LenkaKT L.M.A.T.

Linux: Představení a porovnání

Seriál o Linuxu, první díl, Softwarové noviny 6/2000

Operační systém je program, bez kterého jste, stručně řečeno, namydleni. Nespustíte žádnou aplikaci, nenapíšete diplomovou práci, nepošlete e-mail milé do Paříže. Jestliže se při nákupu nového počítače rozhodujete, jaký systém vybrat, záhy zjistíte, že nabídka není nijak široká. Nemáte-li právě iMac, máte v podstatě jen dvě možnosti: nějakou verzi Windows nebo nějakou distribuci Linuxu. (Ano, existují i jiné operační systémy, jako FreeBSD, komerční verze Unixů, OS2. Jsou však podstatně exotičtější. Proto jsem si dovolila takové zjednodušení.)

Právě o Linuxu toho bylo v poslední době nemálo vysloveno i napsáno, je to totiž velmi módní téma. Tento poměrně mladý operační systém se za krátkou dobu své existence značně rozšířil a stále častěji se očekává, že začne dýchat na záda Windows, nejrozšířenějšímu operačnímu systému vůbec. Z tohoto i z jiných důvodů je také Linux obalen mnoha mýty a pověrami. Názory na užitečnost a použitelnost tohoto systému se velmi různí. Na jedné straně stojí tvrzení proroků o Jediném Možném Operačním Systému, na straně druhé potom naopak tvrzení o naprosto nepoužitelném systému určeném pro hrstku uhříkatých puberťáků. Jestliže nestojíte na žádném z koncových bodů této názorové úsečky, ale spíše se pohybujete někde mezi nimi, potom je seriál, jehož první díl právě čtete, určen právě pro vás.

Vysvětlovat na stránkách časopisu, který se honosí názvem Softwarové noviny, co je to operační systém nebo co je to Linux, zavání pokusem o nošení dříví do lesa. Nebudeme se tím proto příliš zdržovat a rovnou si ukážeme, k čemu je Linux vlastně dobrý. Nejprve shrneme základní vlastnosti Linuxu. Protože naprostá většina z vás asi pracuje ve Windows, čeká vás v prvním díle seriálu také jakési srovnání obou operačních systémů. U porovnávání v tomto díle již zůstaneme: vysvětlíme si, co je to pro některé možná záhadný pojem distribuce, proč jich vlastně existuje tolik, když je Linux jen jeden a čím se mezi sebou liší. V dalších dílech se postupně seznámíte s nejrůznějšími možnými aplikacemi Linuxu v praxi. Čeká vás díl věnovaný sítím: dozvíte se, jak z počítače vybaveného Linuxem udělat souborový server pro síť s počítači, na kterých běží Windows, jak připojit celou firmu k Internetu nebo jak vytvořit linuxový intranetový server. V dalších dílech se dozvíte něco málo o programování v Linuxu, o grafických nadstavbách pro Linux i o aplikacích určených pro tento operační systém.

Vlastnosti a srovnání

Základní vlastnosti

Chceme-li Linux porovnávat s jinými operačními systémy, měli bychom si nejprve v krátkosti zopakovat jeho základní vlastnosti, abychom skutečně porovnávali porovnatelné.

Začněme definicí v kruhu: Linux je operační systém, který vychází z Unixu a přejímá všechny jeho podstatné rysy. Znamená to, že podporuje paralelní zpracování několika úloh (tzv. multitasking). U jednoho počítače může pracovat neomezený počet uživatelů. Bez uživatelského účtu a hesla se do systému vůbec nedostanete. Systém nabízí několik uživatelských rozhraní: textovou konzoli nebo nějaké z grafických rozhraní. Systém je možno spravovat i vzdáleně po síti, stejně jako je možné se k počítači s Linuxem vzdáleně hlásit a spouštět si na něm nejrůznější programy.

Dále bych si dovolila zmínit jeden podle mne velmi výrazný rys: Linux (a Unix) je systém založený na textových souborech. Všechna nastavení, konfigurace, vlastnosti uživatelů a jiné důležité systémové informace jsou uloženy v obyčejných textových souborech. Pro správu systému tedy na nejnižší úrovni nepotřebujete nic jiného, než jen obyčejný textový editor a znalosti. A na závěr ještě jedna nezanedbatelná vlastnost Linuxu: dostupnost dokumentace. Všechny příkazy operačního systému stejně jako konfigurační soubory jsou podrobně dokumentovány. Dokumentace je dostupná přímo jako součást operačního systému.

Abychom porovnávali porovnatelné, vybrala jsem pro srovnání verzi Windows NT 4.0 a 2000, které jsou také víceuživatelské, podporují multitasking a je možné je vzdáleně spravovat. Se všemi uvedenými operačními systémy mám nezanedbatelné zkušenosti. Windows 2000 a Linux mám nainstalováné na svém vlastním počítači a používám je k obyčejné práci. Mám zkušenosti se správou většího serveru s Windows NT i linuxového serveru. Porovnání proto vychází především z mých praktických zkušeností. Raději bych měla předem upozornit, že nepatřím ani k zavilým stoupencům Linuxu, ani ke stoupencům Windows. Každý systém má svá pro a proti, ponechám na vás, ať si učiníte vlastní názor.

