Vlastnosti a srovnání
Základní vlastnosti
Chceme-li Linux porovnávat s jinými operačními systémy,
měli bychom si nejprve v krátkosti zopakovat jeho základní
vlastnosti, abychom skutečně porovnávali porovnatelné.
Začněme definicí v kruhu: Linux je operační systém, který
vychází z Unixu a přejímá všechny jeho podstatné rysy. Znamená
to, že podporuje paralelní zpracování několika úloh
(tzv. multitasking). U jednoho počítače může pracovat neomezený
počet uživatelů. Bez uživatelského účtu a hesla se do systému
vůbec nedostanete. Systém nabízí několik uživatelských rozhraní:
textovou konzoli nebo nějaké z grafických rozhraní. Systém je
možno spravovat i vzdáleně po síti, stejně jako je možné se k
počítači s Linuxem vzdáleně hlásit a spouštět si na něm
nejrůznější programy.
Dále bych si dovolila zmínit jeden podle mne velmi
výrazný rys: Linux (a Unix) je systém založený na textových
souborech. Všechna nastavení, konfigurace, vlastnosti uživatelů
a jiné důležité systémové informace jsou uloženy v obyčejných
textových souborech. Pro správu systému tedy na nejnižší úrovni
nepotřebujete nic jiného, než jen obyčejný textový
editor a znalosti. A na závěr ještě jedna nezanedbatelná
vlastnost Linuxu: dostupnost dokumentace. Všechny příkazy
operačního systému stejně jako konfigurační soubory jsou
podrobně dokumentovány. Dokumentace je dostupná přímo jako
součást operačního systému.
Abychom porovnávali porovnatelné, vybrala jsem pro
srovnání verzi Windows NT 4.0 a 2000, které jsou také
víceuživatelské, podporují multitasking a je možné je vzdáleně
spravovat. Se všemi uvedenými operačními systémy mám
nezanedbatelné zkušenosti. Windows 2000 a Linux mám
nainstalováné na svém vlastním počítači a používám je k obyčejné
práci. Mám zkušenosti se správou většího serveru s Windows NT i
linuxového serveru. Porovnání proto vychází především z mých
praktických zkušeností. Raději bych měla předem upozornit, že
nepatřím ani k zavilým stoupencům Linuxu, ani ke stoupencům
Windows. Každý systém má svá pro a proti, ponechám na vás, ať si
učiníte vlastní názor.
Uživatelé a jejich práva
Jak jsme si uvedli, jednou ze základních vlastností Linuxu
je podpora více uživatelů. Každý z nich má v systému svůj účet
chráněný uživatelským jménem a heslem. Nad uživateli systému
vždy vládne jeden nejmocnější uživatel, který se jmenuje
root (někdy se používá termín
superuživatel). Jako jediný smí opravdu všechno a jako jediný má
také právo přístupu ke všem částem diskového prostoru. Ostatní
uživatelé jsou si v podstatě rovnocenní, rozdíly jsou jen v tom,
ke kterým oblastem diskového prostoru mají povolen
přístup. Každý uživatel má svůj domovský adresář, ve kterém má
uložena osobní nastavení systému. Každý uživatel může mít také
přidělen jen omezený prostor na disku, velikost tohoto prostoru
určuje uživatel root. Nové uživatele smí přidávat jen uživatel
root, smí jim také měnit hesla. Uživatelé se mohou slučovat do
skupin, které smí vytvářet opět jen uživatel root. Veškerá
správa uživatelských účtů se odehrává v příkazovém řádku
několika základními příkazy (adduser,
passwd a další). Příkazy jsou podrobně
dokumentované. Údaje o uživatelích a skupinách jsou uloženy v
textovém souboru, takže pro další úpravu existujících
uživatelských účtů vám bohatě postačí textový editor. Některá
grafická rozhraní nabízí i grafické nástroje pro správu
uživatelů.
I ve Windows NT/2000 musí mít každý uživatel v systému
účet chráněný jménem a heslem. Na rozdíl od Linuxu jsou ve
Windows předchystány určité skupiny uživatelů s
charakteristickými právy: skupina Administrators určená pro
správce systému, skupina Users (uživatelé smí pracovat se
soubory, nesmí ale instalovat programy), skupina Power Users (ti
smí navíc ještě instalovat programy). Každému uživateli je možné
přidělit domovský adresář, ve kterém budou uloženy jeho soubory
a nastavení. Ve Windows 2000 je možné nastavovat i určitá
omezení pro velikost diskového prostoru, ale není možné nastavit
různým uživatelům různou velikost prostoru, který smí
využít. Omezení může být buď nastaveno a potom mají všichni
uživatelé na disku stejné prostorové omezení, nebo je zrušeno a
uživatelé se smí roztahovat, jak je napadne. Omezení je navíc
vázáno na konkrétní disk: musíte je zvlášť nastavit ve
vlastnostech jednotlivých disků. Pro správu uživatelů existují
grafické nástroje, je možné využít i příkazy net
user nebo net accounts spustitelné
v příkazovém řádku.
Správa uživatelských účtů v Linuxu i ve Windows je tedy
vcelku podobná: chcete-li, můžete pracovat jen v příkazovém
řádku, dáváte-li přednost grafickým nástrojům, máte je k
dispozici. Obecně platí, že v Linuxu jsou
všechny příkazy přece jen lépe dokumentovány. Ve Windows 2000 je
však součástí nápovědy i velice podrobný příkazů pro správu
uživatelů z příkazové řádky. Jediný výrazný rozdíl je proto v
omezení prostoru pro jednotlivé uživatele, které je lepší v
Linuxu.
