Rumunsko, červen 2001

Karpaty jsou domovskými horami každého pořádného českého horáka. Pro většinu z nás byly prvními velehorami života Tatry a stále ještě je dobrým zvykem vyjmenovat na posezení všechna slovenská pohoří a znát jejich vrcholy. Jenže Karpaty prýští na východním Slovensku i na Ukrajinu, odkud se stáčí dále do Rumunska. A je dnes dobrým zvykem znát i Rumunská pohoří s jejich vrcholy.

Protože každý, prostě každý už v Rumunsku byl, a jenom nám to stále nevycházelo, stanovili jsme Rumunské hory jako letošní cíl číslo jedna. Abychom neztráceli drahocennou dovolenou v nějaké pahorkatině pochybné úrovně, zamířili jsme rovnou do Karpat nejkarpatovitějších, tedy na Fagaraš. Kvůli komplikacím s dovolenou a sjednocením termínů jsme nakonec odjeli jen v pěti těsně před koncem června.

Tam

Problémem číslo jedna byla mapa Fagaraše. V Čechách se dají bez problémů sehnat mapy všech možných rumunských hor, ale mapa Fagaraše ne. Jen v jednom mapkupectví nám nabízeli fotokopii jakési rumunské mapy, kopie byla zčásti barevná a zčásti černobílá. Na Internetu jsme našli cosi naskenovaného, byla to ovšem mapka tak malá, že na ní nebylo téměř nic vidět. Navíc neobsahovala vrstevnice, což je u map pohoří trochu nepříjemná vlastnost. Nakonec jsme po Internetu objednali z Británie originální, asi tři roky starou, rumunskou mapu. Přivezl ji kurýr asi dva dny před odjezdem. Obsahovala sice vrstevnice, ale jinak nápadně připomínala dětské omalovánky.

Časný odjezd způsobil jisté komplikace. Republiku jsme opouštěli v době, kdy se všichni Kudrnové a Jankové teprve probouzejí ze zimního spánku a připravují se na sezónu. Klasický model "autobusem plným lidí až pod hory" tedy nebylo možné aplikovat. Navíc jsme se chystali vyrazit již v pátek a vrátit se po týdnu v noci z pátku na neděli. Po několikadenním pátrání a kombinování jsme nakonec zvolili variantu autobusem těsně za hranice do Aradu, potom vlakem do vesničky Turnu Rosu, do hor, přes hory, pod horami a po horách a odtud po týdnu vlakem z Brašova až do Prahy.

Trochu dobrodružně vypadala cestovka provozující autobusovou dopravu mezi Prahou a Aradem. Je rumunská, ale její zástupce v Praze na nádraží Holešovice mluvil jazykem výrazně připomínajícím ruštinu. Cesta do Aradu stála 900 Kč. K tomu jsme přikoupili rovnou v Praze i jízdenku na vlak z Aradu do Prahy, neboť jsme letos ještě naposledy využili slevu pro mladší 26 let. Vlak byl dražší, jízdenka i se slevou vyšla na 1300 Kč. Dalším drobným problémem bylo zajištění vlakového spojení z Aradu do Turnu Rosu. Jízdní řády Rumunských drah se nám sehnat nepodařilo, zkusili jsme proto poslat e-mail webmasterovi stránek rumunských železhnic, který kamarád vypátral ve smotcích Sítě. Marketinkové oddělení obratem v angličtině odpovědělo, vhodný vlak odjížděl z Aradu půl hodiny po příjezdu autobusu (tzn. zhruba v jednu hodinu ráno), v Turnu Rosu měl být následující den v deset hodin.

Zabalili jsme tedy nezbytné instatní polévky, kuskus i ovesné vločky a vyrazili. Autobus byl velmi pohodlný. Cestou přes všechny hranice (Česko-Slovensko, Slovensko-Maďarsko, Maďarsko-Rumusko) jsem poprvé v životě viděla, jak se uplácí celníci alkoholem. Na první hranici to bylo šampaňské, na druhé červené víno, na třetí pak pivo a několik lahví pepsi-coly. Vlivem jednání na hranicích byl autobus zpožděn, takže jsme do Aradu dorazili asi půl hodiny po půlnoci a asi půl minuty po odjezdu nejlepšího a nejrychlejšího vlakového spoje do Turnu Rosu.