Uživatelé a jejich práva

Jak jsme si uvedli, jednou ze základních vlastností Linuxu je podpora více uživatelů. Každý z nich má v systému svůj účet chráněný uživatelským jménem a heslem. Nad uživateli systému vždy vládne jeden nejmocnější uživatel, který se jmenuje root (někdy se používá termín superuživatel). Jako jediný smí opravdu všechno a jako jediný má také právo přístupu ke všem částem diskového prostoru. Ostatní uživatelé jsou si v podstatě rovnocenní, rozdíly jsou jen v tom, ke kterým oblastem diskového prostoru mají povolen přístup. Každý uživatel má svůj domovský adresář, ve kterém má uložena osobní nastavení systému. Každý uživatel může mít také přidělen jen omezený prostor na disku, velikost tohoto prostoru určuje uživatel root. Nové uživatele smí přidávat jen uživatel root, smí jim také měnit hesla. Uživatelé se mohou slučovat do skupin, které smí vytvářet opět jen uživatel root. Veškerá správa uživatelských účtů se odehrává v příkazovém řádku několika základními příkazy (adduser, passwd a další). Příkazy jsou podrobně dokumentované. Údaje o uživatelích a skupinách jsou uloženy v textovém souboru, takže pro další úpravu existujících uživatelských účtů vám bohatě postačí textový editor. Některá grafická rozhraní nabízí i grafické nástroje pro správu uživatelů.

I ve Windows NT/2000 musí mít každý uživatel v systému účet chráněný jménem a heslem. Na rozdíl od Linuxu jsou ve Windows předchystány určité skupiny uživatelů s charakteristickými právy: skupina Administrators určená pro správce systému, skupina Users (uživatelé smí pracovat se soubory, nesmí ale instalovat programy), skupina Power Users (ti smí navíc ještě instalovat programy). Každému uživateli je možné přidělit domovský adresář, ve kterém budou uloženy jeho soubory a nastavení. Ve Windows 2000 je možné nastavovat i určitá omezení pro velikost diskového prostoru, ale není možné nastavit různým uživatelům různou velikost prostoru, který smí využít. Omezení může být buď nastaveno a potom mají všichni uživatelé na disku stejné prostorové omezení, nebo je zrušeno a uživatelé se smí roztahovat, jak je napadne. Omezení je navíc vázáno na konkrétní disk: musíte je zvlášť nastavit ve vlastnostech jednotlivých disků. Pro správu uživatelů existují grafické nástroje, je možné využít i příkazy net user nebo net accounts spustitelné v příkazovém řádku.

Správa uživatelských účtů v Linuxu i ve Windows je tedy vcelku podobná: chcete-li, můžete pracovat jen v příkazovém řádku, dáváte-li přednost grafickým nástrojům, máte je k dispozici. Obecně platí, že v Linuxu jsou všechny příkazy přece jen lépe dokumentovány. Ve Windows 2000 je však součástí nápovědy i velice podrobný příkazů pro správu uživatelů z příkazové řádky. Jediný výrazný rozdíl je proto v omezení prostoru pro jednotlivé uživatele, které je lepší v Linuxu.

V Linuxu se mi velice líbí, že mohu být současně u jednoho počítače přihlášena jako několik různých uživatelů (tím nemyslím vzdálené přihlášení). Mohu mít klidně paralelně spuštěno i několik různých grafických rozhraní (nemluvě o několika textových konzolích). Dále je velmi jednoduché přihlásit se na chvilku během práce jako root (stačí zadat na konzoli příkaz su a heslo pro uživatele root). Při normální práci tyto výhody asi nevyužijete, ale jakmile chystáte nějaký výraznější zásah nebo prostě chcete něco vyzkoušet, je to nenahraditelné. Ve Windows nic takového není možné. Jste přihlášeni jako jeden uživatel a chcete-li se přihlásit jako uživatel jiný, musíte ukončit všechny své programy a přihlásit se k systému znovu. Celý proces zabere přece jen trochu času. Jakékoliv testování, jak váš poslední zásah do systému ovlivní prostého uživatele, vám tak zabere podstatně více času. Nicméně je pravdou, že většině normálních uživatelů asi bohatě postačí, mohou-li být přihlášeni právě jednou.

Správa disků a souborový systém

V Linuxu existuje jen jeden veliký adresářový strom, který vyrůstá z kořenového adresáře. Máte-li v počítači více pevných disků, připojí se vám do tohoto stromu jako adresáře. Standardně se další zařízení (CD-ROM, ZIP apod.) připojují do adresáře /mnt, ale nemusí to být pravidlem. Důležité je, že obyčejný uživatel vůbec nemusí nic tušit o vnitřním uspořádání počítače. Při práci nepotřebuje vědět, že má polovinu svých dat na jednom disku a polovinu na druhém, protože pracuje s adresáři v adresářovém stromu. Existuje standard, jak by mělo vypadat základní dělení kořenového adresáře, který dodržuje naprostá většina verzí Linuxu. Tento systém má jednu podstatnou výhodu: ačkoli mohou mít počítače s Linuxem naprosto různorodé vnitřní uspořádání, navenek se jejich adresářový strom jeví stejný. Jednotlivé disky se dají připojovat a odpojovat příkazem mount. Pracujete-li například s disketou, před zahájením práce ji připojíte a před tím, než ji vyjmete z mechaniky, zase odpojíte. Máte tak jistotu, že se na disketu určitě přenesou všechny soubory, které jste na ni kopírovali. Připojování disků je pro začátečníka možná trochu obtížné, proto je v novějších distribucích provádí různí správci souborů, aniž by se s tím uživatel musel obtěžovat.

Windows si jednotlivé disky označují písmeny a na každém disku je samostatný strom. Součástí cesty k souboru je proto i písmeno určující disk. A právě zde číhá podstatný problém: zkusili jste někdy neopatrně do nainstalovaných Windows přidat jeden pevný disk? Přiřazení písmene totiž nemusí jít vždy přesně ovlivnit a proto se vám může stát, že se písmena zpřeházejí a systém nenajde své důležité soubory. Stejný problém může nastat v situaci, kdy disk z libovolného důvodu selže nebo jej vyndáte. Díky různým písmenům disků také platí, že co počítač, to různá hierarchie. Zdaleka ne vždy platí, že na jednom pracovišti mají všechny počítače stejně uspořádané disky. Naopak bývá pravidlem, že se počítače vzájemně velmi liší. Jednotliví zaměstnanci si potom musí pamatovat: Jana má dopisy na disku D:, ale Věra na disku C:. U Honzy je cédéčko jako písmeno D:, ale Pavel má ještě zipku, takže zipka je D: a cédéčko E:. Kdyby měli všichni Linux, nebyl by vůbec problém nastavit, aby se cédéčko jevilo vždy jako /mnt/cdrom, soukromé soubory jako /home/uzivatel a podobně. Je to také mnohem jednodušší pro správce, který dostane za úkol nainstalovat na všechny počítače ve firmě během jednoho odpoledne nový software.

