Podrobný materiál o SIPVZ

Ne, drazí čtenáři, nebojte se. Nemusíte rozzlobeni rušit předplatné, i tento článek je plně věnován informačním technologiím. Indoš totiž není žádný indián, ale zkratka pro Internet do škol. Troufám si tvrdit, že právě v okamžiku, kdy čtete tento článek, je -- zčásti i za vaše peníze -- k Internetu připojována alespoň jedna škola. Ve druhé polovině února totiž Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zahájilo faktickou realizaci projektu státní informační politiky ve vzdělávání.

V předcházející větě jsem se dopustila drobného zkreslení. Projekt státní informační politiky ve vzdělávání (SIPVZ) je totiž mnohem starší a vlastnímu připojování škol předcházelo velmi dlouhé období příprav. SIPVZ navíc není jen Internet do škol, cílem celého projektu je zapojit moderní informační technologie do života škol i do výuky jako jejich naprosto samozřejmou součást. Ze škol tak budou odcházet absolventi, pro něž nebude problémem využívat počítač nebo Internet ve své další práci.

Projekt není žádnou horkou novinkou, jeho kořeny sahají až do roku 1999, kdy vláda schválila Státní informační politiku (SIP), dokument definující aktivity nezbytné pro to, aby v České republice vznikla moderní informačně gramotná společnost. SIPVZ je vlastně podmnožinou této politiky a vybírá ze SIP všechno, co se přímo týká školství. První zásadní dokument pro SIPVZ, její koncepci, schválila vláda v dubnu roku 2000 a téměř o rok později, v březnu 2001, schválila také její plán realizace.

Na první pohled vypadá všechno tak jednoduše. Vláda schválí plán a ministerstvo zajistí jeho realizaci. Po ukončení projektu budou vybavené a připojené školy plné spokojených učitelů, kteří radostně seznámí své nadšené žáky s výhodami moderních komunikačních technologií. Bohužel to tak není. Všimněte si, že mezi schválením koncepce a plánu uplynul rok. Mezi schválením plánu a připojováním škol další rok. Již nyní je jasné, že není možné naplnit původní plán, protože v tuto chvíli je projekt zpožděn nejméně o jeden rok. V důsledku zpoždění nebyly v loňském roce vyčerpány všechny finanční prostředky vyhrazené pro projekt ve státním rozpočtu. Zdaleka ne všechny peníze se podařilo převést do letošního rozpočtu, nedůvěřiví opoziční poslanci navíc rozpočet projektu pro letošní rok snížili a projekt tak přišel o více než 800 miliónů Kč z celkových 7,5 miliard Kč. Ani to však není největší chybou, která se během realizace SIPVZ stala. Tou je totiž naprostá neschopnost ministerstva získat pro projekt podporu těch, kterých se týká nejvíc - samotných škol.

O nás bez nás

Aby byl projekt úspěšný, tedy aby skutečně došlo k bezproblémovému začlenění počítačů a souvisejících technologií do života českých škol, je nezbytně nutné, aby projektu důvěřovali sami učitelé. Vybavit školy technikou je jedna věc, ale stejně důležité je motivovat učitele, aby techniku skutečně používali. V České republice je ve více než 6 000 školách umístěno téměř 90 000 funkčních počítačů. Na první pohled by se zdálo, že každá škola má svou malou učebnu, ale počítače nejsou ve školách rozmístěny rovnoměrně. Existují i zcela nevybavené školy. Jestliže si škola dosud nepořídila žádný počítač a nezajistila připojení k Internetu, znamená to, že si nedokázala opatřit dostatek peněz, nejspíš nejsou počítače ani Internet pro vedení školy důležité. Je potom možné očekávat, že taková škola pohlíží na celou informační politiku s jistou nedůvěrou a že by vedení školy za peníze vyhrazené na realizaci projektu raději vybavilo tělocvičnu nebo investovalo do nákupu učebnic.

Prvním a nesmírně důležitým krokem k úspěšné realizaci celého projektu na školách proto měla být podle mého názoru osvěta. Před zahájením připojování škol a jejich vybavováním technikou mělo ministerstvo všem učitelům (nebo alespoň ředitelům škol) vysvětlit cíle a podrobnosti projektu. Úředníci ministerstva měli udělat maximum pro to, aby na techniku na školách očekávali poučení uživatelé, kteří ji budou kvalifikovaně používat od prvního dne. Učitelé škol musí být na projekt připraveni, musí vědět, proč je dnes počítač pro rozvoj žáka stejně důležitý jako čistá školní jídelna a nová tělocvična.