V Linuxu se mi velice líbí, že mohu být současně u jednoho
počítače přihlášena jako několik různých uživatelů (tím nemyslím
vzdálené přihlášení). Mohu mít klidně paralelně spuštěno i
několik různých grafických rozhraní (nemluvě o několika
textových konzolích). Dále je velmi jednoduché přihlásit se na
chvilku během práce jako root (stačí zadat na konzoli příkaz
su a heslo pro uživatele
root). Při normální práci tyto výhody asi nevyužijete, ale
jakmile chystáte nějaký výraznější zásah nebo prostě chcete něco
vyzkoušet, je to nenahraditelné. Ve Windows nic takového není
možné. Jste přihlášeni jako jeden uživatel a chcete-li se
přihlásit jako uživatel jiný, musíte ukončit všechny své
programy a přihlásit se k systému znovu. Celý proces zabere
přece jen trochu času. Jakékoliv testování, jak váš poslední
zásah do systému ovlivní prostého uživatele, vám tak zabere
podstatně více času. Nicméně je pravdou, že většině normálních
uživatelů asi bohatě postačí, mohou-li být přihlášeni právě
jednou.
Správa disků a souborový systém
V Linuxu existuje jen jeden veliký adresářový strom, který
vyrůstá z kořenového adresáře. Máte-li v počítači více pevných
disků, připojí se vám do tohoto stromu jako adresáře. Standardně
se další zařízení (CD-ROM, ZIP apod.) připojují do adresáře
/mnt, ale nemusí to být pravidlem. Důležité
je, že obyčejný uživatel vůbec nemusí nic tušit o vnitřním
uspořádání počítače. Při práci nepotřebuje vědět, že má polovinu
svých dat na jednom disku a polovinu na druhém, protože pracuje
s adresáři v adresářovém stromu. Existuje standard, jak by mělo
vypadat základní dělení kořenového adresáře, který dodržuje
naprostá většina verzí Linuxu. Tento systém má jednu podstatnou
výhodu: ačkoli mohou mít počítače s Linuxem naprosto různorodé
vnitřní uspořádání, navenek se jejich adresářový strom jeví
stejný. Jednotlivé disky se dají připojovat a odpojovat příkazem
mount. Pracujete-li například s disketou,
před zahájením práce ji připojíte a před tím, než ji vyjmete z
mechaniky, zase odpojíte. Máte tak jistotu, že se na disketu
určitě přenesou všechny soubory, které jste na ni
kopírovali. Připojování disků je pro začátečníka možná trochu
obtížné, proto je v novějších distribucích provádí různí správci
souborů, aniž by se s tím uživatel musel obtěžovat.
Windows si jednotlivé disky označují písmeny a na každém
disku je samostatný strom. Součástí cesty k souboru je proto i
písmeno určující disk. A právě zde číhá podstatný problém:
zkusili jste někdy neopatrně do nainstalovaných Windows přidat
jeden pevný disk? Přiřazení písmene totiž nemusí jít vždy přesně
ovlivnit a proto se vám může stát, že se písmena zpřeházejí a
systém nenajde své důležité soubory. Stejný problém může nastat
v situaci, kdy disk z libovolného důvodu selže nebo jej vyndáte.
Díky různým písmenům disků také platí, že co počítač, to různá
hierarchie. Zdaleka ne vždy platí, že na jednom pracovišti mají
všechny počítače stejně uspořádané disky. Naopak bývá pravidlem,
že se počítače vzájemně velmi liší. Jednotliví zaměstnanci si
potom musí pamatovat: Jana má dopisy na disku D:, ale Věra na
disku C:. U Honzy je cédéčko jako písmeno D:, ale Pavel má ještě
zipku, takže zipka je D: a cédéčko E:. Kdyby měli všichni Linux,
nebyl by vůbec problém nastavit, aby se cédéčko jevilo vždy jako
/mnt/cdrom, soukromé soubory jako
/home/uzivatel a podobně. Je to také mnohem
jednodušší pro správce, který dostane za úkol nainstalovat na
všechny počítače ve firmě během jednoho odpoledne nový software.
Ovšem pozor, nic není na první pohled takové, jak se
zdá. Windows 2000 umožňují buď označovat disky písmeny, nebo je
také připojovat do adresářového stromu. Není to ještě tak
dokonalé jako v Linuxu, ale je to podstatné vylepšení oproti
předchozím verzím Windows. Implicitně po instalaci mají
nastavena písmena, ale dá se to docela rychle změnit zásahem v
nástroji pro správu disků. Jediné písmeno, kterého se asi
nezbavíte, je označení disku C:.
Souborový systém NTFS, který používají Windows, má jednu
důležitou vlastnost, kterou zatím souborový systém Linuxu (ext2)
nemá. Je takzvaně transakční. Transakce jsou možná povědomé těm,
kdo pracují s databázemi, jejich význam je zde obdobný. Při
manipulacích se soubory si systém průběžně zapisuje informaci o
tom, odkud kam data přenáší nebo kopíruje a jak v práci
pokročil. Jestliže dojde při přenášení souboru například k
výpadku proudu, systém se po novém spuštění dokáže rychle
zotavit do stavu před zahájením přerušené operace. Nepřijdete
proto o soubor, který jste v okamžiku výpadku proudu někam
přenášeli. Linuxový souborový systém tuto vlastnost
nemá. Dojde-li při operaci se souborem k jejímu násilnému
přerušení (citovaný výpadek proudu), může zotavení systému trvat
mnohem déle.
