Thajsko, březen 1997

Dramatický úvod a hurá na jih!

Cestovali jsme sami, bez cestovky. K odjezdu se nás chystalo osm, jenže jeden kamarád nás převezl. Tolik se nemohl dočkat odjezdu, že se do Thajska vypravil už o tři týdny dříve služebně. Bylo fajn, že nám zajistil lístky na vlak, ale bohužel si přivezl jakousi záhadnou infekci, takže s námi nikam neodletěli ani on, ani ona. A tak nás bylo šest. Letěli jsme s polským LOTem, protože jsme zajišťovali osm letenek, měli jsme množstevní slevu. Ale i tak letenky stály 18000,-/kus. (Údaje jsou z března roku 1997)

Ihned po příletu jsme se chystali opustit hlavní město a vyrazit do soustroví Tarutao. Je to největší mořský národní park v Thajsku a vypadalo to velmi lákavě, neboť skvělý průvodce od Lonely Planet uváděl, že se jedná o místo Bohem zapomenuté a doporučoval vzít s sebou zásobu potravin. No, nekupte to. Tarutao leží úplně na jihu, jen několik km od hranic s Malajsií. Dostanete se tam lodí z přístavu Pakbara. Na největší ostrov v souostrví jede dvakrát denně, na vzdálenější ostrovy jednou za dva dny, protože cesta trvá tak dlouho, že by se to asi za den tam a zpátky nestihlo. My jsme měli koupené lístky na vlak do města Trang, kde železnice na západním pobřeží končí. Chytání vlaku bylo dramatické, měli jsme mezi plánovaným příletem a odjezdem vlaku jenom asi dvě hodiny. Půl hodiny po příletu nám z nádraží u letiště odjížděl poslední vlak na hlavní nádraží, kterým se to ještě dalo stihnout. No, a letadlo přistálo o dvacet minut později. Vlak nám ujel. A tak jsme sehnali nejdražší taxi v životě a za 10$ na osobu jsme odjeli dvěma mikrobusíky. Na nádraží jsme dorazili asi půl hodiny před odjezdem vlaku. Rychle jsme ještě měnili dolary na bahty a pospíchali honem do vlaku, aby nám neujel. Vlak měl asi dvě hodiny zpoždění. Cesta vlakem byla moc příjemná. Jeli jsme přes noc, druhou třídou. Povlečení bylo čisté, místo deky jsme fasovali sněhobílý froté ručník. Vagóny nemají kupé jako u nás, postele jsou podél vagónu na obou stranách, vždy dvě nad sebou. Druhá třída je klimatizovaná, což bylo úplně luxusní. Spolucestující byli velmi přátelští, nejvíc se všem líbil kamarád Michal, který má světlý plnovous. Ráno kolem šesté nás probudil čilý ruch-všichni cestující třímali v rukou zubní kartáčky a stáli frontu na umývárnu. To v ČD nezažijete. Cesta z Bangkoku do Trangu vyšla asi na 350 Kč.

Tarutao-ráj opomenutý patrony turistického průmyslu

Kdo čte pozorně, již ví, že Tarutao je největší mořská rezrvace v Thajsku. Největší z ostrovů, Tarutao měří na délku asi 20km. Na ostrově Tarutao sídlí správa rezervace a mají tam postaveno mnoho bungalovů. Nejlevnější byly tzv. baboo house, dlouhé rákosové domy na kůlech, ve ktrých byly takové kóje pro čtyři lidi. Na zemi čtyři čisté matrace, polštář a prostěradlo. Umývárna společná. Platí se za celou kóji, stála v přepočtu asi 320 Kč. Dražší bungalovy stály kolem 150,- Kč na osobu, většinou mají vlastní vodu. Ale bamboo house je nejlepčí, neb je tam nejvíce gekonů. V ubytovacím areálu je i jídelna, kde se dá velmi dobře a ne zase tak strašně draho najíst. Je tam i krámek, kde se dají koupit instantní nudlové polévky za kouzelných 3,50 Kč. V tom vedru stačí na liháčku na uvaření vody na dvě polívky půl kostky pevného lihu.

Většina hostů byli Thajci a Japonci, jen tu a tam nějaký ten dobrodruh bílé pleti (většinou Australané). Milé bylo setkání se dvěma Maďary. Neznám lepší posezení, než sedět na břehu korálového moře, pít studenou vodu a bavit se čechomaďarštinou o tom, kolik dnes stojí pivo u Fleků. Správci parku byli strašně hodní a milí. Dokonce, když jsme o pár dní později pobývali na tomhle ostrově ve dvou, platili jsme za bamboo house jenom 160.

