umístěný na strmé skále v mořské zátoce. Místo je pozoruhodné z mnoha
důvodů. V první řadě jde o naprostý architektonický unikát - starý
klášter s původním městečkem je zahuštěný v úžasný komplex. Navíc se
skála s klášterem tyčí v jinak naprosté rovině, a tak celý klášter
tvoří výraznou krajovou dominantu. Navíc je zátoka místem, kde je
z celé Evropy největší rozdíl mezi výškou hladiny za přílivu a odlivu (asi 12 m).
Vzhledem k tomu, že kraj je skutečně rovný, moře se od skály s
klášterem odlévá na obrovskou vzdálenost. A tak je klášter zhruba půl
dne málem na ostrově, kdy je s pevninou spojen jen úzkým proužkem země
a půl dne trčí v blátě.
Vzhledem k tomu, že jsem Mt de Saint Michael navštívila už před
asi osmi lety, všechny fotografie, které jsem letos pořídila, jsou
spíš jen takovou hrou s detaily - celků už mám spoustu z minulé
návštěvy. Navíc jsme byli s Jirkou oba po té noční cestě strašlivě
unavení. A tak jsem tentokrát objektiv zaměřila spíš na Jirku a jiné
drobné zajímavosti nacházející se v mé bezprostřední blízkosti:
|
Jirka dospávající cestu na "meditačním trávníku" pod klášterním
komplexem |
|
Žába s Petrou nám mezitím mávají z terasy nad námi |
|
Žába s Petrou nám mezitím mávají z terasy nad námi - detail,
aneb tolik přitahuje můj skvělý objektiv :-) |
|
Jirka už se probral a fotí |
|
...a fotí (a moc mu to přitom sluší!) |
|
A na závěr neostrý, zato působivý celek |
|
|
|
Krajem ústřic
21.7. vyrážíme v cca 11 hodin dopoledne do St Malo. Chystáme se
na malé silničky podél pobřeží, odkud jsou krásné výhledy na zátoku se
St Michael a okolní kraj. Je pod mrakem a cestou dokonce trochu prší,
a tak nic moc vidět není. Vychutnáváme ale typickou atmosféru
bretaňských kamenných městeček a vesniček. Zastavujeme na chvíli
v Cancale, hlavním městě ústřic - tedy v místě, kde se produkuje
nejvíc ústřic v celé Bretani. Mají je tu všude, dokonce tu mají
i ústřicové muzeum (spokojeně je míjíme) - i kašna před kostelem na
hlavním náměstí představuje dvě selky, jak propírají koše na
ústřice.
|
Poněkud nezvyklá fontána v Cancale - voda crčí ze dna těch
košů |
Za Cancale pokračujeme na takový malý výběžek pevniny k našemu
prvnímu majáku a k prvnímu pohledu na opravdové moře (protože kolem St
Michael je věčně odlité a strašlivě mělké). Petra jako vždycky fotí,
co se dá.
|
Fotím Petru jak fotí zátoku a trochu se přitom pýří |
|
A další malebná zátoka pod majákem |
Odpoledne dorážíme do St Malo, údajně nejkrásnějšího starobylého
města široko daleko. Město se často umísťuje na předních místech
v žebříčcích "top 10 Bretaň", a tak se těšíme. Jenže hned po příjezdu
se spouští takový liják, že ještě asi 20 minut čekáme v autě, než nás
město přijme. Hned u vstupu do starého města obehnaného ze všech stran
poctivými hradbami mou pozornost upoutala zajímavá dopravní
značka. Na pohledech potom pozorujeme zimní záběry města, kdy moře
chodí na návštěvu až do prvních pater domů postavených u pobřeží.
|
Pozor, když je moře zlé, tak je tahle ulice nebezpečná |
Jsme s Jirkou oba ještě dost unavení, a tak na chvíli usínáme
někde na lavičce na hradbách. Potom se vydáváme do města, kde pořizuji
několik záběrů, jež v tuto chvíli vyřazuji jako bezcenné a nakonec si
dáváme k svačince kávu a čokoládovou palačinku. Mňam. Moc ji ale
nevychutnáváme, protože pospícháme k autu, kde máme v osm hodin večer
sraz s Petrou a Žábou. V autě objevujeme SMS, v níž Petra se Žábou
píšou, že se zdrží tak o půl hodiny a opravdu - grrrr - je to
tak. Takže vyrážíme už poměrně pozdě, a to nás ještě čeká cca 200 km
přejezd směrem k růžovému pobřeží. V autě posloucháme medvídka Pů,
část posádky spí a část naviguje a po desáté dorážíme do městského
kempu v Trelevern. Kemp je hned u pobřeží, první řada stanů má úžasný
výhled na moře. My získáváme místo v té druhé řadě a v podstatě hned
jdeme spát.
|
|
|
Za azurovým pobřežím, 22.-23.7.