Ani v Linuxu ani ve Windows se nestane, že by se na disku
povalovalo něco, co nikomu nepatří. Každý soubor i adresář má
svého majitele, který určuje, jak bude kdo se souborem
nakládat. Zde jsou rozdíly opravdu velmi podstatné. V Linuxu má
každý soubor svého majitele. Kromě toho je možné nastavit
odlišná práva pro jednu konkrétní skupinu uživatelů a pro
uživatele ostatní. Rozlišuje se trojí úroveň práv: právo čtení,
právo zápisu a právo soubor spustit. Máte-li někam právo
zapisovat, znamená to, že zde můžete nejen upravovat stávající
soubory a adresáře, ale také je mazat nebo vytvářet
nové. Přístupová práva se přidělují příkazem
chmod, většina grafických rozhraní umožňuje
také měnit práva jednoduchým klepáním myší v nějakém správci
souborů. Jestliže jako uživatel vytvoříte nějaký soubor, stáváte
se automaticky jeho vlastníkem. Informaci o přístupových právech
lze jednoduše zjistit v příkazovém řádku příkazem ls
-la, který vám přehledně zobrazí výpis adresáře a u
každého prvku uvede práva vlastníka, skupiny a ostatních
uživatelů. V grafických prostředích lze ve většině případů
zobrazit kartu s vlastnostmi objektů, kde tuto informaci vidíte
také.
Ve Windows jsou přístupová práva k souborům trochu
jiná. Přístupových práv je poněkud více, neboť například právo
zápisu do adresáře vám neumožní v něm cokoliv smazat. Odlišný je
i způsob, jakým se práva přidělují: práva k souborům mohou být
různá pro různé uživatele a skupiny. Je to rozhodně pohodlnější,
protože bez dlouhého přemýšlení nastavíte práva k souboru tak,
aby jej neviděl žádný ze členů skupiny Hlavouni, Jirka s Adamem
měli právo soubor číst, Jana s Katkou i měnit a Karel se
skupinou Správci disponovali všemi právy k souboru. Vytvoříte-li
nějaký soubor, stáváte se také automaticky jeho
vlastníkem. Poněkud nepříjemné ovšem je, že se také automaticky
všem ostatním uživatelům přidělí plná přístupová práva k tomuto
souboru. Proto je nutné u důležitých souborů vždy po vytvoření
kontrolovat, jak jsou práva nastavena. V grafických nástrojích
(jako například vestavěný Správce souborů) to lze zjistit
většinou zobrazením vlastností souboru. V příkazovém řádku lze
přinutit příkaz dir přepínačem
/q, aby vám zobrazil ve výpisu vlastníka, ale
práva nezobrazíte. K tomu musíte použít příkaz
cacls, jehož výpis je občas poněkud
nepřehledný. Stejným příkazem můžete také práva měnit.
Uživatelské rozhraní
Operační systém Windows je se svým grafickým rozhraním
nerozlučně spojen, u Linuxu tomu tak zdaleka není. Právě v
přístupu ke grafickému rozhraní narážíme na jeden z velkých
rozdílů mezi oběma systémy. Standardním rozhraním Linuxu je
textová konzole. Pracuje se v textovém režimu v příkazové
řádce. Jak už jsem uvedla, i když pracujete u jednoho počítače,
máte k dispozici vždy konzolí několik, na kterých můžete být v
jeden okamžik přihlášeni jako různí uživatelé a tropit rozličné
věci. Jestliže vám z libovolného důvodu textové rozhraní v
Linuxu nevyhovuje, ve většině případů si můžete spustit rozhraní
grafické.
V Linuxu je výchozím prvkem pro práci v grafickém režimu
tzv. X-server. Je to program, který běží neustále na pozadí a vše
řídí. Všechny aplikace, které poskytují grafické rozhraní, jsou
k X-serveru ve vztahu klienta, komunikují s ním a posílají mu své
požadavky. Server je přejímá a provádí: kreslí na obrazovce,
zpracovává vstupy z klávesnice nebo myši a posílá je zpět
klientům. Mezi serverem a klienty představujícími aplikace je
vnořen ještě jeden speciální klient: správce oken. O uspořádání
a komunikaci oken na obrazovce se totiž nestará X-server, ale
právě správce oken. Určuje, jak se budou okna vykreslovat, jak
spolu budou spolupracovat a jak se budou ovládat. Správců oken
existuje mnoho a právě oni zodpovídají za tak různorodou paletu
grafických rozhraní Linuxu. Mezi dnes nejpoužívanější patří
například systémy KDE a GNOME (oba představují trochu více než
jen správce oken, ale o tom v některém dalším díle), dále potom
například fvwm nebo Window Maker. Kdybychom chtěli shrnout
pravomoci a úkoly serveru, správce oken a ostatních klientů,
potom bychom mohli říci následující: Server sedí na nejnižší
hardwarové úrovni a stará se o to, aby vše vůbec fungovalo,
komunikovalo a bylo vidět. Správce oken je o úroveň výše a
zajišťuje, aby to hezky vypadalo. Klienti jsou ještě výše a
představují jednotlivé aplikace.
Důležitý je ještě jeden rys: X-server umí spolupracovat
nejen s místními klienty, ale i s klienty vzdálenými pomocí
protokolu TCP/IP. Proto můžete pohodlně pracovat v grafickém
rozhraní a na pracovní ploše spustit náročný simulační program,
který ve skutečnosti běží na velké pracovní stanici v úplně jiné
budově. Kolega, který vám kouká přes rameno, vůbec nemusí
poznat, že textový editor, ve kterém pracujete, ve skutečnosti
běží právě na jeho počítači. Na vzhledu se nic nepozná. Je možná
i spolupráce mezi Unixem a Linuxem: je-li na počítači, kde je
program spuštěn, nainstalován nějaký komerční Linux, neměli
byste mít problémy pracovat s ním i doma na svém počítači
vybaveném Linuxem. Jedinou nutnou podmínkou, aby vše spolehlivě
fungovalo, je připojení obou počítačů do sítě. A aby toho nebylo
málo, existují i X-servery pro Windows, takže se ke vzdálenému
počítači s Linuxem nebo Unixem připojíte pohodlně v grafickém
prostředí i z Windows.
