LenkaKT L.M.A.T.

Bretaň, červenec 2004

Následující text je dojmovníčkem z cest po Bretani, které jsme podnikli s manželem a dvěma kamarády ve druhé polovině července. Vyrazili jsme autem obtěžkaným čtyřmi jízdními koly a dvěma stany.

Cesta tam (20.7.-21.7.)

S přeplněným autem vyrážíme v cca 21:00 z Prahy směrem na Plzeň, Rozvadov, Norimberk, Saarbrucken, Metz, Paříž a Rennes. Celá trasa až do cílové stanice Mt. de Saint Michael měří asi 1400 km. V řízení se střídáme s Jirkou po cca 3 až 4 hodinách. Až na drobné pochybení při cestě Rozvadov-Norimberk, která se nám protáhla až do Řezna, vše probíhá podle plánu. V cca 3 hodiny ráno zastavujeme někde v Německu u benzínové pumpy, kde do sebe Žába spokojeně cpe hned dvě buchty najedou.

Žába pojídající buchty
Žába pojídající buchty

Zhruba kolem desáté ráno obkružujeme Paříž s využitím výborného itineráře získaného na webu viamichelin.com. Průjezd je až překvapivě hladký, žádné zácpy, žádné bloudění, a tak už kolem třetí odpoledne sjíždíme z dálnice v opravdové čistokrevné Bretani.

Mt de Saint Michael

20.7. celé odpoledne spolu s večerem a nocí věnujeme prohlídce skvostu zmíněného v titulku. Jedná se o krásný prastarý klášter umístěný na strmé skále v mořské zátoce. Místo je pozoruhodné z mnoha důvodů. V první řadě jde o naprostý architektonický unikát - starý klášter s původním městečkem je zahuštěný v úžasný komplex. Navíc se skála s klášterem tyčí v jinak naprosté rovině, a tak celý klášter tvoří výraznou krajovou dominantu. Navíc je zátoka místem, kde je z celé Evropy největší rozdíl mezi výškou hladiny za přílivu a odlivu (asi 12 m). Vzhledem k tomu, že kraj je skutečně rovný, moře se od skály s klášterem odlévá na obrovskou vzdálenost. A tak je klášter zhruba půl dne málem na ostrově, kdy je s pevninou spojen jen úzkým proužkem země a půl dne trčí v blátě.

Vzhledem k tomu, že jsem Mt de Saint Michael navštívila už před asi osmi lety, všechny fotografie, které jsem letos pořídila, jsou spíš jen takovou hrou s detaily - celků už mám spoustu z minulé návštěvy. Navíc jsme byli s Jirkou oba po té noční cestě strašlivě unavení. A tak jsem tentokrát objektiv zaměřila spíš na Jirku a jiné drobné zajímavosti nacházející se v mé bezprostřední blízkosti:

Jirka dospávající cestu na "meditačním trávníku" pod klášterním
komplexem
Jirka dospávající cestu na "meditačním trávníku" pod klášterním komplexem

Žába s Petrou nám mezitím mávají z terasy nad námi
Žába s Petrou nám mezitím mávají z terasy nad námi

Žába s Petrou nám mezitím mávají z terasy nad námi - detail,
aneb tolik přitahuje můj skvělý objektiv :-)
Žába s Petrou nám mezitím mávají z terasy nad námi - detail, aneb tolik přitahuje můj skvělý objektiv :-)

Jirka už se probral a fotí
Jirka už se probral a fotí

...a fotí (a moc mu to přitom sluší!)
...a fotí (a moc mu to přitom sluší!)

A na závěr neostrý, zato působivý celek
A na závěr neostrý, zato působivý celek

Krajem ústřic

21.7. vyrážíme v cca 11 hodin dopoledne do St Malo. Chystáme se na malé silničky podél pobřeží, odkud jsou krásné výhledy na zátoku se St Michael a okolní kraj. Je pod mrakem a cestou dokonce trochu prší, a tak nic moc vidět není. Vychutnáváme ale typickou atmosféru bretaňských kamenných městeček a vesniček. Zastavujeme na chvíli v Cancale, hlavním městě ústřic - tedy v místě, kde se produkuje nejvíc ústřic v celé Bretani. Mají je tu všude, dokonce tu mají i ústřicové muzeum (spokojeně je míjíme) - i kašna před kostelem na hlavním náměstí představuje dvě selky, jak propírají koše na ústřice.