Ovšem pozor, nic není na první pohled takové, jak se zdá. Windows 2000 umožňují buď označovat disky písmeny, nebo je také připojovat do adresářového stromu. Není to ještě tak dokonalé jako v Linuxu, ale je to podstatné vylepšení oproti předchozím verzím Windows. Implicitně po instalaci mají nastavena písmena, ale dá se to docela rychle změnit zásahem v nástroji pro správu disků. Jediné písmeno, kterého se asi nezbavíte, je označení disku C:.

Souborový systém NTFS, který používají Windows, má jednu důležitou vlastnost, kterou zatím souborový systém Linuxu (ext2) nemá. Je takzvaně transakční. Transakce jsou možná povědomé těm, kdo pracují s databázemi, jejich význam je zde obdobný. Při manipulacích se soubory si systém průběžně zapisuje informaci o tom, odkud kam data přenáší nebo kopíruje a jak v práci pokročil. Jestliže dojde při přenášení souboru například k výpadku proudu, systém se po novém spuštění dokáže rychle zotavit do stavu před zahájením přerušené operace. Nepřijdete proto o soubor, který jste v okamžiku výpadku proudu někam přenášeli. Linuxový souborový systém tuto vlastnost nemá. Dojde-li při operaci se souborem k jejímu násilnému přerušení (citovaný výpadek proudu), může zotavení systému trvat mnohem déle.

Ani v Linuxu ani ve Windows se nestane, že by se na disku povalovalo něco, co nikomu nepatří. Každý soubor i adresář má svého majitele, který určuje, jak bude kdo se souborem nakládat. Zde jsou rozdíly opravdu velmi podstatné. V Linuxu má každý soubor svého majitele. Kromě toho je možné nastavit odlišná práva pro jednu konkrétní skupinu uživatelů a pro uživatele ostatní. Rozlišuje se trojí úroveň práv: právo čtení, právo zápisu a právo soubor spustit. Máte-li někam právo zapisovat, znamená to, že zde můžete nejen upravovat stávající soubory a adresáře, ale také je mazat nebo vytvářet nové. Přístupová práva se přidělují příkazem chmod, většina grafických rozhraní umožňuje také měnit práva jednoduchým klepáním myší v nějakém správci souborů. Jestliže jako uživatel vytvoříte nějaký soubor, stáváte se automaticky jeho vlastníkem. Informaci o přístupových právech lze jednoduše zjistit v příkazovém řádku příkazem ls -la, který vám přehledně zobrazí výpis adresáře a u každého prvku uvede práva vlastníka, skupiny a ostatních uživatelů. V grafických prostředích lze ve většině případů zobrazit kartu s vlastnostmi objektů, kde tuto informaci vidíte také.

Ve Windows jsou přístupová práva k souborům trochu jiná. Přístupových práv je poněkud více, neboť například právo zápisu do adresáře vám neumožní v něm cokoliv smazat. Odlišný je i způsob, jakým se práva přidělují: práva k souborům mohou být různá pro různé uživatele a skupiny. Je to rozhodně pohodlnější, protože bez dlouhého přemýšlení nastavíte práva k souboru tak, aby jej neviděl žádný ze členů skupiny Hlavouni, Jirka s Adamem měli právo soubor číst, Jana s Katkou i měnit a Karel se skupinou Správci disponovali všemi právy k souboru. Vytvoříte-li nějaký soubor, stáváte se také automaticky jeho vlastníkem. Poněkud nepříjemné ovšem je, že se také automaticky všem ostatním uživatelům přidělí plná přístupová práva k tomuto souboru. Proto je nutné u důležitých souborů vždy po vytvoření kontrolovat, jak jsou práva nastavena. V grafických nástrojích (jako například vestavěný Správce souborů) to lze zjistit většinou zobrazením vlastností souboru. V příkazovém řádku lze přinutit příkaz dir přepínačem /q, aby vám zobrazil ve výpisu vlastníka, ale práva nezobrazíte. K tomu musíte použít příkaz cacls, jehož výpis je občas poněkud nepřehledný. Stejným příkazem můžete také práva měnit.

Uživatelské rozhraní

Operační systém Windows je se svým grafickým rozhraním nerozlučně spojen, u Linuxu tomu tak zdaleka není. Právě v přístupu ke grafickému rozhraní narážíme na jeden z velkých rozdílů mezi oběma systémy. Standardním rozhraním Linuxu je textová konzole. Pracuje se v textovém režimu v příkazové řádce. Jak už jsem uvedla, i když pracujete u jednoho počítače, máte k dispozici vždy konzolí několik, na kterých můžete být v jeden okamžik přihlášeni jako různí uživatelé a tropit rozličné věci. Jestliže vám z libovolného důvodu textové rozhraní v Linuxu nevyhovuje, ve většině případů si můžete spustit rozhraní grafické.