Tyto vlastnosti mohou mít i Windows. Existuje speciální
verze Windows zvaná Terminal Server, která právě takové dálkové
spouštění aplikací podporuje. Zakoupíte-li ovšem jen klasickou
verzi Windows, jste o podobné vlastnosti ochuzeni.
Aby ten systém skvěle shell aneb příkazy
Ve Windows i v Linuxu je možné pracovat v příkazovém
řádku. Čím lépe ovládáte svůj operační systém, tím více asi
budete příkazový řádek používat: práce v něm je totiž rychlá a
také velmi pohodlná. Ve Windows je příkazový řádek k dispozici
jako okno s emulací MS-DOSu. Chcete-li pracovat jen v textovém
režimu, můžete to ve Windows nastavit. V Linuxu je to podobné:
buď pracujete v textovém režimu, nebo si můžete v grafickém
prostředí spustit nějakou emulaci terminálu. V příkazovém řádku
Linuxu na vás číhá program, kterému se říká příkazový interpret
nebo také shell. Čeká na vaše příkazy, vykonává je, spouští za
vás procesy a podobně. Různorodost Linuxu vás ani zde nezklame:
příkazových interpretů existuje také několik (mezi nejznámější
patří asi bash, sh nebo csh). Každý interpret má svůj vlastní
jazyk, ve kterém můžete psát skripty, mocnější sourozence
dávkových souborů z MS-DOSu.
Většina systémů dnes navíc dokáže přímo zpracovávat
skripty napsané v jazyce Perl. Společně s jazykem příkazového
interpretu tak máte v ruce velmi silný nástroj pro správu
systému. S trochou šikovnosti časem nebudete muset vůbec nic
dělat: na všechno si napíšete skripty, které budou pracovat za
vás. Všem příkazům, které spouštíte, je možné přesměrovat vstup
a výstup: standardním vstupem a výstupem je ve většině případů
příkazová řádka, vy však můžete říci, že chcete obsah adresáře
vypsat do nějakého souboru. Dále je možné příkazy spojovat
pomocí tzv. roury (jsou i tací, kteří říkají trubka): výstup
jednoho příkazu přesměrujete rovnou na vstup jiného
příkazu. Výpis adresáře tak můžete poslat rovnou na vstup
skriptu, který všechny soubory typu GIF převede na soubory ve
formátu PNG a zkopíruje je do jiného adresáře. Spojení pomocí
roury je obousměrné. Programy na obou koncích roury tak mohou
komunikovat a vzájemně čekat na své výsledky.
Možnost psát pořádné skripty dlouho ve Windows
chyběla. Dnes už je ve verzi Windows 2000 vestavěn skriptový
interpert Windows Scripting Host, který dokáže interpretovat
skripty v jazycích VBScript a JScript. WSH představuje určité
vylepšení, ale ve srovnání s tím, co podobnými nástroji dokážete
v Linuxu zůstává stále spíše malým nezkušeným bratříčkem. Abyste
ve WSH vůbec něco dokázali, musíte znát objektové modely
nejrůznějších komponent Windows (které pohříchu nejsou vždy
dokumentovány). Roury ve Windows fungují také. Jestliže příkazy
nebo programy pracují se standardním vstupem a výstupem, můžete
je rourou propojit.
Podpora hardware
Je jistě velmi nepříjemné, když si koupíte novou drahou
grafickou kartu a zjistíte, že pro váš operační systém
neexistují ovladače. Zde jsou si uživatelé Windows NT/2000 a
Linuxu asi rovnocenní. Zatímco ovladače pro Windows většinou
pochází přímo od výrobce, ovladače pro Linux často píší
šikovnější uživatelé Linuxu, kterým určitý ovladač
chybí. Dlouhou dobu existovala zásada, že Plug&Play zařízení
jsou v Linxu raději tabu, protože bývala zdrojem problémů. Dnes
už to tak zdaleka není, novější distribuce dokonce P&P
podporují a jsou schopny taková zařízení při startu automaticky
detekovat.
Přesto se při nákupu nového HW vyplatí přemýšlet a
kontrolovat, zda jej opravdu v Linuxu bude možné používat. Na
Internetu se dají najít seznamy podporovaného HW. Zdroji
problémů bývají často různé exotičtější grafické, zvukové nebo
síťové karty. (Pozn. na okraj: program GIMP, grafický editor pro
zpracování bitmapových obrázků, byl do Windows portován původně
jen proto, že jednomu z autorů verze pro Windows chyběly
linuxové ovladače pro jeho scanner. Rozhodl se, že je jednodušší
přepsat GIMP než napsat nový ovladač.) Jestliže není ovladač pro
váš HW obsažen přímo v jádře nainstalovaného systému, často se
dá najít na Internetu a do jádra přidat.
Obecně ale dnes platí, že u standardního PC koupeného v
posledních dvou letech nebudete pravděpodobně mít žádné
problémy.
Uživatelé Windows si rozhodně nemohou mnout ruce a radovat
se, že by na tom byli lépe. Speciálně uživatelé Windows 2000
jsou na tom velmi podobně, protože pro nový operační systém
ještě některé ovladače chybí.