Poněkud nezvyklá fontána v Cancale - voda crčí ze dna těch
košů
Poněkud nezvyklá fontána v Cancale - voda crčí ze dna těch košů

Za Cancale pokračujeme na takový malý výběžek pevniny k našemu prvnímu majáku a k prvnímu pohledu na opravdové moře (protože kolem St Michael je věčně odlité a strašlivě mělké). Petra jako vždycky fotí, co se dá.

Fotím Petru jak fotí zátoku a trochu se přitom pýří
Fotím Petru jak fotí zátoku a trochu se přitom pýří

A další malebná zátoka pod majákem
A další malebná zátoka pod majákem

Odpoledne dorážíme do St Malo, údajně nejkrásnějšího starobylého města široko daleko. Město se často umísťuje na předních místech v žebříčcích "top 10 Bretaň", a tak se těšíme. Jenže hned po příjezdu se spouští takový liják, že ještě asi 20 minut čekáme v autě, než nás město přijme. Hned u vstupu do starého města obehnaného ze všech stran poctivými hradbami mou pozornost upoutala zajímavá dopravní značka. Na pohledech potom pozorujeme zimní záběry města, kdy moře chodí na návštěvu až do prvních pater domů postavených u pobřeží.

Pozor, když je moře zlé, tak je tahle ulice nebezpečná
Pozor, když je moře zlé, tak je tahle ulice nebezpečná

Jsme s Jirkou oba ještě dost unavení, a tak na chvíli usínáme někde na lavičce na hradbách. Potom se vydáváme do města, kde pořizuji několik záběrů, jež v tuto chvíli vyřazuji jako bezcenné a nakonec si dáváme k svačince kávu a čokoládovou palačinku. Mňam. Moc ji ale nevychutnáváme, protože pospícháme k autu, kde máme v osm hodin večer sraz s Petrou a Žábou. V autě objevujeme SMS, v níž Petra se Žábou píšou, že se zdrží tak o půl hodiny a opravdu - grrrr - je to tak. Takže vyrážíme už poměrně pozdě, a to nás ještě čeká cca 200 km přejezd směrem k růžovému pobřeží. V autě posloucháme medvídka Pů, část posádky spí a část naviguje a po desáté dorážíme do městského kempu v Trelevern. Kemp je hned u pobřeží, první řada stanů má úžasný výhled na moře. My získáváme místo v té druhé řadě a v podstatě hned jdeme spát.

Za azurovým pobřežím, 22.-23.7.

Ráno se ještě Petra koupe v moři a kolem jedenácté vyrážíme na první cyklovýlet. Jedeme směrem na východ po pobřeží, tu a tam se snažíme jet po červené turistické značce, ale místy jsou ty skály nesjízdné. A tak to střídáme se silničkami. Je nádherné počasí, moře i nebe se předhánějí, kdo je dneska modřejší, z okolní zeleně vykukují bílé kamenné domky, cestička se vine z kopce a místy zase - uff - prudce do kopce, zkrátka cyklistův sen. V jednom z městeček na chvíli zastavujeme, abychom koupili bagety a já jsem fascinována místní radnicí - tolik muškátů v oknech nemám ani já doma v Liberci!

Tak tomu říkám posedlost po muškátech
Tak tomu říkám posedlost po muškátech

Zátiší s Jirkou, kostelem a bagetami
Zátiší s Jirkou, kostelem a bagetami

První závada - Žábovi kolo nepřehazuje, jak by mělo, Jirka
s bagetami se chystá na zákrok
První závada - Žábovi kolo nepřehazuje, jak by mělo, Jirka s bagetami se chystá na zákrok

...ano, je to vážné
...ano, je to vážné

...my s Petrou zatím balíme bagety na cestu a trochu z nich
uždibujeme, za Petrou je v pozadí k vidění další pozoruhodná fontána
...my s Petrou zatím balíme bagety na cestu a trochu z nich uždibujeme, za Petrou je v pozadí k vidění další pozoruhodná fontána

...pozoruhodná fontána v detailu, v pozadí ona úžasná radnice
...pozoruhodná fontána v detailu, v pozadí ona úžasná radnice

Po zastávce pokračujeme dál a pobřeží se zase předvádí v plné kráse. Uzavíráme s Jirkou dohodu, že si tady koupíme domek na důchod, protože krásnější pobřeží jsme ještě neviděli.

Typické bretaňské pobřeží
Typické bretaňské pobřeží

Další typické bretaňské pobřeží
Další typické bretaňské pobřeží

Kolem poledního zapichujeme kola do písku a vychutnáváme moře. Je, pravda, právě odlité a studené, ale i tak má zastávka svou poezii.