Projekt rozhodně ovlivní život na českých školách. Ve svém důsledku zasáhne do práce každého učitele. Ministerstvo a učitelé by vůči sobě měli stát v roli partnerů a vzájemně si naslouchat. Zdálo by se jaksi samozřejmé, že před sestavením plánu realizace proběhl velký průzkum, který zmapoval skutečné vybavení na školách a přístup učitelů.

Nic takového se ale nestalo, dokonce je možné říci, že ministerstvo postupovalo přesně opačným způsobem. Po celou dobu přípravy realizace projektu se školami v podstatě nikdo nekomunikoval. Učitelé, kteří měli o projekt zájem a byli ochotni pomáhat s jeho realizací, jsou dnes nezájmem ministerstva často zklamáni. Vždyť oni přece znají nejlépe problémy, se kterými se každý den potýkají. Proč se o jejich zkušenosti nikdo nezajímal?

Všichni učitelé, s nimiž jsem o projektu mluvila, jsou lidé, kteří se o informační technologie sami aktivně zajímají. Jejich školy jsou již vesměs nějak k Internetu připojeny a disponují učebnou s několika počítači různého stáří. Jsou to také učitelé, kteří se o SIPVZ zajímají. Přesto všichni shodně tvrdí, že většinu z toho, co o projektu dnes vědí, museli sami aktivně někde najít. Rozhodně nemohli čekat, až jim ministerstvo vysvětlí, jaký projekt pro ně vlastně připravuje. Jak jsou asi o projektu informováni ti, pro koho informační technologie nejsou koníčkem a kterých se paradoxně projekt týká nejvíce?

Nedostatek informací je největší slabinou celého projektu. Kde chybí informace, tam vzniká prostor pro dohady a fámy. Už od schválení koncepce SIPVZ je jasné, že školy "něco" dostanou, ale až do poloviny února roku 2002 nebylo jasné, co to přesně bude. Jak se má rozhodovat ředitel školy, který potřebuje nové počítače, když tuší, že během nejbližšího roku pravděpodobně nějaké dostane od ministerstva? Má raději ještě rok počkat, aby neutrácel zbytečně? Nebo je lepší si aktivit ministerstva nevšímat a zařídit se po svém? Kdyby byly včas k dispozici jasné přehledy a jasná čísla, nemuseli by ředitelé škol váhat.

Druhým problémem je, že byl celý projekt řízen celou dobu shora, aniž by se někdo příliš zajímal o skutečný názor ředitelů škol. Takový přístup ovšem k nastolení vzájemné důvěry příliš nepomáhá. Je-li o osudu škol rozhodováno bez aktivní účasti jejich zástupců, nelze se divit, pokud zaujmou k celému projektu skeptický postoj. Učitelé, kteří se o projekt živě zajímali, jsou dnes trochu zklamáni, protože se cítí být přehlíženi. Jestliže ministerstvo tuto chybu rychle nenapraví a nezačne se školami komunikovat, je jen otázkou, jakého přijetí se celý projekt u škol dočká.

Když chci učit, musím umět

Na dotaz jednoho z učitelů, zda by nestálo za to, více učitele informovat, odpověděl ministr Eudard Zeman 15. 5. 2001 na serveru Česká škola: "Učitele se informovat snažím, ale mám k tomu pouze dva prostředky. Webové stránky MŠMT (www.msmt.cz) a přímé besedy." Jak tedy vypadají webové stránky projektu, když jsou prakticky jedinou možností, jak může ministr komunikovat se svým resortem?

Stránky ministerstva věnované SIPVZ jsou tedy prakticky jedinou možností, jak může ministerstvo projekt představit veřejnosti. Jejich současná podoba tuto funkci neplní. Jestliže již nějaké informace o SIPVZ nemáte, webové stránky ministerstva jsou vám k ničemu, protože znalost projektu a jeho členění předpokládají. Stránky jsou velmi strohé, velmi podivně organizované a obsahují jen různá konkrétní sdělení a podklady. Dva roky po schválení koncepce však neobsahují ani tuto koncepci. Stránka obsahuje seznam titulků, které vesměs vedou na wordové dokumenty. Stránky dlouho neobsahovaly téměř žádné vysvětlující materiály, které by váhajícím učitelům objasnily, co je cílem projektu, jak je členěn, jak je financován, jak budou jednotlivé cíle naplňovány a jaká spolupráce bude vyžadována od jednotlivých škol. Teprve den před spuštěním Internetu do škol se na stránkách objevily velmi stručné (wordové) dokumenty představující projekt. Kdo má dostatek času a dobré připojení, může se pokusit stáhnout všechny tyto dokumenty. Místy v nich najde kontakty na jednotlivé pracovníky ministerstva, nebo zmínky o dalších webových stránkách, které o projektu informují. Žádné z těchto informací však nejsou publikovány přímo.