Správa systému, konfigurace a instalace
Jak už jsem zmínila, všechna důležitá nastavení jsou v
Linuxu uložena v obyčejných textových souborech. Zkušený správce
proto potřebuje jen textový editor. Pro začátečníka to většinou
představuje problém (už jen ovládat textový editor na konzoli
může být problém, natrefíte-li zrovna na editor vi). Jenže
postupem času zjistíte, jak je takový systém pohodlný. Vcelku
rychle a jednoduše se totiž dá zjistit, co kde najít. Navíc
nemusíte znát zpaměti pravidla zápisu do různých souborů:
existuje dokumentace a celá řada drobných nástrojů, která vám s
tím pomůže. Až budete psát skripty, také oceníte, že jsou
důležité informace uloženy v textovém souboru. Práce s textovými
soubory je totiž ve většině skriptových jazyků
jednoduchá.
Ve Windows to takhle jednoduché není. Pro začátečníka je
sice nachystána celá řada různých utilit a nástrojů, ale
nastavení jsou skryta v poměrně neprůhledném binárně uloženém
registru. Položky registru navíc zdaleka nejsou tak
dokumentované jako konfigurační soubory Linuxu, takže můžete
velmi snadno i jako zkušený uživatel napáchat značné škody. Z
dávkových souborů je sice možné položky registru měnit, ale
nejde jej například pohodlně prohledávat. Jako zkušený správce,
který je nucen proklepávat se grafickými nástroji, možná začnete
časem závistivě pošilhávat po linuxovém kolegovi.
Instalace programů je na první pohled v Linuxu také mnohem
složitější, ale je to jen zdání. Všechny (nebo naprostá většina)
programů pro Windows se totiž dodávají již v binární
podobě. Instalaci za vás obstará jeden program, který zkopíruje
soubory, upraví nabídky a občas zasáhne do registru. Je-li
takový program trochu neseriózní, může se stát, že nevytvoří
žádný protokol o instalaci a proto jen těžko zjistíte, co vám
vlastně do registru přidal. A registr utěšeně narůstá. Na druhou
stranu je pravdou, že většinu programů ve Windows nainstaluje
průměrně cvičená opice a instalace většinou netrvá příliš
dlouho. Záleží jen na rychlosti média, ze kterého kopírujete
soubory s aplikací.
Překlad ze zdrojových kódů ve Windows v podstatě ani
není možný. Na rozdíl od Linuxu totiž neobsahuje žádný
překladač nějakého programovacího jazyka (Linux jich obsahuje
hned několik: pro C, C++, Pascal, Fortran). Překladače pro
Windows navíc bývají drahé. Na druhou stranu je pravda, že
většina uživatelů také žádný překladač nepotřebuje a spokojí
se s instalací binárních souborů.
V Linxu je to jiné: většinu programů dostanete i s jejich
zdrojovými kódy zabalenou v nějakém balíčku. Pro instalaci je
nutné balíček rozbalit, zdrojové kódy přeložit a pak to celé
pěkně napasovat do systému. Překlad může trvat i
poměrně dlouhou dobu, záleží na výkonu počítače a velikosti
programu. Druhou variantou jsou balíčky z přeloženými programy
určené jen většinou jen pro konkrétní verzi distribuce. S
balíčky se většinou pracuje poměrně jednoduše, takže se to hravě
naučí i ta průměrně cvičená opice. Překlad ze zdrojových kódů
však přináší řadu výhod: program je při instalaci upraven tak,
aby skutečně přesně ladil s konfigurací systému.
Zde je potřeba zase trochu pochválit Linux, protože
každá distribuce obsahuje komprimační programy
gzip a
tar. Máte tak jistotu, že vždy
rozbalíte libovolný archiv. Součástí Windows zatím žádný
komprimační nástroj není. Většina uživatelů proto používá
program WinZip, ale na jeho výskyt se nemůžete stoprocentně
spolehnout.
Dokumentace
Ačkoli jsem na téma všudypřítomné podrobné dokumentace
několikrát narazila, musím je zmínit ještě
samostatně. Dokumentace k Linuxu se dělí do několika
částí. První představují manuálové stránky. Vyvoláte je v
textové konzoli příkazem man
požadované_heslo, v grafickém prostředí většinou
najdete nějaký grafický nástroj pro listování manuálovými
stránkami. Manuálové stránky popisují všechny příkazy
systému, důležité konfigurační soubory, funkce a mnoho dalších
věcí. Obsahují podrobnou referenci i příklady.
Systém manuálových stránek je poměrně starý a zdá se, že
je brzy nahradí tzv. info. Info je nápověda obsahem podobná
manuálovým stránkám, umožňuje však odkazovat z jednoho tématu na
druhé podobně jako na Internetu. Na rozdíl od manuálových
stránek se dá zobrazit i obsah popisovaných témat. Vzhledem k
tomu, že obliba info stále narůstá, může se stát, že novější
věci najdete popsané jen v info.
Dokumentace obsahuje i sadu praktických rad a návodů jak v
Linuxu udělat to či ono: nastavit sambu (neboli sdílení disků se
sítí Microsoft), rozchodit TCP/IP a podobně. Této části
dokumentace se říká howto. Často bývá formátována v HTML.
Poslední součástí dokumentace jsou FAQ, soubor odpovědí na
tzv. často kladené otázky (anglicky frequently asked questions,
odtud FAQ). Dozvíte se v nich všechno, co jste kdy chtěli vědět
o Linuxu, ale báli jste se zeptat. Narazíte-li na nějaký
problém, vždy před odesláním dotazu do diskusní skupiny
prostudujte FAQ. Je velmi pravděpodobné, že zde ve většině
případů najdete uspokojivou odpověď.