Polední cyklistická náladovka
Polední cyklistická náladovka

Odpoledne dorážíme do divukrásného městečka Tregor, jež by mohlo v top ten Bretaň klidně soutěžit se Saint Malo. Je sice menší (a to výrazně), ale má nádhernou katedrálu a úžasné staré centrum. Hrázděné domy se střídají se starými kamennými a celé město je zase ozdobené spoustou muškátů.

Zastávka v Tregoru - dva cyklisté a náměstí
Zastávka v Tregoru - dva cyklisté a náměstí

Zátiší s trochu unaveným Jirkou a bretaňským domkem
Zátiší s trochu unaveným Jirkou a bretaňským domkem

Z Tregoru se vracíme znovu podél pobřeží a pozorujeme moře, které se hanebně odlilo a odhalilo tak své holé bříško.

Když se moře odlévá...
Když se moře odlévá...

...a večer zase přilévá...
...a večer zase přilévá...

Večer se vydáváme kousek za kemp kochat okouzlujícím sluncem, které mezi desátou a jedenáctou večer s velkou pompou zapadá za obzorem. Pořizujeme spoustu kýčovitých záběrů, někteří z nás kvůli kousku zapadavšího slunce neváhají zaujímat bizarní polohy.

Z cyklu západ slunce v západní Evropě I.
Z cyklu západ slunce v západní Evropě I.

Z cyklu západ slunce v západní Evropě II.
Z cyklu západ slunce v západní Evropě II.

Z cyklu západ slunce v západní Evropě III.
Z cyklu západ slunce v západní Evropě III.

Z cyklu západ slunce v západní Evropě IV.
Z cyklu západ slunce v západní Evropě IV.

Z cyklu západ slunce v západní Evropě V.
Z cyklu západ slunce v západní Evropě V.

Z cyklu západ slunce v západní Evropě VI.
Z cyklu západ slunce v západní Evropě VI.

Z cyklu "Petra zabírá v autě spoustu místa stativem a pak je
líná si ho vzít na skálu"
Z cyklu "Petra zabírá v autě spoustu místa stativem a pak je líná si ho vzít na skálu"

A je tady další den a další krásné městečko s hrázděnými domy, kamenným kostelem a palačinkárnou. Nachází se na východ od našeho kempu, protože nyní se vydáváme směrem k tomu pravému růžovému pobřeží.

Z cyklu malebná města Bretaně
Z cyklu malebná města Bretaně

...uznejte, že za fotku stálo!
...uznejte, že za fotku stálo!

Výlet je snad ještě krásnější než ten předešlý. Cesta se zdvihá vysoko na útesy nad moře, kolem cesty kvete vřes a my si vyhlížíme pláž k vykoupání.

Nakonec to vyhrála tahle pláž
Nakonec to vyhrála tahle pláž

Cyklista mezi vřesy sjíždí směrem k moři
Cyklista mezi vřesy sjíždí směrem k moři

Cyklistovo plážové zákoutí
Cyklistovo plážové zákoutí

Zvolená pláž byla lemována po obou stranách velmi tmavými kameny. Když jsem k nim přišla blíž, objevila jsem ke svému velkému překvapení, že černou barvu způsobují slávky, jimiž se kameny jen hemžily. Dobrá, nehemžily, protože slávky jen sedí a nehemží se, ale bylo jich tam požehnaně. Posuďte sami...

Zátiší se slávkami, aneb proč byly ty kameny černé
Zátiší se slávkami, aneb proč byly ty kameny černé

Zátiší se slávkami a Žábou, aneb proč byly ty kameny černé
Zátiší se slávkami a Žábou, aneb proč byly ty kameny černé

U moře jsme se docela dost zdrželi, protože vlny byly hebké a slunce laskavé, a tak od pláže vyrážíme asi tak kolem páté odpoledne. Pokračujeme podél pobřeží až k ostrůvku-poloostrůvku, který je s pevninou spojen zase jen malým kousekm silnice. Objíždíme jej na kolech po stezce vymezené pěšákům. Fotím několik pěkných náladovek na téma bílé kameny, černé kameny. Potkáváme náš první dolmen a já jsem tak unavená že dolmen nedolmen padám v závěru okruhu do kopřiv.

Pobřežní náladovka
Pobřežní náladovka

Pobřežní náladovka II.
Pobřežní náladovka II.