V Linuxu je výchozím prvkem pro práci v grafickém režimu tzv. X-server. Je to program, který běží neustále na pozadí a vše řídí. Všechny aplikace, které poskytují grafické rozhraní, jsou k X-serveru ve vztahu klienta, komunikují s ním a posílají mu své požadavky. Server je přejímá a provádí: kreslí na obrazovce, zpracovává vstupy z klávesnice nebo myši a posílá je zpět klientům. Mezi serverem a klienty představujícími aplikace je vnořen ještě jeden speciální klient: správce oken. O uspořádání a komunikaci oken na obrazovce se totiž nestará X-server, ale právě správce oken. Určuje, jak se budou okna vykreslovat, jak spolu budou spolupracovat a jak se budou ovládat. Správců oken existuje mnoho a právě oni zodpovídají za tak různorodou paletu grafických rozhraní Linuxu. Mezi dnes nejpoužívanější patří například systémy KDE a GNOME (oba představují trochu více než jen správce oken, ale o tom v některém dalším díle), dále potom například fvwm nebo Window Maker. Kdybychom chtěli shrnout pravomoci a úkoly serveru, správce oken a ostatních klientů, potom bychom mohli říci následující: Server sedí na nejnižší hardwarové úrovni a stará se o to, aby vše vůbec fungovalo, komunikovalo a bylo vidět. Správce oken je o úroveň výše a zajišťuje, aby to hezky vypadalo. Klienti jsou ještě výše a představují jednotlivé aplikace.

Důležitý je ještě jeden rys: X-server umí spolupracovat nejen s místními klienty, ale i s klienty vzdálenými pomocí protokolu TCP/IP. Proto můžete pohodlně pracovat v grafickém rozhraní a na pracovní ploše spustit náročný simulační program, který ve skutečnosti běží na velké pracovní stanici v úplně jiné budově. Kolega, který vám kouká přes rameno, vůbec nemusí poznat, že textový editor, ve kterém pracujete, ve skutečnosti běží právě na jeho počítači. Na vzhledu se nic nepozná. Je možná i spolupráce mezi Unixem a Linuxem: je-li na počítači, kde je program spuštěn, nainstalován nějaký komerční Linux, neměli byste mít problémy pracovat s ním i doma na svém počítači vybaveném Linuxem. Jedinou nutnou podmínkou, aby vše spolehlivě fungovalo, je připojení obou počítačů do sítě. A aby toho nebylo málo, existují i X-servery pro Windows, takže se ke vzdálenému počítači s Linuxem nebo Unixem připojíte pohodlně v grafickém prostředí i z Windows.

Tyto vlastnosti mohou mít i Windows. Existuje speciální verze Windows zvaná Terminal Server, která právě takové dálkové spouštění aplikací podporuje. Zakoupíte-li ovšem jen klasickou verzi Windows, jste o podobné vlastnosti ochuzeni.

Aby ten systém skvěle shell aneb příkazy

Ve Windows i v Linuxu je možné pracovat v příkazovém řádku. Čím lépe ovládáte svůj operační systém, tím více asi budete příkazový řádek používat: práce v něm je totiž rychlá a také velmi pohodlná. Ve Windows je příkazový řádek k dispozici jako okno s emulací MS-DOSu. Chcete-li pracovat jen v textovém režimu, můžete to ve Windows nastavit. V Linuxu je to podobné: buď pracujete v textovém režimu, nebo si můžete v grafickém prostředí spustit nějakou emulaci terminálu. V příkazovém řádku Linuxu na vás číhá program, kterému se říká příkazový interpret nebo také shell. Čeká na vaše příkazy, vykonává je, spouští za vás procesy a podobně. Různorodost Linuxu vás ani zde nezklame: příkazových interpretů existuje také několik (mezi nejznámější patří asi bash, sh nebo csh). Každý interpret má svůj vlastní jazyk, ve kterém můžete psát skripty, mocnější sourozence dávkových souborů z MS-DOSu.

Většina systémů dnes navíc dokáže přímo zpracovávat skripty napsané v jazyce Perl. Společně s jazykem příkazového interpretu tak máte v ruce velmi silný nástroj pro správu systému. S trochou šikovnosti časem nebudete muset vůbec nic dělat: na všechno si napíšete skripty, které budou pracovat za vás. Všem příkazům, které spouštíte, je možné přesměrovat vstup a výstup: standardním vstupem a výstupem je ve většině případů příkazová řádka, vy však můžete říci, že chcete obsah adresáře vypsat do nějakého souboru. Dále je možné příkazy spojovat pomocí tzv. roury (jsou i tací, kteří říkají trubka): výstup jednoho příkazu přesměrujete rovnou na vstup jiného příkazu. Výpis adresáře tak můžete poslat rovnou na vstup skriptu, který všechny soubory typu GIF převede na soubory ve formátu PNG a zkopíruje je do jiného adresáře. Spojení pomocí roury je obousměrné. Programy na obou koncích roury tak mohou komunikovat a vzájemně čekat na své výsledky.

Možnost psát pořádné skripty dlouho ve Windows chyběla. Dnes už je ve verzi Windows 2000 vestavěn skriptový interpert Windows Scripting Host, který dokáže interpretovat skripty v jazycích VBScript a JScript. WSH představuje určité vylepšení, ale ve srovnání s tím, co podobnými nástroji dokážete v Linuxu zůstává stále spíše malým nezkušeným bratříčkem. Abyste ve WSH vůbec něco dokázali, musíte znát objektové modely nejrůznějších komponent Windows (které pohříchu nejsou vždy dokumentovány). Roury ve Windows fungují také. Jestliže příkazy nebo programy pracují se standardním vstupem a výstupem, můžete je rourou propojit.

Podpora hardware

Je jistě velmi nepříjemné, když si koupíte novou drahou grafickou kartu a zjistíte, že pro váš operační systém neexistují ovladače. Zde jsou si uživatelé Windows NT/2000 a Linuxu asi rovnocenní. Zatímco ovladače pro Windows většinou pochází přímo od výrobce, ovladače pro Linux často píší šikovnější uživatelé Linuxu, kterým určitý ovladač chybí. Dlouhou dobu existovala zásada, že Plug&Play zařízení jsou v Linxu raději tabu, protože bývala zdrojem problémů. Dnes už to tak zdaleka není, novější distribuce dokonce P&P podporují a jsou schopny taková zařízení při startu automaticky detekovat.