Ministr si ve své odpovědi také stěžuje, že se média chytají jen senzací a nepodávají o projektu pravdivé informace. Zde bych si jen dovolila poznamenat, že sběr materiálů pro tento článek trval více než pět měsíců. Opakovaně jsem během loňského roku na ministerstvu žádala, aby mi byly zasílány tiskové zprávy - dosud žádné nedostávám. Odeslala jsem několik dopisů s otázkami, ale zdaleka ne na všechny jsem dostala odpovědi. Žádala jsem o určité podklady pro tento článek, ty jsem až do uzávěrky neobdržela, i když mi sám ředitel sekce slíbil, že mi je poskytne.

Ministerstvo je tak v projektu onou pověstnou kovářovou kobylou, která chodí bosa. Odpovídá za přípravu a realizaci projektu, jehož cílem je zvýšení informační gramotnosti žáků a učitelů. Jsou ale informačně gramotní sami úředníci? Neschopnost sestavit za dva roky běhu projektu rozumný informační web tomu příliš nenasvědčuje. Co si mám myslet o informační gramotnosti někoho, kdo ještě nepochopil, že "dát dokument na web" znamená něco trošku jiného, než jen umístit do struktury stránek odkaz na dokument v proprietárním formátu? Tuší ministerští úředníci, že existují i jiné formáty, než je .doc a .xls, které jsou pro sdílení dokumentů mnohem vhodnější a které jsou navíc dostupné komukoliv, ne jen majitelům určitého softwarového vybavení? Jestli to netuší, nejsou informačně gramotní. Jestli to tuší, potom před jejich arogancí smekám.

Stojíme tak v zajímavém bludném kruhu. Ministerstvo má zajistit, aby se učitelé i žáci naučili informační technologie správně využívat. Samo však v jejich využití silně pokulhává a jeho webové stránky jsou toho smutným důkazem. Ministerstvo má připojit školy k Internetu a veškeré informace o tomto projektu vyvěsí na -- Internet.

Internet do (poloviny) škol

Nejznámější částí projektu s nejvyšším rozpočtem je jistě část nazývaná oficiálně Infrastruktura, lidově Internet do škol. Lidový název je přitom zavádějící, cílem projektu není jen pouhé zavedení internetu do škol. Cílem projektu je vybudovat a dlouhodobě zajistit provoz něčeho, co je nazýváno informační a komunikační infrastrukturou. Je tím míněna síť, která umožní školám jednotný přístup k informacím a službám. Tato síť by měla být navržena a vybudována tak, aby bylo možné jednoduše připojovat další a další počítače. Kromě toho dostanou školy určitý počet multimediálních počítačů a v každé škole bude vybudována lokální strukturovaná síť se sdílenou tiskárnou.

Dnes je téměř jasné, že školy nebudou připojeny ani v rozsahu ani v časovém harmonogramu, s jakým počítal plán realizace. Původní představou autorů koncepce bylo připojit všechny školy do konce roku 2001 a vybavit každou školu jedním multimediálním počítačem. Náklady na tento projekt byly vyčísleny na 5,5 miliardy Kč. "Nějakým přepisem" se miliarda vytratila, a tak je dnes k dispozici jen 4,5 miliardy Kč. Během příprav plánu jeho autoři rozhodli, že by školy měly dostat více počítačů, částka vyhrazená na projekt se však již nezměnila. Zmíněné snížení rozpočtu se Internetu do škol nedotkne, protože ministerstvo již podepsalo smlouvu s generálním dodavatelem na oněch 4,5 miliardy.