Po asi padesáti kilometrech zjišťuji, že už prostě nemůžu (pořád ještě se zřejmě vzpamatovávám z té cesty), a tak se s Jirkou odpojujeme, v devět večer opouštíme pobřeží a vnitrozemím míříme rovnou do kempu. Bylo to asi 16 km, a tak do kempu dojíždíme jen tak tak, abychom stihli ještě odjet autem (v deset se zavírá závora). Už za tmy vyzvedáváme Petru se Žábou, kteří na rozdíl od nás viděli to opravdové růžové pobřeží. Alespoň máme důvod se sem vrátit.

Nejzápadnější západ aneb na jih od Brestu

Další den (24.7.) vyrážíme ráno na další delší přejezd, míříme až na úplný západ Bretaně. Žába nás ještě naviguje zpátky k místu, kde jsme je včera nakládali, protože prý bylo neuvěřitelné. Jenže cesty jsou uzavřené - všude probíhají nějaké ckylistické závody nebo co. Asi se sem opravdu máme ještě někdy v životě vrátit. Možná na ten důchod... Zastavujeme v městě Morlaix, jež je skryté v údolí překlenutém fantastickým viaduktem. To je ovšem jediné, co lze o městě poznamenat. Je neděle, v ulicích chcípl pes a většina palačinkáren má buď obsazeno, nebo už má siestu. Nakonec jsme jednu našli a vydali se cestou experimentu spolu s palačinkou se sýrem, rajským protlakem, kouskem klobásy a vejce. Nebylo to špatné.

Z cyklu naši fotografové I.
Z cyklu naši fotografové I.

Kostel s viaduktem v Morlaix
Kostel s viaduktem v Morlaix

Za Morlaix se dopouštím chyby v navigaci, a tak odbočujeme na jakousi pochybnou okresku, kde potkáváme úžasnou sadu dolmenů. Na chvilku tedy zastavujeme a obdivujeme šikovnost dávných národů. Snažím se cosi přelouskat na doprovodné tabuli, ale text je francouzsky a bretaňsky. Tak třeba příště.

Dolmeny nadél
Dolmeny nadél

Dolmeny našíř
Dolmeny našíř

Další zastávku si vyžádá krásný starobylý kostel v jednom z městeček, jimiž projíždíme. O každém z nich by se dalo krásně psát, protože jsou nádherná. Centrum je tvořeno starým kamenným kostelem, jenž je často obehnán kamennou zdí. Před kostelem stojí tzv. kalvárie - kříž tesaný z kamene, často doprovázený celou řadou dalších figur. A kolem kostela je dlážděné náměsí lemované typickými místními domky.

Bezejmenný kostel mezi Morlaix a Brestem
Bezejmenný kostel mezi Morlaix a Brestem

Večer už jsme téměř u cíle, a tak zastavujeme ještě u jednoho kostelíka v dalším krásném městě, jehož jméno jsem již zapomněla. Ale určitě začínalo na "tre" jako jména většiny měst a vesnic v oblasti.

Bezejmenný kostel mezi Morlaix a Brestem, povšimněte si zejména
cedule v popředí. Nahoře bretonština, dole francouzština. Typické.
Bezejmenný kostel mezi Morlaix a Brestem, povšimněte si zejména cedule v popředí. Nahoře bretonština, dole francouzština. Typické.

Navečer se ubytováváme v kempu s výhledem na pole - kempy u moře se nám nelíbily, tenhle je malinký, travnatý a skrytý mezi poli. K moři je to tak dva kilometry. Cenově vychází kemp výrazně levněji než ty předchozí. Jsme na pobřeží mezi dvěma výběžky - severní je proti Brestu a jižní je ... ten jižní. Možná to někdy dohledám v mapách. Dohadujeme se, že další den vyrazíme na ten jižní výběžek, který je trochu blíž a ještě další den že se popovezeme k tomu severnímu.

Další den, 25.7., tedy vyjíždíme zase po pobřeží za krásami Bretaně. Skály jsou snad ještě strmější, vřesoviště ještě vřesovištější, trochu fouká vítr a je lehce pod mrakem. Plánovaná trasa je ovšem dlouhá, a tak Žába vůbec nestíhá sestupovat z kola a fotí přímo za jízdy.

Turista v letu za zážitky, za ním je možné pozorovat typický
ráz pobřeží.
Turista v letu za zážitky, za ním je možné pozorovat typický ráz pobřeží.

Na nejcípovatějším cípu pobřeží, kam ten den dorážíme, se útesy pozvolně lámou do moře tvoříc roztomilé kopečky a mezi tím vším se poflakuje replika staré plachetnice. Žába objevuje v průvodci, že tyhle lodě mívají jednou za čtyři roky sraz ve městě, jež je na zítřejší trase. A poslední sraz byl v roce 2000. Takže se tu asi ty lodě nepoflakují jen tak náhodou.