Přesto se při nákupu nového HW vyplatí přemýšlet a kontrolovat, zda jej opravdu v Linuxu bude možné používat. Na Internetu se dají najít seznamy podporovaného HW. Zdroji problémů bývají často různé exotičtější grafické, zvukové nebo síťové karty. (Pozn. na okraj: program GIMP, grafický editor pro zpracování bitmapových obrázků, byl do Windows portován původně jen proto, že jednomu z autorů verze pro Windows chyběly linuxové ovladače pro jeho scanner. Rozhodl se, že je jednodušší přepsat GIMP než napsat nový ovladač.) Jestliže není ovladač pro váš HW obsažen přímo v jádře nainstalovaného systému, často se dá najít na Internetu a do jádra přidat.

Obecně ale dnes platí, že u standardního PC koupeného v posledních dvou letech nebudete pravděpodobně mít žádné problémy.

Uživatelé Windows si rozhodně nemohou mnout ruce a radovat se, že by na tom byli lépe. Speciálně uživatelé Windows 2000 jsou na tom velmi podobně, protože pro nový operační systém ještě některé ovladače chybí.

Správa systému, konfigurace a instalace

Jak už jsem zmínila, všechna důležitá nastavení jsou v Linuxu uložena v obyčejných textových souborech. Zkušený správce proto potřebuje jen textový editor. Pro začátečníka to většinou představuje problém (už jen ovládat textový editor na konzoli může být problém, natrefíte-li zrovna na editor vi). Jenže postupem času zjistíte, jak je takový systém pohodlný. Vcelku rychle a jednoduše se totiž dá zjistit, co kde najít. Navíc nemusíte znát zpaměti pravidla zápisu do různých souborů: existuje dokumentace a celá řada drobných nástrojů, která vám s tím pomůže. Až budete psát skripty, také oceníte, že jsou důležité informace uloženy v textovém souboru. Práce s textovými soubory je totiž ve většině skriptových jazyků jednoduchá.

Ve Windows to takhle jednoduché není. Pro začátečníka je sice nachystána celá řada různých utilit a nástrojů, ale nastavení jsou skryta v poměrně neprůhledném binárně uloženém registru. Položky registru navíc zdaleka nejsou tak dokumentované jako konfigurační soubory Linuxu, takže můžete velmi snadno i jako zkušený uživatel napáchat značné škody. Z dávkových souborů je sice možné položky registru měnit, ale nejde jej například pohodlně prohledávat. Jako zkušený správce, který je nucen proklepávat se grafickými nástroji, možná začnete časem závistivě pošilhávat po linuxovém kolegovi.

Instalace programů je na první pohled v Linuxu také mnohem složitější, ale je to jen zdání. Všechny (nebo naprostá většina) programů pro Windows se totiž dodávají již v binární podobě. Instalaci za vás obstará jeden program, který zkopíruje soubory, upraví nabídky a občas zasáhne do registru. Je-li takový program trochu neseriózní, může se stát, že nevytvoří žádný protokol o instalaci a proto jen těžko zjistíte, co vám vlastně do registru přidal. A registr utěšeně narůstá. Na druhou stranu je pravdou, že většinu programů ve Windows nainstaluje průměrně cvičená opice a instalace většinou netrvá příliš dlouho. Záleží jen na rychlosti média, ze kterého kopírujete soubory s aplikací.

Překlad ze zdrojových kódů ve Windows v podstatě ani není možný. Na rozdíl od Linuxu totiž neobsahuje žádný překladač nějakého programovacího jazyka (Linux jich obsahuje hned několik: pro C, C++, Pascal, Fortran). Překladače pro Windows navíc bývají drahé. Na druhou stranu je pravda, že většina uživatelů také žádný překladač nepotřebuje a spokojí se s instalací binárních souborů.

V Linxu je to jiné: většinu programů dostanete i s jejich zdrojovými kódy zabalenou v nějakém balíčku. Pro instalaci je nutné balíček rozbalit, zdrojové kódy přeložit a pak to celé pěkně napasovat do systému. Překlad může trvat i poměrně dlouhou dobu, záleží na výkonu počítače a velikosti programu. Druhou variantou jsou balíčky z přeloženými programy určené jen většinou jen pro konkrétní verzi distribuce. S balíčky se většinou pracuje poměrně jednoduše, takže se to hravě naučí i ta průměrně cvičená opice. Překlad ze zdrojových kódů však přináší řadu výhod: program je při instalaci upraven tak, aby skutečně přesně ladil s konfigurací systému.

Zde je potřeba zase trochu pochválit Linux, protože každá distribuce obsahuje komprimační programy gzip a tar. Máte tak jistotu, že vždy rozbalíte libovolný archiv. Součástí Windows zatím žádný komprimační nástroj není. Většina uživatelů proto používá program WinZip, ale na jeho výskyt se nemůžete stoprocentně spolehnout.

Dokumentace

Ačkoli jsem na téma všudypřítomné podrobné dokumentace několikrát narazila, musím je zmínit ještě samostatně. Dokumentace k Linuxu se dělí do několika částí. První představují manuálové stránky. Vyvoláte je v textové konzoli příkazem man požadované_heslo, v grafickém prostředí většinou najdete nějaký grafický nástroj pro listování manuálovými stránkami. Manuálové stránky popisují všechny příkazy systému, důležité konfigurační soubory, funkce a mnoho dalších věcí. Obsahují podrobnou referenci i příklady.