Na nádraží jsme měnili peníze ve směnárně. Měnili jsme poměrně dost, neboť jsme potřebovali zaplatit přepravu po Rumunsku a zajistit rezervu, kdyby nastaly jakékoliv komplikace. Díky kurzu 12 tisíc lei za marku jsme se rázem stali milionáři, což bohužel neušlo žebrákům ani jiným stálým obyvatelům nádraží. Nádražní budova musela být kdysi krásná, dnes je velmi schátralá a špinavá. Poprvé v životě jsem potkala špinavé, hladové a zfetované žebrající děti, nejmladším mohlo být asi šest let. Tu a tam prošel nádražím muž v jakési uniformě se samopalem na rameni, což náš pocit bezpečí vlastně moc nezvýšilo - zdálo se, že ten samopal nenosí jen tak na parádu. Okamžitě se kolem nás sesypaly hladové děti. Měli jsme strach cokoliv vyndavat a rozdávat, přece jen jsme vůbec netušili, kolik jich ještě může přijít, jak mohou být agresivní nebo nebezpečné. Nakonec je kluci podělili loupáky, které děti okamžitě zhltly.

Spolucestující z autobusu, který dle vlastního vyjádření hovořil "slovansky", si všiml našich obtíží a děti zahnal. Potom nám začal shánět náhradu za vlak. Po sériích vyjednávání v pokladně a na informacích, v pokladně a na informacích, v pokladně... nám našel nejrychlejší a nejlevnější možné spojení, stálo nás každého zhruba 150 Kč. Jednání bylo velmi zdlouhavé. V okénku označeném jako informace žádné informace nepodávali, ale když se zeptáte v pokladně umístěné naproti informacím, pokladní zvedne telefon a zavolá si do informací pro radu.

Vlak odjížděl zhruba ve tři ráno. Byl trochu podobný patrovým panťákům, co jezdí z Prahy do Dobříše, jenom mnohem víc smrděl a byl mnohem špinavější. Ve vlaku svítily jen tu a tam slabounké žárovky, průvodčí si na cestující svítil baterkou. Asi v sedm ráno jsme vystoupili v městečku Simeria, kde jsme v půl dvanácté přestupovali na vlak do vesnice vzdálené asi 3km od Turnu Rosu. Nádraží v Simerii bylo v kontrastu s Aradem překvapivě čisté a lidské, a to včetně nesmírně čistých tureckých záchodů. V nádražní restauraci jsme stylově posnídali dršťkovou (je světlá, s česnekem) a pivo.

I ve vlaku obcházeli žebráci, ostatní Rumuni jim poměrně často, častěji než je zvykem u nás, dávali peníze. Ve vlaku jsme potkali také Rumunské cikány, kteří nabízeli "kvalitní 14karátové zlaté prsteny" za kus chleba. V Čechách je prodávají dráž, ale jinak to musí být stejná mafie. Jako jediní také uměli pár slov "slovansky", jedna cikánka z téhle skupinky se k nám připojila i na nádraží, kde jsme naposledy upravovali batohy a byla dost neodbytná. Trochu jsem se bála.