Mnoho distribucí je navíc dodáváno společně s další
literaturou o Linuxu.
Ve Windows je to s dokumentací podstatně slabší. Starší
verze obsahují jen poměrně strohou nápovědu, která vám rozhodně
nepomůže v okamžiku, kdy se objeví problém. První vlaštovkou
jsou tak Windows 2000, jejichž nápověda je docela podrobná. S
rozsahem dokumentace obsažené v každé distribuci Linuxu se však
stále nedá srovnat.
Výhody Open Source
Nejpodstatnější rozdíl mezi Windows a Linuxem jsem si
ponechala na závěr. Linux je takzvaný Open Source systém, což
znamená, že se šíří společně se zdrojovým kódem. U Windows je to
přesně naopak: zdrojový kód je majetkem firmy Microsoft a ta jej
z ruky rozhodně jen tak nepustí.
Uživatel, který sám neumí programovat, možná příliš
nedocení, že společně se systémem získal také obrovské množství
zdrojových kódů, kterým nerozumí. Přesto je to úžasná výhoda:
kdykoliv se v Linuxu objeví nějaká chyba, můžete si být jisti,
že bude během několika dní opravena. Vy jako prostý uživatel si
můžete alespoň stáhnout opravenou verzi chybného
programu. Jste-li přímo programátory s dostatkem volného času,
můžete si chyby dokonce hravě opravovat sami. A všechno, co se
vám v Linuxu nelíbí, můžete sami předělat.
S Windows je to poněkud horší: jestliže se v nějaké verzi
objeví chyba, závisí jen na vůli firmy Microsoft kdy a zda vůbec
bude opravena. Jako uživatel jste proto nuceni netrpělivě čekat
na nový Service Pack a doufat, že odstraní právě tu chybu, která
vám nejvíce vadí.
|
Distribuce Linuxu
Každý šikovnější uživatel má možnost si Linux upravit podle
vlastních potřeb. Nelíbí se vám, že v jádře chybí modul pro
podporu protokolu WAP? Prosím, nic vám nebrání modul napsat a do
jádra připojit. Tato situace trochu připomíná anarchii: každý má
svůj vlastní Linux, který se v drobných detailech liší od Linuxů
ostatních uživatelů. Situace však zdaleka není tak
nepřehledná. Postupem času vykrystalizovalo několik takto
upravených verzí Linuxu, na jejichž vývoji zpravidla
spolupracovala velká skupina lidí. Tyto verze se často dají
koupit nebo objednat na CD, případně se dají opatřit na
Internetu. Jsou tedy skutečnou podobou, ve které se Linux šíří,
říká se jim distribuce a exsituje jich asi padesát. Většina
slušných distribucí dodržuje standard pro organizaci adresářů a
souborů, proto se dá pohodlně mezi distribucemi
přecházet. Rozdíly tak spočívají především ve způsobu instalace,
podpoře, rozsahu dokumentace a v množství přídavných programů,
které distribuce obsahuje.
Nikdo vám pochopitelně nebrání v tom, abyste si opatřili
zdrojové kódy a připravili si vlastní verzi Linuxu, která plně
vyhoví vašim potřebám. Použití některé ze známějších distribucí
však přináší jisté výhody. Tou první je poměrně snadná
instalace. Nejpoužívanější distribuce jsou dnes vybaveny
instalačním programem, který stačí jen spustit. Program si za vás
sám osahá vnitřek vašeho počítače, tu a tam se vás zeptá na nějaké
podrobnosti a za půl hodinky máte Linux, ve kterém se dá pohodlně
pracovat. Distribuce navíc zahrnují nejen vlastní jádro Linuxu,
ale také X-server, několik správců oken, pomocné programy a
nástroje pro správu systému i nejrůznější aplikace pro
Linux. Programy jsou většinou připraveny pro instalaci tak, že je
nemusíte překládat. Ušetříte tak čas i síly.
Podobně jako existuje jisté napětí a konkurence mezi Linuxem
a Windows, existuje (ovšem v podstatně menší míře) podobný
konkurenční boj mezi jednotlivými distribucemi. Nabízím proto
jejich stručný přehled, abyste do tohoto boje vyráželi
připraveni. Předem raději upozorňuji, že distribucí existuje
mnohem více, než najdete v přehledu. Vybrala jsem ty, které
považuji na českém trhu za nejrozšířenější. Aby mne nikdo nenařkl,
že některé z nich nadržuji, jsou řazeny podle abecedy.
Aby přehledu rozuměli u linuxoví začátečníci, je nutná ještě
jedna zmínka o balíčcích. O několik odstavců výše jste si
přečetli, že se software pro Linux může šířit buď přímo ve
zdrojových kódech (potom se musí před instalací přeložit) nebo
předchystaný a zabalený do nějakého balíčku. Ona přechystanost
znamená, že jsou programy přeloženy ze zdrojového kódu do binární
spustitelné podoby. Při výběru balíčků je proto nutné kontrolovat,
zda pracujete se správným typem, který půjde na vašem počítači
spustit. Balíčky určené pro PC s procesory vycházejícími z
architektury Intell mívají většinou v názvu zahrnutou zkratku
i386. Balíčků existuje několik typů, nejpoužívanější jsou rpm,
dpkg a tgz. Kvalita distribuce se pozná mj. i podle toho, zda
obsahuje potřebné nástroje pro práci s balíčky. Tyto nástroje umí
trochu více než jenom rozbalovat a kopírovat soubory. Většina z
nich dokáže také vypsat seznam všech instalovaných balíčků,
zkontrolovat, zda instalací nového balíčku nepoškodíte křehkou
rovnováhu vašeho systému nebo naopak instalovat bez ohledu na
možné následky. Obecně je asi pohodlnější instalace z balíčku než
překladem ze zdrojového kódu, zvláště pro méně zkušené
uživatele. Všechny slušnější distribuce dnes nabízejí standardní
textové nástroje i nástroje grafické (např. Kpackage pro KDE nebo
gnorpm pro GNOME).