Co vlastně školy dostanou, nebylo dlouho vůbec jasné, neboť o konkrétních technických parametrech připojení a počtech dodaných počítačů nemluví ani koncepce, ani plán. V plánu je však stanoveno, že ministerstvo vybere ve veřejné obchodní soutěži pro projekt jednoho generálního dodavatele, který zajistí vybavení všech škol. Proti takovému řešení se ohrazovali především ředitelé škol, kteří by raději dostali peníze "na ruku". Plán dále stanoví, že ministerstvo nebude nic přímo kupovat, ale že si od generálního dodavatele připojené počítače v podstatě pronajme. Za každý připojený počítač bude ministerstvo platit jednotný měsíční poplatek. V ceně je kromě počítače a softwarového vybavení, které tvoří operační systém a kancelářský balík, zahrnuta i platba za servis, za připojení k Internetu a za další služby. Výše této částky není známa, podle vyjádření ministerstva se jedná o "několik málo tisíc korun měsíčně za fungující pracoviště." Ministerstvo má opci na bezplatný převod poskytnutého vybavení do svého vlastnictví po ukončení projektu v roce 2005. Znamená to, že se v roce 2005 může rozhodnout, zda si vybavení ponechá nebo ne.

Veřejnou soutěž na generálního dodavatele vyhlásil ministr školství 18.4.2001. Neveřejnou zadávací dokumentaci si vyzvedlo více než 50 firem, nabídku jich nakonec odevzdalo jen šest. Při rozlepování obálek s nabídkami 31.5. však ministerská komise vyřadila pět ze šesti nabídek pro různé procesní chyby. Jednomu z účastníků chybělo razítko na krabici, jiný nevložil do obálky kopii výpisu z obchodního rejstříku. Kritici projektu navrhovali soutěž zrušit a vypsat znovu. Ministr se rozhodl jinak. Chtěl, aby byl vítěz vybrán co nejdříve a připojování škol zahájeno ještě v roce 2001, aby se stačila využít alespoň část z peněz pro rok 2001. Vyslovil naději, že se ostatní firmy neodvolají, aby se celý proces neprotahoval.

Tyto naděje se nevyplnily - tři z pěti firem podaly proti rozhodnutí námitku, kterou ministerstvo zamítlo. Proto se všechny během června obrátily na Úřad pro hospodářskou soutěž. Ten veřejnou soutěž pozastavil a teprve v polovině července povolil ministerstvu svolat hodnotící komisi a posoudit nabídku posledního účastníka soutěže, uskupení AutoCont On Line - Český Telecom. V polovině října ukončil Úřad poslední řízení ve věci veřejné soutěže. Všechny žádosti o přezkoumání veřejné soutěže nebo její zrušení vyhodnotil jako neoprávněné a povolil ministerstvu vybrat vítěze soutěže. Na Invexu bylo veřejně oznámeno, že vítězem je zmíněné uskupení firem. V tuto chvíli již bylo v podstatě jasné, že připojování škol začne nejdříve v lednu 2002 a že tedy nebudou čerpány prostředky určené pro rok 2001.

I když byl princip generálního dodavatele mnohokrát kritizován, přinesl jednu zásadní změnu: společnost AutoCont On Line začala poskytovat informace o projektu. V říjnu byl spuštěn portál www.acol.cz, kde jsou vysvětleny základní principy projektu. Generální dodavatel (nikoliv ministerstvo!) postupně přidával další a další informace. Na tyto stránky dosud nevede z webových stránek ministerstva žádný odkaz. Generální dodavatel také v loňském roce rozeslal na školy dotazníky, v nichž zjišťoval, jaké je skutečné vybavení škol. Tyto dotazníky byly pro některé školy prvním důkazem o existenci projektu Internet do škol.

Jestliže teprve generální dodavatel zjišťoval, jaká je skutečná situace na školách, je pravděpodobné, že při zadávání veřejné soutěže na realizaci projektu za 4,5 miliardy Kč ministerstvo tyto informace nemělo k dispozici. Velmi by mne zajímalo, z jakých podkladů vycházeli autoři koncepce, plánu realizace a zadávací dokumentace k soutěži.

Generální dodavatel také začal objasňovat základní principy projektu Internet do škol. A objevilo se první překvapení: školský intranet. V koncepci o něm není ani zmínka, v plánu realizace je zmiňován jen nepřímo. Zadávací dokumentace však obsahovala požadavek, aby generální dodavatel propojil všechny školy do jedné velké privátní sítě, která bude přes firewall připojena v jednom společném bodě k Internetu. Takové řešení má podle mého názoru spíše více nevýhod než výhod, argumenty pro a proti školskému intranetu shrnuje samostatný rámeček. Koncepce jednotného intranetu přišla v tichosti "shora", rozhodli se pro ni úředníci ministerstva, aniž by proběhla veřejná diskuse! Opět tedy někdo rozhodl, co školy dostanou, aniž by se jich ptal, zda to opravdu chtějí.