Ráno se ještě Petra koupe v moři a kolem jedenácté vyrážíme na
první cyklovýlet. Jedeme směrem na východ po pobřeží, tu a tam se
snažíme jet po červené turistické značce, ale místy jsou ty skály
nesjízdné. A tak to střídáme se silničkami. Je nádherné počasí, moře
i nebe se předhánějí, kdo je dneska modřejší, z okolní zeleně vykukují
bílé kamenné domky, cestička se vine z kopce a místy zase - uff -
prudce do kopce, zkrátka cyklistův sen. V jednom z městeček na chvíli
zastavujeme, abychom koupili bagety a já jsem fascinována místní
radnicí - tolik muškátů v oknech nemám ani já doma v Liberci!
|
Tak tomu říkám posedlost po muškátech |
|
Zátiší s Jirkou, kostelem a bagetami |
|
První závada - Žábovi kolo nepřehazuje, jak by mělo, Jirka
s bagetami se chystá na zákrok |
|
...ano, je to vážné |
|
...my s Petrou zatím balíme bagety na cestu a trochu z nich
uždibujeme, za Petrou je v pozadí k vidění další pozoruhodná fontána |
|
...pozoruhodná fontána v detailu, v pozadí ona úžasná radnice |
Po zastávce pokračujeme dál a pobřeží se zase předvádí v plné
kráse. Uzavíráme s Jirkou dohodu, že si tady koupíme domek na důchod,
protože krásnější pobřeží jsme ještě neviděli.
|
Typické bretaňské pobřeží |
|
Další typické bretaňské pobřeží |
Kolem poledního zapichujeme kola do písku a vychutnáváme
moře. Je, pravda, právě odlité a studené, ale i tak má zastávka svou
poezii.
|
Polední cyklistická náladovka |
Odpoledne dorážíme do divukrásného městečka Tregor, jež by mohlo
v top ten Bretaň klidně soutěžit se Saint Malo. Je sice menší (a to
výrazně), ale má nádhernou katedrálu a úžasné staré centrum. Hrázděné
domy se střídají se starými kamennými a celé město je zase ozdobené
spoustou muškátů.
|
Zastávka v Tregoru - dva cyklisté a náměstí |
|
Zátiší s trochu unaveným Jirkou a bretaňským domkem |
Z Tregoru se vracíme znovu podél pobřeží a pozorujeme moře,
které se hanebně odlilo a odhalilo tak své holé bříško.
|
Když se moře odlévá... |
|
...a večer zase přilévá... |
Večer se vydáváme kousek za kemp kochat okouzlujícím sluncem,
které mezi desátou a jedenáctou večer s velkou pompou zapadá za
obzorem. Pořizujeme spoustu kýčovitých záběrů, někteří z nás kvůli
kousku zapadavšího slunce neváhají zaujímat bizarní polohy.
|
Z cyklu západ slunce v západní Evropě I. |
|
Z cyklu západ slunce v západní Evropě II. |
|
Z cyklu západ slunce v západní Evropě III. |
|
Z cyklu západ slunce v západní Evropě IV. |
|
Z cyklu západ slunce v západní Evropě V. |
|
Z cyklu západ slunce v západní Evropě VI. |
|
Z cyklu "Petra zabírá v autě spoustu místa stativem a pak je
líná si ho vzít na skálu" |
A je tady další den a další krásné městečko s hrázděnými domy,
kamenným kostelem a palačinkárnou. Nachází se na východ od našeho
kempu, protože nyní se vydáváme směrem k tomu pravému růžovému
pobřeží.
|
Z cyklu malebná města Bretaně |
|
...uznejte, že za fotku stálo! |
Výlet je snad ještě krásnější než ten předešlý. Cesta se zdvihá
vysoko na útesy nad moře, kolem cesty kvete vřes a my si vyhlížíme
pláž k vykoupání.
|
Nakonec to vyhrála tahle pláž |
|
Cyklista mezi vřesy sjíždí směrem k moři |
|
Cyklistovo plážové zákoutí |
Zvolená pláž byla lemována po obou stranách velmi tmavými
kameny. Když jsem k nim přišla blíž, objevila jsem ke svému velkému
překvapení, že černou barvu způsobují slávky, jimiž se kameny jen
hemžily. Dobrá, nehemžily, protože slávky jen sedí a nehemží se, ale
bylo jich tam požehnaně. Posuďte sami...