Caldera Open Linux
Caldera je nejstarší komerční distribuce Linuxu. Instalace
probíhá celá v grafickém režimu. Podobně jako jiné distribuce
nabízí instalaci několika připravených konfigurací: minimální,
standardní a plná, nebo tématicky laděné verze jako bussiness
workstation či webový server. Použité grafické rozhraní je
KDE. Distribuce obsahuje jako jedna z mála klienta pro Novell,
který dokáže pracovat s NDS a dále například upravenou verzi
Netscape. Podle recenzí je po úpravách mnohem stabilnější než
původní verze. Milovníci Windows najdou i emulátor wine, který
umožní spustit většinu programů pro Windows i v Linuxu. CD s
instalací obsahuje i ukázky některých komerčních
programů.
Seznam podporovaného HW najdete na adrese
http://www.calderasystems.com/support/hardware/
Corel Linux
Jak název napovídá, distribuce je počinem firmy Corel. Je
poměrně nová (vznikla ve druhé polovině loňského roku). Byla
vytvořena pro normálního koncového uživatele, který s Linuxem
začíná, nebo má jen málo zkušeností. Je vybavena poměrně pěkným
grafickým rozhraním pro instalaci. Architektura distribuce
vychází z distribuce Debian, která je popsána níže. Vejde se na
jedno CD, které si můžete stáhnout za necelých 5 USD (http://linux.corel.com). Ve
srovnání s jinými distribucemi je možné ji nazvat poměrně
chudou, neboť obsahuje podstatně méně dalších programů pro
Linux. Používá grafické rozhraní KDE. Corel Linux má vlastní
trochu upravené Ovládací centrum (Control Cetrum), které je
svými vlastnostmi nápadně podobné Panelu nástrojů ve
Windows. Součástí distribuce je i Corel File Manager, který
umožní i začátečníkovi připojit (přes skrytou sambu) síťové
disky počítačů s MS Windows stejně jako vystavit své disky pro
sdílení do sítě. Podle recenzí nejsou výraznější problémy s
češtinou. Firma se o růst nového dítka vzorně stará, chystá se
například WordPerfect pro Linux (zprávy o první testované beta
verzi jsou z konce dubna 2000).
Informace o podporovaném HW najdete na stránce http://venus.corel.com/nasapps/
PkgHard_LinuxSearch/index.html.
Debian
Debian je jedna z nekomerčních distribucí Linuxu a je
poměrně rozšířená. Na rozdíl od mnoha ostatních distribucí ctí
zásady GNU software s maximální důsledností. Na vývoji
distribuce se zdarma podílejí lidé z celého světa. Je velmi
oblíbená zvláště mezi pokročilými uživateli. Instalace probíhá v
textovém režimu a vyžaduje trochu zkušeností. Od loňského léta
je možné v knihkupectvích koupit instalaci sestávající ze pěti
CD, obsahující verzi Debianu 2.1 a českou instalační
příručku. Všech pět CD je doslova nabito nejrůznějšími dalšími
programy, včetně jejich zdrojových kódů. Na vývoji CD
spolupracovala i obecně prospěšná společnost Brailcom, proto je
součástí distribuce i podpora pro slepé či silně zrakově
postižené uživatele. Distribuce obsahuje grafická rozhraní GNOME
i KDE a téměř neuvěřitelné množství různé dokumentace. Bližší
informace o projektu Debian naleznete na stránkách http://www.debian.cz, nebo
http://www.debian.org.
Linux Mandrake
Další z distribucí zaměřených hlavně na začínající
uživatele. Vznikla teprve nedávno odštěpením od
RedHatu. Instalace probíhá plně v grafickém režimu a je prý
velmi pohodlná. Můžete instalovat buď přednastavený operační
systém bez dalších zásahů (režim Doporučený) nebo pracovat v
režimu Expert a do procesu instalace aktivně zasahovat. Ovšem
pozor: v režimu Expert je chyba, která může způsobit kompletní
ztrátu všech dat na disku (více podrobný článek na serveru
http://www.root.cz).
Distribuce je počeštěná (i když většina recenzí si právě
na počeštění trochu stěžuje), vybavená grafickým rozhraním KDE a
konfiguračním programem DrakConf (umožní nastavovat dokonce
úroveň zabezpečení). Bližší informace na
http://www.linux-mandrake.com/, seznam podporovaného HW
na
http://www.linux-mandrake.com/en/fhard.php3.
Linux from scratch
Linux from scratch není úplně klasickou distribucí a
rozhodně není určen začátečníkům. Je to spíše zajímavá hračka
pro zkušené uživatele. Do seznamu jsem ji zařadila jen pro
demonstraci, jak různorodé mohou být jednotlivé
distribuce. Projekt umožňuje každému vytvořit v podstatě svou
vlastní distribuci. Na stránkách projektu
najdete on-line nápovědu, jak se vyrábí distribuce Linuxu a
potřebné zdroje.