Všechny materiály, které dosud ministerstvo nebo generální dodavatel zveřejnili, jasně říkají, že stávající vybavení škol bude integrováno a že budou chráněny investice škol. Jenže právě školský intranet celou situaci poněkud komplikuje: ředitel školy, která již vlastní nějakou síť připojenou k Internetu stojí před zásadním rozhodnutím. Buď může s generálním dodavatelem vypracovat projekt, který zaplatí, své počítače připojit do sítě od generálního dodavatele a zaplatit za integraci. Bude muset svou síť přestavět. Má-li rychlejší linku od jiného poskytovatele, může si stávající připojení ponechat, ale v případě integrace se sítí od ministerstva musí změnit adresní prostor podle pravidel školského intranetu. Na tom se musí dohodnout s původním poskytovatelem. Dodavatel věří, že se v 70 % případů s původními poskytovateli dohodne. Jestliže se škola rozhodne pro úplnou integraci, převede všechny své počítače pod správu generálního dodavatele a bude za ně platit zmíněný měsíční paušál. Druhou možností jsou dvě oddělené sítě.

Všechny materiály, které dosud ministerstvo nebo generální dodavatel zveřejnili, jasně říkají, že stávající vybavení škol bude integrováno a že budou chráněny investice škol. Jenže právě školský intranet celou situaci poněkud komplikuje: ředitel školy, která již vlastní nějakou síť připojenou k Internetu stojí před zásadním rozhodnutím. Buď může s generálním dodavatelem vypracovat projekt, který zaplatí, své počítače připojit do sítě od generálního dodavatele a zaplatit za integraci. Bude muset svou síť přestavět. Má-li rychlejší linku od jiného poskytovatele, může si stávající připojení ponechat, ale v případě integrace se sítí od ministerstva musí změnit adresní prostor podle pravidel školského intranetu. Na tom se musí dohodnout s původním poskytovatelem. Dodavatel věří, že se v 70 % případů s původními poskytovateli dohodne. Jestliže se škola rozhodne pro úplnou integraci, převede všechny své počítače pod správu generálního dodavatele a bude za ně platit zmíněný měsíční paušál. Druhou možností jsou dvě oddělené sítě.

Další skutečností, která není zcela v souladu s původními plány, je počet škol zahrnutých do projektu. V koncepci se mluví o všech školách vybavených jedním počítačem do konce roku 2001, v plánu o 70 % připojených škol do konce roku 2001. Situace je dnes odlišná: Ministerstvo v první etapě, která proběhne v letošním roce, zaplatí připojení jen 3 620 škol z celkového počtu přesahujícího 6 000 (přesný počet škol není znám, rozesláno bylo 6 158 dotazníků). Těmto školám bude ministerstvo po dobu 36 měsíců od připojení hradit zmíněný měsíční paušál. Generální dodavatel bude postupovat od těch "nejchudších", což je asi logické, neboť jedním z cílů projektu je poskytnout všem stejné podmínky. Postupovat od nevybavených škol směrem k vybaveným je také mnohem jednodušší, protože největší potíže nastanou s připojováním škol s rozsáhlými sítěmi. Smutné ale je, že jsou tak v podstatě trestáni ti aktivnější.

V tuto chvíli vede generální dodavatel intenzivní jednání s dalšími možnými investory: s krajskými úřady, obecními úřady, městy... Jestliže se ale nepodaří získat potřebné finance, zúčastní se projektu jen o něco více než polovina škol! Školy, na které se nedostane, nebudou mít plnohodnotný přístup ke školskému intranetu, a tím budou mít fakticky ztížený přístup k aplikacím a službám Projektu II. Budou si také platit připojení k Internetu a provoz svých počítačů, zatímco ostatní dostanou vše v rámci Projektu III zdarma.