|
Zátiší se slávkami, aneb proč byly ty kameny černé |
|
Zátiší se slávkami a Žábou, aneb proč byly ty kameny černé |
U moře jsme se docela dost zdrželi, protože vlny byly hebké
a slunce laskavé, a tak od pláže vyrážíme asi tak kolem páté
odpoledne. Pokračujeme podél pobřeží až k ostrůvku-poloostrůvku, který
je s pevninou spojen zase jen malým kousekm silnice. Objíždíme jej na
kolech po stezce vymezené pěšákům. Fotím několik pěkných náladovek na
téma bílé kameny, černé kameny. Potkáváme náš první dolmen a já
jsem tak unavená že dolmen nedolmen padám v závěru okruhu do
kopřiv.
|
Pobřežní náladovka |
|
Pobřežní náladovka II. |
Po asi padesáti kilometrech zjišťuji, že už prostě nemůžu (pořád
ještě se zřejmě vzpamatovávám z té cesty), a tak se s Jirkou
odpojujeme, v devět večer opouštíme pobřeží a vnitrozemím míříme
rovnou do kempu. Bylo to asi 16 km, a tak do kempu dojíždíme jen tak
tak, abychom stihli ještě odjet autem (v deset se zavírá závora). Už
za tmy vyzvedáváme Petru se Žábou, kteří na rozdíl od nás viděli to
opravdové růžové pobřeží. Alespoň máme důvod se sem vrátit.
|
|
|
Nejzápadnější západ aneb na jih od Brestu
Další den (24.7.) vyrážíme ráno na další delší přejezd, míříme
až na úplný západ Bretaně. Žába nás ještě naviguje zpátky k místu, kde
jsme je včera nakládali, protože prý bylo neuvěřitelné. Jenže cesty
jsou uzavřené - všude probíhají nějaké ckylistické závody nebo co. Asi
se sem opravdu máme ještě někdy v životě vrátit. Možná na ten
důchod... Zastavujeme v městě Morlaix, jež je skryté
v údolí překlenutém fantastickým viaduktem. To je ovšem jediné, co lze
o městě poznamenat. Je neděle, v ulicích chcípl pes a většina
palačinkáren má buď obsazeno, nebo už má siestu. Nakonec jsme jednu
našli a vydali se cestou experimentu spolu s palačinkou se sýrem,
rajským protlakem, kouskem klobásy a vejce. Nebylo to špatné.
|
Z cyklu naši fotografové I. |
|
Kostel s viaduktem v Morlaix |
Za Morlaix se dopouštím chyby v navigaci, a tak odbočujeme na
jakousi pochybnou okresku, kde potkáváme úžasnou sadu dolmenů. Na
chvilku tedy zastavujeme a obdivujeme šikovnost dávných národů. Snažím
se cosi přelouskat na doprovodné tabuli, ale text je francouzsky
a bretaňsky. Tak třeba příště.
|
Dolmeny nadél |
|
Dolmeny našíř |
Další zastávku si vyžádá krásný starobylý kostel v jednom
z městeček, jimiž projíždíme. O každém z nich by se dalo krásně psát,
protože jsou nádherná. Centrum je tvořeno starým kamenným kostelem,
jenž je často obehnán kamennou zdí. Před kostelem stojí
tzv. kalvárie - kříž tesaný z kamene, často doprovázený celou řadou
dalších figur. A kolem kostela je dlážděné náměsí lemované typickými
místními domky.
|
Bezejmenný kostel mezi Morlaix a Brestem |
Večer už jsme téměř u cíle, a tak zastavujeme ještě u jednoho
kostelíka v dalším krásném městě, jehož jméno jsem již zapomněla. Ale
určitě začínalo na "tre" jako jména většiny měst a vesnic
v oblasti.
|
Bezejmenný kostel mezi Morlaix a Brestem, povšimněte si zejména
cedule v popředí. Nahoře bretonština, dole francouzština. Typické. |
Navečer se ubytováváme v kempu s výhledem na pole - kempy u moře
se nám nelíbily, tenhle je malinký, travnatý a skrytý mezi
poli. K moři je to tak dva kilometry. Cenově vychází kemp výrazně
levněji než ty předchozí. Jsme na pobřeží mezi dvěma výběžky - severní
je proti Brestu a jižní je ... ten jižní. Možná to někdy dohledám
v mapách. Dohadujeme se, že další den vyrazíme na ten jižní výběžek,
který je trochu blíž a ještě další den že se popovezeme k tomu severnímu.