RedHat
Distribuce RedHat patří mezi poměrně oblíbené. Důvodů je
několik: distribuce se dá koupit v knihkupectvích i s instalační
příručkou za velmi slušnou cenu, několik posledních verzí je
počeštěných, instalace je poměrně jednoduchá (od verze 6.1 je
možné instalovat i v grafickém režimu, verze 6.2 nabízí
instalaci s velmi pěknou českou nápovědou). Distribuce využívá
rpm. Pro správu systému je k dispozici nástroj linuxconf,
spustitelný grafickém i textovém režimu, který umožní
začínajícím uživatelům "vyklikat" například správné nastavení
sítě. Distribuce nabízí několik úrovní instalace: KDE
workstation neboli pracovní stanici s grafickým rozhraním KDE,
GNOME workstation, server a instalace s vlastním výběrem
balíčků. Celá distribuce se vejde na jedno CD, kde je veškerý
software v rpm. Chcete-li z libovolného důvodu zdrojové kódy,
jsou k dispozici na www stránkách firmy RedHat (http://www.redhat.com). Kompletní
instalace zabere asi 750MB. Poslední verze distribuce má číslo
6.2 (česká verze distribuce je na adrese
ftp://ftp.linux.cz/pub/linux/local/redhat-cz/6.2/i386/). V
knihkupectvích je zatím ke koupi verze 6.1.
Seznam podporovaného HW je na adrese
http://www.redhat.com/support/hardware/
Slackware
Patří mezi Linuxovou klasiku. Jak pravil Leoš Literák v
testu pro Linuxworld.cz, kdo používá Linux delší dobu, určitě
někdy používal Slackware. Distribuce patří do skupiny určené
spíše pokročilejším uživatelům. Instalace probíhá v textovém
režimu, je však vybavena podrobnou on-line nápovědou. Plná
distribuce, včetně všech doprovodných programů zabírá 4 CD,
které lze získat na stránkách http://www.slackware.com. Na
discích najdete grafická rozhraní GNOME i KDE a všechny
standardní programy pro Linux. (Na stránce
http://www.slackware.com/packages/ naleznete pěkný
interaktivní seznam, ve kterém snadno zjistíte, zda i tato
distribuce obsahuje váš oblíbený textový editor nebo jiný
program.) Zajímavé jsou i další doplňující typy instalace,
které Slackware nabízí. Například ZipSlack je instalace velká
100 MB, určená k instalaci na diskový oddíl se souborovým
systémem FAT. Může být nainstalována například na ZIP. Chcete-li
vyzkoušet Linux, nemusíte nijak zasahovat do konfigurace
diskových oddílů vašeho počítače. Stačí použít prázdné médium
ZIP, nebo uvolnit kousek místa na pevném disku.
SuSE
Distribuce je dílem německé firmy SuSE, která má své
zastoupení i v České republice. Je to pravděpodobně
nejrozšířenější distribuce v Německu. Poslední verze SuSE je z
dubna 2000 a má číslo 6.4. Podpora češtiny je samozřejmostí,
součástí balíčku se šesti CD je i česká instalační
příručka. Instalace probíhá v grafickém rozhraní a zvládne ji i
naprostý začátečník (sama jsem byla svědkem, kterak zástupce
firmy při prezentaci některé z předcházejících verzí tvrdil:
"Snažili jsme se udělat distribuci s tak jednoduchou instalací,
aby ji zvládla i mamina od plotny...pokud ovšem ví, co je to IP
vrstva"). Součástí distribuce jsou nejen standardní GNU programy
jako u ostatních distribucí Linuxu, ale i ukázky komerčního
software pro Unix. Kompletní instalace zabere údajně úctyhodných
8GB! (Nemohu potrvdit — i když připočítám velikost diskety
v šachtě, tolik místa se u mne v počítači nenachází.) Grafické
uživatelské rozhraní je založeno na KDE.
Za zmínku jistě stojí, že nová verze distribuce
nepracuje se souborovým systémem ext2, ale se systémem Reiser,
který umí pracovat s transakcemi a je tak velmi odolný proti
výpadkům.
Distribuce patří mezi ty dražší (nicméně nestojí ani
pětinu toho, co Windows 2000), ale zato máte 60 dní po zakoupení
nárok na podporu po telefonu či e-mailu.
Informace o SuSE 6.4 jsou na stránkách http://www.suse.cz/cz/produkte/
susesoft/linux/index.html
Turbo Linux
Představuje jednu z nejrozšířenějších distribucí v
Japonsku. K dispozici je v anglické, čínské a japonské
lokalizaci. Architektura je nápadně podobná starším distribucím
RedHatu, stejně jako textový instalační program. Distribuce
mj. obsahuje i kancelářský balík Starr Office a VMWare (umožní
spouštět Windows v Linuxu a Linux zase ve Windows :-). Více
informací najdete na stránkách http://www.turbolinux.com.
Další informace
Chcete-li si udělat přesnou představu o všech dosud
známých distribucích, navštivte stránky http://www.lwn.net/. V sekci
Distributions je zde seznam všech známých distribucí. Každý
týden jsou zveřejňovány aktuální zprávy o novinkách. Stručný
přehled nejpoužívanějších distribucí v Čechách najdete na
stránkách http://www.linux.cz. Na
serveru http://www.linuxworld.cz
jsou zase tu a tam zveřejňovány recenze jednotlivých
distribucí. A perlička nakonec: jestliže nechcete pracně shánět
jednotlivá instalační CD, najdete jich spoustu pěkně pohromadě
na stránkách
http://www.linuxiso.org/. (Přítomny jsou: Debian,
Slackware, TurboLinux, RedHat, Corel, SuSE, Mandrake, Caldera
Open Linux a Yellow Dog Linux.)
|