Poslední slabinou projektu jsou takzvaní ICT koordinátoři. Podle původních záměrů by to měli být lidé, kteří budou zastupovat školu při jednání s generálním dodavatelem. Budou se současně starat o poskytnuté vybavení. Už před více než rokem bylo rozhodnuto, že ministerstvo ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí zajistí pro koordinátory roli a mzdové ohodnocení v současném školském systému. Den po spuštění projektu však ředitelé škol stále neví, z jakých prostředků zaplatí své koordinátory a jaké bude jejich pracovní zařazení ve škole. Když jsem se na to ptala ředitele Projektu III, pana Jaroslava Blažkovce, sdělil mi, že koordinátoři by měli být placeni z prostředků ministerstva. Jestliže bude koordinátorem učitel, škola mu může snížit úvazek, aby svou práci zvládl. Není mi ovšem jasné, jak je možné uprostřed školního roku snižovat učiteli jeho úvazek.

Přes všechny uvedené výhrady zůstává Internet do škol ohromným projektem, který klade nesmírné nároky především na organizační schopnosti generálního dodavatele. Má-li být do konce roku připojeno 3 620 škol, znamená to, že musí být každý týden zahájeny práce ve 180 školách. Připojení jedné školy by mělo trvat asi 50 dní, proto budou práce probíhat paralelně asi na tisícovce škol. Jsou to ohromná čísla a vyžadují perfektní organizaci práce.

Odpovídá Petr Kordule, vedoucí Projektu II na MŠMT

Generální dodavatel zjišťoval dotazníky, jak na tom školy jsou, kolik jich opravdu je připojeno, jaké mají počítače a podobně. Existovala taková informace nebo studie na ministerstvu před vypsáním výběrového řízení?

Já bych na to odpověděl, samozřejmě, že existovala. Tuto činnost pro nás nějakým způsobem dělá naše přímo řízená organizace, což je Ústav pro informace ve vzdělávání. Ale, je tady jedno velké ale: Informace, které ústav má, mají určitou časovou výpovědní lhůtu. To znamená, že jsou neúplné. Nebylo řečeno, jakou mají školy výpočetní techniku, v jaké kvalitě, jaké mají připojení na Internet, od jakého poskytovatele a tak dále. Byl to omezený seznam škol, zhruba 1200 až 1500, takový pel mel z celkového počtu 6200. Z toho vidíte, že je to jedna pětina a ta jedna pětina ještě nebyla aktuální.

Proč tomu tak bylo? Není to odvaha, vycházet při zadávání poměrně velké zakázky z takhle neurčitých dat?

Zadání Projektu III je ale úplně jiné. Je takové, zabezpečit na základních a středních školách v ČR přístup k Internetu na odpovídající úrovni, abychom rozdíly nezvyšovali, ale abychom je srovnali. Já tam nevidím, co jste měla na mysli, že z jakýchkoliv informací jsme udělali zadání.

...a ostatní projekty

Internet do škol je nejdražší částí SIPVZ a snad proto na sebe poutá nejvíce pozornosti. Přesto jsou ostatní části projektu stejně důležité. Platí pro ně totéž, co pro Internet do škol: i ony jsou oproti svému původnímu plánu zpožděny alespoň o jeden rok. Problémem je především zpoždění projektu Informační gramotnost, protože v rámci tohoto projektu mají být školeni učitelé. V loňském roce bylo proškoleno jen velmi malé procento učitelů, v letošním roce by školení měla být zahájena až v dubnu. Teprve na konci loňského roku dokončovalo ministerstvo metodiky pro školení uživatelů.

Autoři plánu realizace rozhodli, že se bude platit za znalosti, nikoliv za odběr školení. Učitel musí nejprve prokázat, že úspěšně prošel školením, potom získá dotaci ministerstva. Školení a zkoušky budou probíhat na školách, které získají pro tuto činnost certifikaci od ministerstva. V loňském roce - po výměně vedení projektu - najednou zodpovědní úředníci zjistili, že mohou za školení vydat jen 2 miliony korun, jinak by porušili zákon, neboť na investice nad tuto částku musí být vypsána veřejná soutěž. Letos je snad situace ošetřena. Ten, kdo je za zpoždění odpovědný, již pravděpodobně na ministerstvu nepracuje, ale důsledkem zpoždění je neblahá skutečnost, že některé školy mohou získat techniku dříve, než budou proškoleni učitelé.