Zátiší se skálou a plachetnicí
Zátiší se skálou a plachetnicí

Zátiší se skalami a plachetnicí
Zátiší se skalami a plachetnicí

Z cyklu Jirka fotí, Petra fotí - plachetnice
Z cyklu Jirka fotí, Petra fotí - plachetnice

Na cestě zpátky se kocháme poměrně velkými řadami menhirů, jež jsou na okraji jedné z vesnic. Petra kochání provádí tak, že si o jeden z těch pět tisíc let starých vzácných kamenů hned opírá kolo, které si vzápětí fotí.

Petřino kolo a menhiry
Petřino kolo a menhiry

Popojíždíme kousek dál k majáku, kde se Jirka s Petrou rozhodnou fotit racky, a tak musím obětovat celou jednu fidorku na ochočení racka. Vzhledem k mé důležité úloze krmiče divé zvěře jsem ovšem neměla čas fotit, a tak tímto přicházíte nejen o maják, ale také o racky.

Další zastávkou je malebné městečko (ach, ta jména), kde v přístavu stojí snad 600 let starý kostel. Vnitřek kostela je tak trochu věnován památce všech námořníků - najdete zde repliky lodí, záchranná kola a další námořnické rekvizity. Celé je to velmi vkusné a dojemné.

Památka námořníkům zvenku
Památka námořníkům zvenku

Památka námořníkům zevnitř
Památka námořníkům zevnitř

O den později se s Jirkou rozhodujeme pro odpočinek a tak odvážíme Petru se Žábou a s jejich koly směrem k severnímu výběžku. Zastavujeme ve městě Douarenez, kde by měli kotvit ty staré lodi. Asi pět jsme jich v přístavu opravdu našli. Celé město smrdí rybami a hned v přístavu je obrovská sardinkárna. Ve stánku na tržišti potom objevujeme úžasnou manufakturu na palačinky, kterou obsluhují dvě neuvěřitelně šikovné ženy. Celé se to poměrně rychle otáčí, jedna nalévá a roztírá těsto, druhá sundavá a obrací. Myslím, že byly schopné vyrobit palačinku každých 30 vteřin.

Palačinková manufaktura
Palačinková manufaktura

O město dál vysazujeme cyklisty a dáváme si v přístavní restauraci k obědu rybu. Jirka volí "mnichovu rybu na bretaňský způsob" já si dávám lososa ve vinné omáčce. Oba jsme trochu překvapeni a lehce zklamáni, že ty ryby nejsou pečené, jak jsme zvyklí z chorvatska. Jsou spíš dušené a přelité jakousi bešamelovou omáčkou. Já mám růžovou rybu s bílým a kyselým bešamelem, Jirka má bílou rybu s růžovým lososovým bešamelem. Hm.

Potom tak trochu autem kopírujeme trasu našich cyklistů a navštěvujeme nejzápadnější místo Bretaně. Průvodce dramaticky líčí divoké pobřeží, mlhu, vítr a pustinu, my potkáváme strašlivé vedro, modré nebe a statisícové davy. Hm. Jirka fotí maják, já fotím maják a pak rychle pryč!

Nejzápadnější francouzský maják
Nejzápadnější francouzský maják

Romance o vřesu
Romance o vřesu

Obklopen davy lidí fotí nejzápadnější Jirka ten nejzápadnější maják
Obklopen davy lidí fotí nejzápadnější Jirka ten nejzápadnější maják

Navečer pak o výběžek dál vyzvedáváme cyklisty a užíváme si liduprázdné krajiny doplněné útesy, vřesem a půvabným kostelíkem.

Divoké pobřeží západní Bretaně
Divoké pobřeží západní Bretaně

Zátiší s kostelíkem
Zátiší s kostelíkem

Cestou do kempu ještě honíme zážitky, a tak zastavujeme v krásném starověkém městě Locronan. Je to jedno z nejzachovalejších starověkých měst. Celé centrum a přilehlé uličky se dochovaly v podobě odpovídající asi tak šestnáctému století. Je to sice trochu skanzen, ale v devět večer už je tu ticho a liduprázdno. Zde mi také docházejí baterie ve fotoaparátu a tak musím jen konstatovat, že následující čtyři dny jsme strávili lovením menhirů v okolí Carnacu na jihu Bretaně.

Krásné kamenné město na závěr povídání
Krásné kamenné město na závěr povídání

Autorkou tohoto webu je LenkaKT, alias Lenka Kosková-Třísková. Bádám a vyučuji na TU Liberec.

Poslední změna: 3. 3. 2011