Ejhle, lidé!O zajímavé komunitě lidí
sdružených kolem serveru pismak.cz, swnet.cz 9.12.2001
Ať už si internetoví optimisté říkají co chtějí, stále ještě
většinu aktivních uživatelů Internetu tvoří "lidé od
počítačů". Raději pominu odborné servery pro vývojáře, správce
sítí či příznivce některých programů a operačních systémů - to
jsou místa, kde bych někoho jiného ani nečekala. Jenže - když
počítače propojíme sítí, aby si lidé mohli lépe povídat
o počítačích, zdá se mi to málo. S rozvojem Internetu se ale
začaly objevovat i různé zájmové servery. Jeden z prvních, který
nebyl o počítačích, byl věnován Járu Cimrmanovi. Jaké bylo mé
zklamání, když jsem zjistila, že obsahuje povídky o tom, kterak
velký Jára vymyslel Windows a počítač vůbec.
Další zájmovou skupinou, se kterou jsem díky Internetu
nějakou dobu žila, byla první česká konference o potápění. Jenže,
od potápění se pořád utíkalo ke konfiguraci poštovního klienta,
k hlášením před viry a k diskusi o vhodném operačním systému. Ale
právě díky téhle konferenci jsem poprvé zažila, jaké to je, potkat
se s někým, koho znáte jenom jako nicku (ehm, pardon, podle
nicku). Ale i ty nejzajímavější nicky byli zase jenom lidé od
počítačů. Už mne to začínalo unavovat. Potřetí jsem to zkusila na
jednom serveru o putování horami. Zas mě našli. Zase s námi po
horách lezli tučňáci, zase se vymýtala okna a konfigurovali
poštovní klienti. Znechucena jsem se zařekla, že již nikdy
více.
Až jednou. Jednou naši redakci navštívil vcelku sympatický
mladík s osobitým humorem. Takový milý, vtipný - člověk od
počítačů. Prý je z Brna, v Praze byl jen na setkání písmáků, lidí
ze serveru Písmák, serveru amatérských literátů. Hm. Jednou jsem
si řekla ne. Jenže pak mi zvědavost nedala. Registrovala jsem se
mezi ostatní autory a podlehla. Nejprve jsem četla díla ostatních
a tu a tam utrousila kritiku. A psalo se o pocitech, o lásce,
o životě - ale ne o počítačích! Diskutovalo se o rytmice, rýmu,
gramatickém rýmu a dramaturgii povídky - ale ne o počítačích!
Potom jsem vystavila kritice díla vlastní. Nakonec jsem se
ponořila i do četu. A nepřestávala jsem se divit: povídala jsem si
s básníky, literáty, kritiky, ale s žádnými lidmi od
počítačů. Žádné konfigurace, instalace, žádná okna, žádní
tučňáci. Tedy, až na pár výjimek. Časem jsem získala pár
virtuálních známých. A pak jsem se začátkem prosince vypravila na
první veřejné autorské čtení.
Sál jedné venkovské radnice. Parkety, ošoupaná sametová
opona a pódium nadepsané J. K. Tyl. Jednoduchá scéna, stůl, dvě
křesla, jedna židle, obraz na štaflích a ozdobný nápis Písmák na
závěsu. Po straně sálu výstavka dětské keramiky a na zdech výkresy
malované vodovkami. Venku je zima a trochu sychravo, v zákoutí
dvora leží zbytky sněhu. Ticho, ticho a tma.
V sále je také tma, spíše pološero. Diváci na židličkách -
je jich plný sál - vzhlížejí k pódiu, kde se střídá jeden
recitátor za druhým. Jako na orloji. Přijít, uklonit, představit
se a nebo rovnou začít. Někdo jen čte, někdo dokonce procítěně
recituje. Někdo přichází nepřipraven, takový, jaký je, z jiných je
cítit promyšlená příprava a stylizace do role básníka. Báseň
střídá povídku a povídku zase hudební vystoupení. Opřená o stoly
v zadní řadě upíjím z kalíšku víno a cítím se - až na to víno -
jako na výročních představeních své základní školy doma na vsi. Je
tu tak milo, tak domácky, tak... tak starosvětsky. Rozhlížím se
kolem sebe a říkám si: "Tak kdepak je Myrinda? A kde je Alina?"
A ony tu jsou, trochu jiné než jsem čekala, ale úžasné. A s nimi
básníci, literáti a kritici. A žádný, ale žádný člověk od
počítačů. Ach. Nastává nový věk Internetu. Konečně!
|