Obyčejný turista je zřejmě pláží na Tarutao nadšen, ovšem ostřílený potápěč kleje. Pláže jsou nádherné, moře teplé, A I 50m OD BŘEHU JEŠTĚ STAČÍTE A VŠUDE SAMEJ PÍSEK, SAKRA. Našli jsme sice několik zajímavých plžů, jednoho rejnůčka a jednoho čtverzubce, ale přece jenom... Zato v noci se přírodní živly vyřádily, voda vařila svítivým planktonem. Do toho snaživě svítil úplněk.

Pokud se tam vypravíte, doporučuji udělat si jeden den čas a vypravit se na procházku napříč ostrovem. Pralesem vede poměrně široký průsek, uprostřed průseku úzká pěšinka. Je lepší vyrazit hned ráno, za úsvitu, protože tou dobou je les ještě rozespalý a plný zvěře. Viděli jsme skupinky menšíchc i větších opic, zajímavé druhy ptáků včetně mořských orlů, spoustu nádherných motýlů a hejna ještěrek. Hada jsme nepotkali, i když prý v pralesech běžně číhají ve větvích stromů a skáčou dolů na vyhlédnutou oběť. Asi neměli hlad.

Zkrátka, pokud si chcete užít nekonečné pusté písečné pláže a klid na ostrově, obklopeni pralesem, mohu ostrov Tarutao jenom doporučit. My ostatní se posuneme dále.

Adang, Lipe, želvy, nádherné korály a přátelská armáda

Na ostrovy Adang a Lipe, které leží dále od pevniny, se dostanete lodí, která jede jednou za dva dny z Pakbary. Loď staví i v přístavu na ostrově Tarutao. Ostrovy Adang a Lipe leží proti sobě, velmi blízko. (Asi by se dalo doplavat z jednoho na druhý). Na Adangu sídlí správci rezervace a mají tady postaveno několik bamboo housů a jídelnu. Celkem je tady 60 lůžek. Na Lipe je malinká vesnička, kde je možné se také ubytovat. Jsou tam i dva krámečky a restaurace. V krámku se dá koupit i ovoce, divoké banány (mají veliké a tvrdé pecky!), melouny a přezrálý ananas. (Vše smícháno a dochuceno domácí moravskou meruňkou nemělo chybu...)

Ani na jednom ostrově nemůže loď z Pakbary přistát, proto kotví kus od břehu a na ostrov vás odvezou místní na long tale boat. Long taily jsou úžasný dopravní prostředek, který se používá v celém jižním Thajsku. Jsou to úzké loďky, mají lodní šroub na dlouhé tyči, která zároveň slouží jako kormidlo. Ač tak zprvu nevypadají, jsou dost stabilní a spolehlivé. Cesta long tailem z Adangu na Lipe stála oficiálně 20, ale dalo se to ukecat.