Další den, 25.7., tedy vyjíždíme zase po pobřeží za krásami
Bretaně. Skály jsou snad ještě strmější, vřesoviště ještě
vřesovištější, trochu fouká vítr a je lehce pod mrakem. Plánovaná
trasa je ovšem dlouhá, a tak Žába vůbec nestíhá sestupovat z kola a fotí přímo za
jízdy.
|
Turista v letu za zážitky, za ním je možné pozorovat typický
ráz pobřeží. |
Na nejcípovatějším cípu pobřeží, kam ten den dorážíme, se útesy
pozvolně lámou do moře tvoříc roztomilé kopečky a mezi tím vším se
poflakuje replika staré plachetnice. Žába objevuje v průvodci, že
tyhle lodě mívají jednou za čtyři roky sraz ve městě, jež je na
zítřejší trase. A poslední sraz byl v roce 2000. Takže se tu asi ty
lodě nepoflakují jen tak náhodou.
|
Zátiší se skálou a plachetnicí |
|
Zátiší se skalami a plachetnicí |
|
Z cyklu Jirka fotí, Petra fotí - plachetnice |
Na cestě zpátky se kocháme poměrně velkými řadami menhirů, jež
jsou na okraji jedné z vesnic. Petra kochání provádí tak, že si
o jeden z těch pět tisíc let starých vzácných kamenů hned opírá kolo,
které si vzápětí fotí.
|
Petřino kolo a menhiry |
Popojíždíme kousek dál k majáku, kde se Jirka s Petrou rozhodnou
fotit racky, a tak musím obětovat celou jednu fidorku na ochočení
racka. Vzhledem k mé důležité úloze krmiče divé zvěře jsem ovšem
neměla čas fotit, a tak tímto přicházíte nejen o maják, ale také
o racky.
Další zastávkou je malebné městečko (ach, ta jména), kde
v přístavu stojí snad 600 let starý kostel. Vnitřek kostela je tak
trochu věnován památce všech námořníků - najdete zde repliky lodí,
záchranná kola a další námořnické rekvizity. Celé je to velmi vkusné
a dojemné.
|
Památka námořníkům zvenku |
|
Památka námořníkům zevnitř |
O den později se s Jirkou rozhodujeme pro odpočinek a tak
odvážíme Petru se Žábou a s jejich koly směrem k severnímu
výběžku. Zastavujeme ve městě Douarenez, kde by měli kotvit ty staré
lodi. Asi pět jsme jich v přístavu opravdu našli. Celé město smrdí
rybami a hned v přístavu je obrovská sardinkárna. Ve stánku na tržišti
potom objevujeme úžasnou manufakturu na palačinky, kterou obsluhují
dvě neuvěřitelně šikovné ženy. Celé se to poměrně rychle otáčí, jedna
nalévá a roztírá těsto, druhá sundavá a obrací. Myslím, že byly
schopné vyrobit palačinku každých 30 vteřin.
|
Palačinková manufaktura |
O město dál vysazujeme cyklisty a dáváme si v přístavní
restauraci k obědu rybu. Jirka volí "mnichovu rybu na bretaňský
způsob" já si dávám lososa ve vinné omáčce. Oba jsme trochu překvapeni
a lehce zklamáni, že ty ryby nejsou pečené, jak jsme zvyklí
z chorvatska. Jsou spíš dušené a přelité jakousi bešamelovou
omáčkou. Já mám růžovou rybu s bílým a kyselým bešamelem, Jirka má
bílou rybu s růžovým lososovým bešamelem. Hm.
Potom tak trochu autem kopírujeme trasu našich cyklistů a
navštěvujeme nejzápadnější místo Bretaně. Průvodce dramaticky líčí
divoké pobřeží, mlhu, vítr a pustinu, my potkáváme strašlivé vedro,
modré nebe a statisícové davy. Hm. Jirka fotí maják, já fotím maják
a pak rychle pryč!
|
Nejzápadnější francouzský maják |
|
Romance o vřesu |
|
Obklopen davy lidí fotí nejzápadnější Jirka ten nejzápadnější maják |
Navečer pak o výběžek dál vyzvedáváme cyklisty a užíváme si
liduprázdné krajiny doplněné útesy, vřesem a půvabným
kostelíkem.
|
Divoké pobřeží západní Bretaně |
|
Zátiší s kostelíkem |
Cestou do kempu ještě honíme zážitky, a tak zastavujeme v
krásném starověkém městě Locronan. Je to jedno z nejzachovalejších
starověkých měst. Celé centrum a přilehlé uličky se dochovaly v podobě
odpovídající asi tak šestnáctému století. Je to sice trochu skanzen,
ale v devět večer už je tu ticho a liduprázdno. Zde mi také docházejí
baterie ve fotoaparátu a tak musím jen konstatovat, že následující
čtyři dny jsme strávili lovením menhirů v okolí Carnacu na jihu
Bretaně.
|
Krásné kamenné město na závěr povídání |
|
|
Autorkou tohoto webu je LenkaKT, alias Lenka Kosková-Třísková. Bádám a vyučuji na TU Liberec. |
Poslední změna: 3. 3. 2011
|
|