Poslední část SIPVZ je pojmenována Vzdělávací software a informační zdroje. Prvním reálným výstupem byla loni v prosinci bezplatná dodávka balíku výukových programů do všech škol, které o programy projevily zájem. Celá akce proběhla velmi rychle. Dvacátého listopadu rozeslalo ministerstvo školám dopisy s nabídkou, do 5. 12. moli ředitelé škol projevit zájem. Hodnota programů v balíčku dosahovala 30.000 Kč. Mnozí učitelé kritizovali direktivní přístup ministerstva, raději by si vzali jen část programů, nebo úplně jiné, než jim byly nabízeny. Protože nebylo možné vybírat, objednaly si balíček i školy, které nejsou z různých důvodů programy schopny využívat -- vždyť nebylo jisté, zda se bude nabídka opakovat!

Proč celá akce proběhla, jak proběhla, jsem se zeptala pana Petra Kordule, ředitele projektu na ministerstvu. Odpověděl, že on sám nastoupil na ministerstvo 1. 10. 2001. Do konce roku potřeboval vybavit školy nějakými programy a připravit metodiku projektu pro následující roky. " Vycházel jsem z informací získaných na Invexu, z informací UIV, které mělo ze škol informace o používaném software a z údajů na webových stránkách střediska multilicencí. To všechno se nějakým způsobem dalo dohromady, připravil se materiál, který prošel klasickým schvalovacím řízením na ministerstvu školství, tzn. gremiální porada, připomínky, opět gremiální porada, porada ministra. Pak se to schválilo, že se to tímto způsobem bude realizovat. Potom jsme měli zhruba tři týdny na to, aby se 6000 škol poptalo, logisticky ošetřilo a dodal se jim SW. To se naštěstí z 99 procent podařilo." V letošním roce by již nabídky měly být strukturované a měly by umožnit výběr. Co přesně bude školám nabízeno, však zatím ministerstvo nezveřejnilo.

I když se zdá, že realizace této části projektu fakticky začala až s nástupem současného ředitele, není to tak úplně pravda. Nejdůležitější částí projektu by totiž měl být školský centrální informační server. Záběr služeb, které by měl portál poskytovat, je ohromný. Pilotní provoz portálu by měl být zahájen až v roce 2003, což je opět o něco později, než bylo plánováno. Na přípravě obsahové části portálu s ministerstvem spolupracuje Ústav pro informace ve vzdělání a další externí pracovníci připravují aplikační část portálu. První "portálová vlaštovka" je server www.skolinfo.cz (ze stránek ministerstva na něj tradičně nevede žádný odkaz), který v lednu spustil ÚIV společně s ministerstvem. Server by měl informovat o postupu prací na budovaném portálu, měl by také nabídnout prostor pro diskusi o podobě vznikajícího portálu. Autoři projektu spolupracují s redakcí serveru www.ceskaskola.cz, jenž je dnes pravděpodobně nejucelenějším informačním serverem českých učitelů.

Co dodat?

I když se SIPVZ potýká s nejrůznějšími problémy, stále platí, že je jedním z nejrozsáhlejších projektů v oblasti informačních a komunikačních technologií, které současná vláda schválila a realizuje. Leccos se mi nelíbí, mnoho věcí mohlo být uděláno jinak a lépe. Mnoho věcí už dnes nejde změnit a je potřeba je přijmout takové, jaké jsou. V krátké historii projektu se v jeho vedení vystřídali alespoň čtyři lidé, střídali se i ředitelé dílčích projektů. Kdo je tedy zodpovědný za zpoždění projektu, za podlomení důvěry mezi učiteli a poslanci, za snížení rozpočtu projektu? Zodpovědní jsou určitým dílem všichni, kdo se na vedení projektu podíleli, velkou část odpovědnosti však nese především ministr školství, který nedokázal včas na svém ministerstvu sestavit stabilní tým kvalifikovaných lidí.

I když byla koncepce generálního dodavatele kritizována, vnesl generální dodavatel do dění kolem projektu značný pohyb. Aby mohl vybavit školy, musel si zajistit úvěr ve výši 2 miliard Kč. Tento úvěr musí splatit. Už jen z tohoto důvodu lze očekávat, že se realizace první etapy Internetu do škol nezpozdí a že bude zdárně ukončena. Generální dodavatel je také firma zvyklá jednat se zákazníkem a poskytovat mu informace. I zodpovědní úředníci se postupně učí, že je lepší poskytovat informace, než zpětně odvolávat fámy. Snad se tedy konečně realizace projektu úspěšně rozběhne.

Reakce Drahomíra Fránka, vedoucího Sekce SIPVZ na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy

Poslední změna: 3. 3. 2011