Vesnice Turnu Rosu byla je jednou z nejpůvabnějších karpatských horských vesnic, jaké jsem zatím viděla. Jakmile jsme se po výstupu z vlaku ponořili do krajiny, získala jsem pocit, že jsem někde na hodně východním Slovensku. Ráz krajiny i vesnice je dost podobný. Po loňské Korsice se člověk najednou cítí jako doma. Karpaty jsou prostě Karpaty. V Turnu Rosu jsme u rumpálové studny nabrali vodu. Jakási místní starší paní nám přinesla porcelánový hrnek, abychom nemuseli pít vodu z dlaní. Paní nám také cosi horlivě vykládala rumunsky, příliš jsme jí ovšem nerozuměli, neboť Bořík, který jako jediný ovládal základy rumunštiny, už tou dobou uháněl vzhůru k horám. Interpretací proslovu té paní proto exsituje několik a byly zdrojem zábavy v následujících dnech. Já a Iffka si shodně myslíme, že nám ta paní říkala, ať si nahoře v horách natrháme nějaké kytičky, ze kterých je moc dobrý čaj. (Ukazovaly jsme přitom na lípu, že se z ní také dělá čaj, paní kývla a - podle nás - říkala, že ta kytička v horách je ještě lepší.) Jak ovšem došla Iffka k závěru, že se ta kytička docela určitě jmenuje pelyňek, to mi úplně jasné není. Pája (poslední očitý svědek rozhovoru), během týdne přišel na několik výkladů, poslední z nich vymyslel ve vlaku cestou domů - prý nás ta paní proklela a přivolala na nás déšť. Bůh ví. Pelyněk jsme nenašli a o počasí se dočtete dále. Po příhodě u studny jsme postupně prošli celou vesnicí, až jsme na samém konci narazili na červený kříž, označující cestu stoupající k hlavnímu hřebeni Fagaraše.

Nahoru

Ihned za vesnicí jsme se zabořili do strmého svahu, sevřeli pevně popruhy batohů a vydali se do hor. Stoupání bylo tak prudké, že jsme se při sběru lesních jahod vůbec nemuseli shýbat, daly se zobat rovnou ze stonků. Když už jsme vystoupali asi pět set metrů, začala se projevovat únava z dvoudenní cesty. I rozhlíželi jsme se, kde bychom mohli zastanovat. Po chvíli jsme vyšli z lesa na nádhernou voňavou rozkvetlou louku s takovým hebkým rovným sedýlkem a výhledem na nekonečné stráně a hřebeny. Rozhodli jsme se vybudovat stany a uvařit večeři, ale v místě seděl starší pán s malým chlapcem. Pán nám tvrdil, že půl hodiny výš je ještě jedna mnohem lepší louka, kde je navíc i potok. Znělo to tak lákavě, že jsme se zvedli, vystoupali strašně rychle ještě dalších dvě stě metrů, přeběhli několik dalších možných míst pro spaní, ale voda pořád nikde. Nakonec jsme stanovali na loučce podobné té první. Když jsme vařili večeři, proběhlo kolem stádo mezků s nákladem pro salaš na protější stráni. Za mezky šel mezi doprovodem i onen pán se synem - jestli tou vodou mysleli salaš na protější stráni, nemohlo to být půl hodiny.

Všude kolem voněla horská louka tou neopakovatelnou směsí mateřídoušky, oregána a trav, ze salaše tu a tam větřík přinesl cinkání ovčích zvonků, sluníčko pomalu mizelo za hřebeny. Kochali jsme se a ukazovali si, kudy půjdeme následující den. Kolem deváté jsme se zavrtali do spacáků a usnuli.

Během večera se pomalu zvedl vítr a foukal celou noc. Byl poměrně silný, neustále cukal a trhal naším stanem. Na rozdíl od Boříka s Pájou jsme ovšem večer zatloukli i všechny kolíky, a tak jsme mohli jen zlomyslně poslouchat, jak za tmy pobíhají kolem stanu a kotví.

Ráno nás probudilo sluníčko, které se rozhodlo udělat nám ze stanu saunu. Obloha byla modrá a bez mráčku. Nasnídali jsme, zabalili zase všechno do batohů a rozhodli se zajít nejprve k salaši pro vodu a teprve potom zahájit výstup na hlavní hřeben Fagaraše. Kousek za odbočkou k salaši (odhadem tak 300 metrů) jsme narazili na malý, ale čistý potůček, kde jsme se po dlouhé opláchli a nabrali zásoby vody na následující den. Při koupeli nás míjelo další (nebo to samé) stádo mezků. Místní se teprve stěhovali na salaše, a tak mezci nosili nahoru nádobí, oblečení a další nezbytnosti nutné k přežití na horské salaši.