Systém manuálových stránek je poměrně starý a zdá se, že je brzy nahradí tzv. info. Info je nápověda obsahem podobná manuálovým stránkám, umožňuje však odkazovat z jednoho tématu na druhé podobně jako na Internetu. Na rozdíl od manuálových stránek se dá zobrazit i obsah popisovaných témat. Vzhledem k tomu, že obliba info stále narůstá, může se stát, že novější věci najdete popsané jen v info.

Dokumentace obsahuje i sadu praktických rad a návodů jak v Linuxu udělat to či ono: nastavit sambu (neboli sdílení disků se sítí Microsoft), rozchodit TCP/IP a podobně. Této části dokumentace se říká howto. Často bývá formátována v HTML.

Poslední součástí dokumentace jsou FAQ, soubor odpovědí na tzv. často kladené otázky (anglicky frequently asked questions, odtud FAQ). Dozvíte se v nich všechno, co jste kdy chtěli vědět o Linuxu, ale báli jste se zeptat. Narazíte-li na nějaký problém, vždy před odesláním dotazu do diskusní skupiny prostudujte FAQ. Je velmi pravděpodobné, že zde ve většině případů najdete uspokojivou odpověď.

Mnoho distribucí je navíc dodáváno společně s další literaturou o Linuxu.

Ve Windows je to s dokumentací podstatně slabší. Starší verze obsahují jen poměrně strohou nápovědu, která vám rozhodně nepomůže v okamžiku, kdy se objeví problém. První vlaštovkou jsou tak Windows 2000, jejichž nápověda je docela podrobná. S rozsahem dokumentace obsažené v každé distribuci Linuxu se však stále nedá srovnat.

Výhody Open Source

Nejpodstatnější rozdíl mezi Windows a Linuxem jsem si ponechala na závěr. Linux je takzvaný Open Source systém, což znamená, že se šíří společně se zdrojovým kódem. U Windows je to přesně naopak: zdrojový kód je majetkem firmy Microsoft a ta jej z ruky rozhodně jen tak nepustí.

Uživatel, který sám neumí programovat, možná příliš nedocení, že společně se systémem získal také obrovské množství zdrojových kódů, kterým nerozumí. Přesto je to úžasná výhoda: kdykoliv se v Linuxu objeví nějaká chyba, můžete si být jisti, že bude během několika dní opravena. Vy jako prostý uživatel si můžete alespoň stáhnout opravenou verzi chybného programu. Jste-li přímo programátory s dostatkem volného času, můžete si chyby dokonce hravě opravovat sami. A všechno, co se vám v Linuxu nelíbí, můžete sami předělat.

S Windows je to poněkud horší: jestliže se v nějaké verzi objeví chyba, závisí jen na vůli firmy Microsoft kdy a zda vůbec bude opravena. Jako uživatel jste proto nuceni netrpělivě čekat na nový Service Pack a doufat, že odstraní právě tu chybu, která vám nejvíce vadí.

Distribuce Linuxu

Každý šikovnější uživatel má možnost si Linux upravit podle vlastních potřeb. Nelíbí se vám, že v jádře chybí modul pro podporu protokolu WAP? Prosím, nic vám nebrání modul napsat a do jádra připojit. Tato situace trochu připomíná anarchii: každý má svůj vlastní Linux, který se v drobných detailech liší od Linuxů ostatních uživatelů. Situace však zdaleka není tak nepřehledná. Postupem času vykrystalizovalo několik takto upravených verzí Linuxu, na jejichž vývoji zpravidla spolupracovala velká skupina lidí. Tyto verze se často dají koupit nebo objednat na CD, případně se dají opatřit na Internetu. Jsou tedy skutečnou podobou, ve které se Linux šíří, říká se jim distribuce a exsituje jich asi padesát. Většina slušných distribucí dodržuje standard pro organizaci adresářů a souborů, proto se dá pohodlně mezi distribucemi přecházet. Rozdíly tak spočívají především ve způsobu instalace, podpoře, rozsahu dokumentace a v množství přídavných programů, které distribuce obsahuje.

Nikdo vám pochopitelně nebrání v tom, abyste si opatřili zdrojové kódy a připravili si vlastní verzi Linuxu, která plně vyhoví vašim potřebám. Použití některé ze známějších distribucí však přináší jisté výhody. Tou první je poměrně snadná instalace. Nejpoužívanější distribuce jsou dnes vybaveny instalačním programem, který stačí jen spustit. Program si za vás sám osahá vnitřek vašeho počítače, tu a tam se vás zeptá na nějaké podrobnosti a za půl hodinky máte Linux, ve kterém se dá pohodlně pracovat. Distribuce navíc zahrnují nejen vlastní jádro Linuxu, ale také X-server, několik správců oken, pomocné programy a nástroje pro správu systému i nejrůznější aplikace pro Linux. Programy jsou většinou připraveny pro instalaci tak, že je nemusíte překládat. Ušetříte tak čas i síly.

Podobně jako existuje jisté napětí a konkurence mezi Linuxem a Windows, existuje (ovšem v podstatně menší míře) podobný konkurenční boj mezi jednotlivými distribucemi. Nabízím proto jejich stručný přehled, abyste do tohoto boje vyráželi připraveni. Předem raději upozorňuji, že distribucí existuje mnohem více, než najdete v přehledu. Vybrala jsem ty, které považuji na českém trhu za nejrozšířenější. Aby mne nikdo nenařkl, že některé z nich nadržuji, jsou řazeny podle abecedy.