My jsme si vybrali Adang. Všechny bamboo housy byly zrovna plné, a tak jsme rozložili ležení na pláži. Místní správce z toho byl v rozpacích a nabízel nám, ať se ubytujeme v jeho kanceláři. Toho jsme nevyužili a raději jsme se nechali po dvě noci očmuchávat kraby na pláži. Spalo se tam krásně. Po dvou dnech se uvolnila jedna kóje v bamboo housu, vešlo se nás tam v pohodě všech šest, takže jsme se pak nestěhovali, ani když se o den později uvolnily další. Měli jsme úžasného souseda. V krajní kóji bydlel starý angličan v invalidním důchdu, který už pravděpodobně bydlel na Adangu nějaký rok. Společnost mu dělala jeho thajská manželka. On celé dny vysedával před bamboo housem, popíjel whisky a rozumoval. Byl velmi hemingwayovský. Taktéž byl zajímavým zdrojem informací. Poradil nám, že do vnitřku ostrova se dostaneme nejlépe podél hadice s vodou. Pitná voda se totiž čerpala z pramene v centru ostrova. Též nás upozornil na domorodou vesnici, která byla na Adangu asi 2-3km po pobřeží od našeho bungalovu. Po pobřeží se tam dojít nedá, je potřeba najmout long tail. Domorodci ve vesnici nejsou Thajci, ale úplě jiné etnikum. Říkali jim sea-gipses a docela tak vypadali. Ale na rozdíl od czech-gipses byli spolehliví, přátelští, čistotní a vůbec. Náš soused, starý angličan, tvrdil, že se sea-gipses potápějí, ale že mají jenom kompresor a dýchají rovnou z vysokotlaké hadice. Těžko říci, my jsme se pak sice skamarádili s několika domorodci z vesnice, ale bohužel moc neuměli anglicky, takže jsme se jich na to nemohli přeptat. Vozili nás denně long tailem za 100Kč na osobu na různá místa na šnorchlování. Na Adangu totiž nikde není dive centrum, ale nevadilo to. Všechnu výstroj (pochopitelně kromě olova a lahví) jsme tahali pořád s sebou a na Adangu se snad dá šnorchlovat do konce života. Moře je široko daleko do 10m, doslova přecpané vším, co může korálové moře nabídnout. Nenechte se odradit tím, jak vypadá moře v zátoce u správců rezervace. Tam jsou korály poničené, protože se tam v padesátých letech lovilo dynamitem. Stačí popojít tak 100-200m směrem k domorodé vesnici a ocitnete se v korálovém ráji. Ryby, langusty, murény, rejnoci, koráli, plžíci, dokonce i žralok byl několikrát spatřen. (A žádný drobeček!). Večer občas byli vidět delfíni, jak skáčou nad hladinou. Každý večer nad hladinou poletovaly létající rybky a z moře vyskakovaly barakudy, když pronásledovaly hejna ryb u pobřeží. Potkali jsme i korálovky. Domorodec nás asi dvakrát zavezl na místa, kde se to ve škvírách v kamenech hemžilo zavinutci. (Cyprea tygris, c. arabica a ty další tři druhy si teď nepamatuju). Moře bylo tak teplé, že jsme hned první večer strašlivě trpěli popáleninami od slunce. Vydrželi jsme totiž ve vodě několik hodin. Potom už jsme chodili do vody v dlouhých kalhotech a s dlouhým rukávem. Jinak to opravdu nešlo.

Tak po týdnu jsme jednou ráno překvapeně zírali na vojenskou loď, která kotvila v moři přímo proti našemu bungalovu. A najednou z ní vyskákalo několik vojáků, nasedli do dvou rychlých člunů a mířili k pobřeží. Bydleli potom s námi v bamboo house několik nocí a bylo to velmi užitečné. Jednak měli spoustu dobrých sušenek, ale hlavně, asi dvakrát nám půjčili naplněné flašky (hloubkoměr mají ve stopách, teplotu ve Farenheitech a tlak v Torrech). Poslední večer, kdy tam kamarádi pobývali (část se nás oddělila o dva dny dříve a vydala se ještě prouzkoumat prales na Tarutao) prý dokonce přitáhli pytle s kraby a rybami, celý večer je tím krmili, napájeli je pivem a whisky. (Jenže ten prales byl taky moc dobrej, tak!) Kamarádka má ještě dnes doma pravou thajskou armádní hamaku (pro neznalé je to ta houpací síť, co v ní spí thajská armáda). Těžko říci, co v té oblasti opravdu pohledávali. Nám tvrdili, že tam mapují, v jakém stavu jsou korálové útesy a že kontrolují, jestli rybáři nepřekračují povolené limity. Může to být pravda. Taky je pravda, že dost blízko tam jsou hranice s Malajsií. Pokud tyto stránky čte Honza, který byl v Kuvajtu, pozdravuje ho jeho thajský kamarád.

No, a na závěr nám zbývají jenom želvičky. Celé souostroví je jedna z oblastí, kam karety kladou vejce. Žádnou želvu jsme bohužel nezahlédli, ale správce nám ukázal místo, kde jsou nakladená vejce. Měli kolem toho danou ohrádku se sítí, aby vajíčka nic nesežralo. Každý večer chodili po břehu s baterkami a číhali.