Po koupeli jsme zamířili zase vzhůru, k nejvyššímu bodu dnešní cesty stále přes tisíc metrů. Cestou jsme potkávali spoustu Rumunů. Všichni šli proti nám, Bůh ví, kde se v těch horách líhli. Rumuni měli v rukou igelitky, futrály se spacáky, tranzistoráky, slané buráky a především ohromné kytice divokých azalek. Po další hodině stoupání jsme dorazili do ohromného porostu divokých azalek, kde hospodařily další skupinky Rumunů. Z dálky jsme si k polednímu posezení vybrali malý vodopádek a kameny u potoka obrostlý ze všech stran azalkami, zblízka jsme vyděšeně zírali na plastikové lahve, papíry od svačin a plechovky od konzerv. Dlouho jsme se proto s obědem nezdržovali a pokračovali dál k obzoru.

Jak už to tak bývá, jen co jsme se vyškrábali na ten nejobzorovatější obzor, vykouklo za ním něco dalšího, mnohem vyššího, odděleného od nás drobným klesáním. Postupně jsme za sebou nechali oblast lesa i kleče, odpoledne jsme se rozloučili i s azalkami. Šli jsme po hřebenu porostlém travou a posypaném kameny. Navečer jsme vylezli na poslední vrcholek a čekal na nás už jen sestup k velkému jezeru, určenému za místo noclehu. Během sestupu jsme na levé straně hřebene zahlédli v hloubce jakési pleso, podle mapy ovšem mělo být jezero z druhé strany. Po drobných neshodách, zda jsou jezera dvě a jedno v mapě chybí, nebo je cesta zakreslena v mapě špatně, jsme sešli na levou stranu k pozorovanému jezeru. Neklesli jsme až k vodě, nechtěli jsme ztrácet drahocenné výškové metry. Asi dvě stě metrů pod hlavním hřebenem jsme rozbili strany na plošince u malého potůčku.

Pomalu zapadalo slunce, my jsme vařili večeři, stavěli stany, koupali se v potůčku a pozorovali ovce dole u jezera. Najednou se začala údolím valit podivná mlha, až jsme si všimli několika ohnisek hořící trávy vzdálených od nás tak kilometr. Vypadalo to děsivě, vtipné kamarády pochopitelně nenapadlo nic lepšího než tipovat, jak dlouho potrvá, než k nám ten oheň dorazí. Nakonec však oheň zhasl, zřejmě pomohl vítr.

Po dvou dnech stoupání jsme se konečně ocitli na tom pravém Fagarašském hlavním hřebenu z kamene, trávy a lišejníku a přechod hor mohl vypuknout. Večer bylo nádherně jasno, a tak jsme si ještě ukazovali, kudy druhý den vyrazíme.

V noci se nám nad hlavami zuřila poměrně silná bouřka. Ráno se údolím honila mlha a nad hřebenem se objevily mráčky. Vystoupali jsme zpátky na cestu a rázem jsme spatřili to správné jezero, kde jsme původně chtěli spát. Když jsme se k němu přiblížili, zaradovali jsme se, že jsme je den před tím nenašli. Jezero totiž bylo lemováno obrovskými hromadami plechovek a odpadků, odpadků byla plná i voda. Mezi těmi plechovkami by se jen těžko hledalo místo na stan. Navíc u jezera právě dlel bača s velkým stádem ovcí a několika psy.

U jezera jsme se proto vůbec nezastavovali a pelášili jsme dál, vstříc prvnímu exponovanému místu hřebene. Přibývající a stále větší úseky sněhu nás (tedy některé z nás) ujišťovaly, že dnešní etapa bude nezapomenutelným zážitkem. S rostoucí nadmořskou výškou přibývalo více a více mlhy i větru. Konečně jsme dorazili k vrcholu cesty, za kterým se skrývalo ono těžko schůdné místo hřebenu. To už pro mlhu nebylo vidět prakticky nic, vítr byl docela silný a já jsem navíc začínala být vyčerpaná.

Dolů

Rozhodli jsme se, že nebudeme pokoušet osud a sestoupíme postraním hřebenem k horské chatě, odkud se druhý den vydáme zpět na hřeben, ovšem až za ten náročný kousek. Chata byla asi o 800 metrů níže než místo, ze kterého jsme sestupovali, cesta vedla po velmi ostrém a strmém hřebenu. Během sestupu jsme sešli pod mraky a dokonce na nás několikrát vykouklo sluníčko. Když jsme obědvali, opalovali jsme se a ukazovali si vrcholy pro následující den. Těsně před chatou jsme nedočkavě sešli ze značky, takže jsme se k ní nakonec přiblížili stylově z jakéhosi houští.