Aby přehledu rozuměli u linuxoví začátečníci, je nutná ještě jedna zmínka o balíčcích. O několik odstavců výše jste si přečetli, že se software pro Linux může šířit buď přímo ve zdrojových kódech (potom se musí před instalací přeložit) nebo předchystaný a zabalený do nějakého balíčku. Ona přechystanost znamená, že jsou programy přeloženy ze zdrojového kódu do binární spustitelné podoby. Při výběru balíčků je proto nutné kontrolovat, zda pracujete se správným typem, který půjde na vašem počítači spustit. Balíčky určené pro PC s procesory vycházejícími z architektury Intell mívají většinou v názvu zahrnutou zkratku i386. Balíčků existuje několik typů, nejpoužívanější jsou rpm, dpkg a tgz. Kvalita distribuce se pozná mj. i podle toho, zda obsahuje potřebné nástroje pro práci s balíčky. Tyto nástroje umí trochu více než jenom rozbalovat a kopírovat soubory. Většina z nich dokáže také vypsat seznam všech instalovaných balíčků, zkontrolovat, zda instalací nového balíčku nepoškodíte křehkou rovnováhu vašeho systému nebo naopak instalovat bez ohledu na možné následky. Obecně je asi pohodlnější instalace z balíčku než překladem ze zdrojového kódu, zvláště pro méně zkušené uživatele. Všechny slušnější distribuce dnes nabízejí standardní textové nástroje i nástroje grafické (např. Kpackage pro KDE nebo gnorpm pro GNOME).

Caldera Open Linux

Caldera je nejstarší komerční distribuce Linuxu. Instalace probíhá celá v grafickém režimu. Podobně jako jiné distribuce nabízí instalaci několika připravených konfigurací: minimální, standardní a plná, nebo tématicky laděné verze jako bussiness workstation či webový server. Použité grafické rozhraní je KDE. Distribuce obsahuje jako jedna z mála klienta pro Novell, který dokáže pracovat s NDS a dále například upravenou verzi Netscape. Podle recenzí je po úpravách mnohem stabilnější než původní verze. Milovníci Windows najdou i emulátor wine, který umožní spustit většinu programů pro Windows i v Linuxu. CD s instalací obsahuje i ukázky některých komerčních programů.

Seznam podporovaného HW najdete na adrese http://www.calderasystems.com/support/hardware/

Corel Linux

Jak název napovídá, distribuce je počinem firmy Corel. Je poměrně nová (vznikla ve druhé polovině loňského roku). Byla vytvořena pro normálního koncového uživatele, který s Linuxem začíná, nebo má jen málo zkušeností. Je vybavena poměrně pěkným grafickým rozhraním pro instalaci. Architektura distribuce vychází z distribuce Debian, která je popsána níže. Vejde se na jedno CD, které si můžete stáhnout za necelých 5 USD (http://linux.corel.com). Ve srovnání s jinými distribucemi je možné ji nazvat poměrně chudou, neboť obsahuje podstatně méně dalších programů pro Linux. Používá grafické rozhraní KDE. Corel Linux má vlastní trochu upravené Ovládací centrum (Control Cetrum), které je svými vlastnostmi nápadně podobné Panelu nástrojů ve Windows. Součástí distribuce je i Corel File Manager, který umožní i začátečníkovi připojit (přes skrytou sambu) síťové disky počítačů s MS Windows stejně jako vystavit své disky pro sdílení do sítě. Podle recenzí nejsou výraznější problémy s češtinou. Firma se o růst nového dítka vzorně stará, chystá se například WordPerfect pro Linux (zprávy o první testované beta verzi jsou z konce dubna 2000).

Informace o podporovaném HW najdete na stránce http://venus.corel.com/nasapps/ PkgHard_LinuxSearch/index.html.

Debian

Debian je jedna z nekomerčních distribucí Linuxu a je poměrně rozšířená. Na rozdíl od mnoha ostatních distribucí ctí zásady GNU software s maximální důsledností. Na vývoji distribuce se zdarma podílejí lidé z celého světa. Je velmi oblíbená zvláště mezi pokročilými uživateli. Instalace probíhá v textovém režimu a vyžaduje trochu zkušeností. Od loňského léta je možné v knihkupectvích koupit instalaci sestávající ze pěti CD, obsahující verzi Debianu 2.1 a českou instalační příručku. Všech pět CD je doslova nabito nejrůznějšími dalšími programy, včetně jejich zdrojových kódů. Na vývoji CD spolupracovala i obecně prospěšná společnost Brailcom, proto je součástí distribuce i podpora pro slepé či silně zrakově postižené uživatele. Distribuce obsahuje grafická rozhraní GNOME i KDE a téměř neuvěřitelné množství různé dokumentace. Bližší informace o projektu Debian naleznete na stránkách http://www.debian.cz, nebo http://www.debian.org.

Linux Mandrake

Další z distribucí zaměřených hlavně na začínající uživatele. Vznikla teprve nedávno odštěpením od RedHatu. Instalace probíhá plně v grafickém režimu a je prý velmi pohodlná. Můžete instalovat buď přednastavený operační systém bez dalších zásahů (režim Doporučený) nebo pracovat v režimu Expert a do procesu instalace aktivně zasahovat. Ovšem pozor: v režimu Expert je chyba, která může způsobit kompletní ztrátu všech dat na disku (více podrobný článek na serveru http://www.root.cz).

Distribuce je počeštěná (i když většina recenzí si právě na počeštění trochu stěžuje), vybavená grafickým rozhraním KDE a konfiguračním programem DrakConf (umožní nastavovat dokonce úroveň zabezpečení). Bližší informace na http://www.linux-mandrake.com/, seznam podporovaného HW na http://www.linux-mandrake.com/en/fhard.php3.

Linux from scratch

Linux from scratch není úplně klasickou distribucí a rozhodně není určen začátečníkům. Je to spíše zajímavá hračka pro zkušené uživatele. Do seznamu jsem ji zařadila jen pro demonstraci, jak různorodé mohou být jednotlivé distribuce. Projekt umožňuje každému vytvořit v podstatě svou vlastní distribuci. Na stránkách projektu najdete on-line nápovědu, jak se vyrábí distribuce Linuxu a potřebné zdroje.