Vzhůru na další ostrovy - Koh Phangan a Koh Tao

Po necelých dvou týdnech jsme se rezervace nabažili, i rozhodli jsme, že se přemístíme na další ostrovy. Chtěli jsme se podívat na ostrov Koh Phangan, protože nám ho v Čechách doporučovali. Ostrov je na druhé straně thajského poloostrova než Tarutao (leží již v Tichém oceánu). Leží i výrazně severněji. Přeprava byla trochu komplikovaná: nejenže jsme nevěděli přesně, jak se tam vlastně dostaneme, ale navíc jsme byli rozděleni na dvě části: jedna na Tarutao, druhá na Adangu. My na Tarutao jsme věděli, kdy přijíždí loď z Adangu (cestou na pevninu se zastavuje na tomto ostrově), proto jsme se rozhodli k ostatním přistoupit. Zabalili jsme věci a čekali v přístavu na loď. Po chvíli skutečně nějaká loď od Adangu přijela a nikde nikdo! Ujistili jsme se od místních, že je to skutečně ta jedna jediná loď, která v nejbližších dvou dnech z Adangu přijede. Přitakali. Propadli jsme jisté depresi, protože se nám vůbec nechtělo trávit další dva dny na Tarutao. Navíc se na obzoru objevil obrovský černý monzunový mrak. Zanedlouho začalo hrozně pršet. Jak jsme se tak snažili poschovávat své věci (jenže, zkuste se schovat pod palmou!) přijela ještě jedna loď a ejhle! Na palubě byli naši zmoklí kamarádi. Záhada dvou lodí nebyla nikdy úspěšně vyřešena. Tu první zřejmě řídil Bludný Holanďan.

Poté, co jsme se šťastně sešli na palubě (stále hrozně lilo), jsme začali řešit, jak se vlastně dostaneme na další ostrovy. Chtěli jsme zkusit najmout nějaké auto nebo zjistit, zda nejede z Trangu autobus, který by nás dopravil do města, odkud odjíždějí lodě na Koh Phangan. Kde se vzal, tu se vzal, dal se s námi do řeči takový divný člověk (pracovně jsme mu říkali Opičák, neboť měl strašlivě křivé zuby a dlouhé ruce). Vypadal velmi nesolventně, nicméně tvrdil -- me diver, you diver, we are friends, I help you. Slíbil, že nám zajistí dopravu z Pakbary do Trangu. Byly tři hodiny odpoledne. Sdělil nám, že na Koh Phangan jede ve 22:30 loď ze Suratthani a že zařídí, abychom ji stihli. Bylo to milé, ale upřímně řečeno, moc jsme mu nevěřili.

Když jsme přijeli do Pakbary, chtěli jsme si odskočit na záchod a doplnit zásoby jídla, které na Adangu prořídly, ale Opičák měl jiný názor. Pár minut po příjezdu do přístavu jsme proto nasedali do dodávky, která nás dovezla do Trangu. Dodávka neměla střechu. Stále strašně lilo. Nebýt již zmiňované zásoby meruňky, asi bychom se s tímto faktem jen těžko vyrovnávali. Opičák jel s námi až do Trangu. Tam nám radil, abychom si zjistili, zda nejede autobus. Protože přestalo pršet, přemlouvali jsme ho, aby nás tou dodávkou odvezli až do Suratthani, ale on nechěl. That's good for my packet, but not for yours -- říkal. Nakonec během deseti minut sehnal dva starší manžele s dodávkou, kteří měli naším směrem právě namířeno. Neuměli anglicky, takže nevíme, o čem se vlastně s Opičákem domluvili. Cesta trvala asi dvě hodiny. Mezitím přestalo pršet a setmělo se, an obzoru však stále hrozivě blýskalo. Měli jsme trochu strach, kam nás vlastně dovezou, ale nakonec jsme ve 22:00 vystupovali přímo před lodí, která s námi za necelou hodinu skutečně odjela. V přístavu před lodí bylo zajímavé tržiště. Pro nás to bylo po skoro čtrnácti dnech pobytu první setkání s civilizací. Zvědavě jsme proto obcházeli stánky s občerstvením a hojnou nabídkou ovoce a zeleniny. Doplnili jsme své zásoby o čerstvé banány, mango, ananas a klokočí (alespoň kamarádka tvrdila, že je to klokočí, no bylo to docela dobré ovoce). Loď byla jedním slovem úžasná. Byla celá dřevěná, měla celkem tři paluby. Spodní sloužila pro přepravu nákladu. Prostřední, krytá, byla spací. Na dřevěné podlaze byly proti sobě dvě řady molitanových matrací a každý jsme dostali froté ručník na přikrytí. Horní paluba byla nekrytá. Spokojeně jsme se zamotali do svých ručníků a usnuli.

Poslední změna: 3. 3. 2011