U chaty nás uvítali štěkající psi. Vlezli jsme proto ihned dovnitř. Podle průvodce to byla nejmodernější horská chata Fagaraše. Inu, byla obrovská. Moc si nedovedu představit, jak vypadají ty méně moderní. Po chvilce sezení v temné zchátralé jídelně se špinavými židlemi padlo rozhodnutí, že ještě ten den vyrazíme zpět k hřebenu a přespíme kousek výš u soutoku dvou potoků. Dříve, než jsme stihli vyrazit, zaklepal na okno chaty déšť a s neuvěřitelnou rychlostí se k němu přidala i hustá mlha. Vzhledem k tomu, že následující tři hodiny déšť neustával, rozhodli jsme se přenocovat v chatě. Nemělo cenu vyrážet do deště a zbytečně moknout, navíc bylo vidět na méně než dva metry.

Přidělený pokoj byl čistší než jídelna a záchody, a tak se nám nakonec spalo docela dobře. Pršelo prakticky celou noc, několikrát se přiblížila i další bouřka. Ráno jsme se probudili do husté mlhy. Nepršelo, proto jsme se rozhodli vyrazit vzhůru k hřebenu s tichou nadějí, že se počasí přece jen ještě zlepší.

Stoupali jsme cestičkou zaříznutou do boku hřebene, po kterém jsme předcházející den sestupovali k chatě. Byla docela hustá mlha a rozhodně nebylo příliš horko. Cestičky byly plné vody a kaluží. V jednom ze zákoutí cesty pohlédla kamarádka, která zrovna šla jako první, tváří v tvář do očí medvědovi. My ostatní už jsme spatřili jen medvědí stopy na cestě, ale i tak to byl silný zážitek. Pokračovali jsme stále vzhůru, až jsme dosáhli soutoku. Mlha houstla, nepršelo, ale bylo temno a vlhko. Louka kolem soutoku byla naprosto podmáčená - jen těžko bychom zde hledali místo pro stany. Pomalu jsme stoupali v kamenitém strmém svahu nad soutokem a zrovna, když jsme vyslovili podezření, že by v dešti byla cesta neschůdná, začalo hustě pršet. Přesněji šíleně lilo. A tak jsme se otočili a hupky šupky, upalovali jsme zpět k chatě. Než jsme dorazili pod střechu, byli jsme už docela zmoklí. A tak jsme se usadili v jídelně, jež se už nezdála být tak špinavá jako předcházející den, a rozvažovali, co dál. Předpověď počasí byla jasná: déšť, déšť, mlha déšť a potom to samé znovu celý nadcházející týden. Jen tu a tam se trochu mlha roztrhala a my jsme skrz dešťovou clonu zírali do jednoho z nejkrásnějších horských údolí, co jsem kdy viděla.

Stále jsme nechtěli vydat povel k návratu, a tak jsme se rozhodli, že následující den vstaneme v šest hodin ráno a rozhodneme ráno podle počasí. Celou noc ovšem hustě lilo a ráno nás zase vítala mlha.

Zpátky

Nedalo se nic dělat - pokoušet se stoupat zpátky na hřeben a pokračovat v přechodu hor by bylo zoufalství. Celé hory byly mokré a bylo velmi pravděpodobné, že nahoře sněží a namrzá. Ač neradi, museli jsme proto sestoupit do údolí. Nemělo cenu přejíždět do libovolných jiných hor - hnusně bylo úplně v celém Rumunsku a vlastně v celé střední a východní Evropě.

A tak jsme smutně v dešti sestupovali dolů dlouhatánskou dolinou. Kolem poledního jsme dorazili do první vesnice, kde jsme si stopli voňavé auto rozvážející čerstvý chléb a nechali se vyložit na nádraží. A přes Simerii, Arad a Budapešť jsme po více než 24 hodinách dorazili zpátky do Prahy. Nebe bylo neustále zatažené a déšť neustal ani doma.

Poslední změna: 3. 3. 2011