RedHat

Distribuce RedHat patří mezi poměrně oblíbené. Důvodů je několik: distribuce se dá koupit v knihkupectvích i s instalační příručkou za velmi slušnou cenu, několik posledních verzí je počeštěných, instalace je poměrně jednoduchá (od verze 6.1 je možné instalovat i v grafickém režimu, verze 6.2 nabízí instalaci s velmi pěknou českou nápovědou). Distribuce využívá rpm. Pro správu systému je k dispozici nástroj linuxconf, spustitelný grafickém i textovém režimu, který umožní začínajícím uživatelům "vyklikat" například správné nastavení sítě. Distribuce nabízí několik úrovní instalace: KDE workstation neboli pracovní stanici s grafickým rozhraním KDE, GNOME workstation, server a instalace s vlastním výběrem balíčků. Celá distribuce se vejde na jedno CD, kde je veškerý software v rpm. Chcete-li z libovolného důvodu zdrojové kódy, jsou k dispozici na www stránkách firmy RedHat (http://www.redhat.com). Kompletní instalace zabere asi 750MB. Poslední verze distribuce má číslo 6.2 (česká verze distribuce je na adrese ftp://ftp.linux.cz/pub/linux/local/redhat-cz/6.2/i386/). V knihkupectvích je zatím ke koupi verze 6.1.

Seznam podporovaného HW je na adrese http://www.redhat.com/support/hardware/

Slackware

Patří mezi Linuxovou klasiku. Jak pravil Leoš Literák v testu pro Linuxworld.cz, kdo používá Linux delší dobu, určitě někdy používal Slackware. Distribuce patří do skupiny určené spíše pokročilejším uživatelům. Instalace probíhá v textovém režimu, je však vybavena podrobnou on-line nápovědou. Plná distribuce, včetně všech doprovodných programů zabírá 4 CD, které lze získat na stránkách http://www.slackware.com. Na discích najdete grafická rozhraní GNOME i KDE a všechny standardní programy pro Linux. (Na stránce http://www.slackware.com/packages/ naleznete pěkný interaktivní seznam, ve kterém snadno zjistíte, zda i tato distribuce obsahuje váš oblíbený textový editor nebo jiný program.) Zajímavé jsou i další doplňující typy instalace, které Slackware nabízí. Například ZipSlack je instalace velká 100 MB, určená k instalaci na diskový oddíl se souborovým systémem FAT. Může být nainstalována například na ZIP. Chcete-li vyzkoušet Linux, nemusíte nijak zasahovat do konfigurace diskových oddílů vašeho počítače. Stačí použít prázdné médium ZIP, nebo uvolnit kousek místa na pevném disku.

SuSE

Distribuce je dílem německé firmy SuSE, která má své zastoupení i v České republice. Je to pravděpodobně nejrozšířenější distribuce v Německu. Poslední verze SuSE je z dubna 2000 a má číslo 6.4. Podpora češtiny je samozřejmostí, součástí balíčku se šesti CD je i česká instalační příručka. Instalace probíhá v grafickém rozhraní a zvládne ji i naprostý začátečník (sama jsem byla svědkem, kterak zástupce firmy při prezentaci některé z předcházejících verzí tvrdil: "Snažili jsme se udělat distribuci s tak jednoduchou instalací, aby ji zvládla i mamina od plotny...pokud ovšem ví, co je to IP vrstva"). Součástí distribuce jsou nejen standardní GNU programy jako u ostatních distribucí Linuxu, ale i ukázky komerčního software pro Unix. Kompletní instalace zabere údajně úctyhodných 8GB! (Nemohu potrvdit — i když připočítám velikost diskety v šachtě, tolik místa se u mne v počítači nenachází.) Grafické uživatelské rozhraní je založeno na KDE.

Za zmínku jistě stojí, že nová verze distribuce nepracuje se souborovým systémem ext2, ale se systémem Reiser, který umí pracovat s transakcemi a je tak velmi odolný proti výpadkům.

Distribuce patří mezi ty dražší (nicméně nestojí ani pětinu toho, co Windows 2000), ale zato máte 60 dní po zakoupení nárok na podporu po telefonu či e-mailu.

Informace o SuSE 6.4 jsou na stránkách http://www.suse.cz/cz/produkte/ susesoft/linux/index.html

Turbo Linux

Představuje jednu z nejrozšířenějších distribucí v Japonsku. K dispozici je v anglické, čínské a japonské lokalizaci. Architektura je nápadně podobná starším distribucím RedHatu, stejně jako textový instalační program. Distribuce mj. obsahuje i kancelářský balík Starr Office a VMWare (umožní spouštět Windows v Linuxu a Linux zase ve Windows :-). Více informací najdete na stránkách http://www.turbolinux.com.

Další informace

Chcete-li si udělat přesnou představu o všech dosud známých distribucích, navštivte stránky http://www.lwn.net/. V sekci Distributions je zde seznam všech známých distribucí. Každý týden jsou zveřejňovány aktuální zprávy o novinkách. Stručný přehled nejpoužívanějších distribucí v Čechách najdete na stránkách http://www.linux.cz. Na serveru http://www.linuxworld.cz jsou zase tu a tam zveřejňovány recenze jednotlivých distribucí. A perlička nakonec: jestliže nechcete pracně shánět jednotlivá instalační CD, najdete jich spoustu pěkně pohromadě na stránkách http://www.linuxiso.org/. (Přítomny jsou: Debian, Slackware, TurboLinux, RedHat, Corel, SuSE, Mandrake, Caldera Open Linux a Yellow Dog Linux.)

Autorkou tohoto webu je LenkaKT, alias Lenka Kosková-Třísková. Bádám a vyučuji na TU Liberec.

Poslední změna: 3. 3. 2011