Neměl to být jen Internet do škol

Jsou počítače pro školy, které získávají v rámci programu Internet do škol předražené, nebo nejsou? Je jich dost? Jsou přípojky dostatečně rychlé? Tyto otázky provázejí projekt Internet do škol od jeho počátku. I když jsou tyto diskuse zajímavé, osobně si myslím, že bychom se měli soustředit na něco úplně jiného. Ať už je totiž pravda jakákoliv, na stavu projektu to nic nezmění, neboť jsou podepsány závazné smlouvy a připojování škol je v plném proudu.

Možná bychom se spíše měli zeptat, zda budou ony údajně předražené počítače opravdu využívány tak, jak bylo plánováno.

Internet do škol totiž není odděleným projektem, ale součástí uceleného projektu Státní informační politiky ve vzdělávání. Cílem tohoto projektu není pouhé zavedení Internetu do škol, ale zavedení informačních technologií do výuky. Cílem projektu proto není učebna s deseti počítači připojenými k Interentu, ale například hodina matematiky, kde učitel spolu s žáky místo rýsování na papír modelují třírozměrné objekty v simulačním programu.

Aby takového cíle mohlo být dosaženo, musí být učitelé schopni s počítači a výukovými programy bez problémů pracovat. Toto by měla zajistit první část projektu Státní informační politiky ve vzdělávání označovaná jako Projekt I. Vyškolený učitel musí mít tyto programy k dispozici a měl by znát metodiky, jak je správně používat. Dostávám se tak k Projektu II, jenž měl kromě nabídky vzdělávacího software také vytvořit školský portál, na němž by žáci, učitelé a rodiče našli další podporu pro výuku. A konečně třetí částí projektu je známý Internet do škol - vyškolený učitel vybavený výukovými programy a potřebnou metodikou totiž potřebuje také moderní počítačovou učebnu připojenou k Interentu.

Připomeňme si, že stát žádné počítače školám nekupuje. Interenet do škol je koncipován tak, že stát od jednoho generálního dodavatele pronajme za pevný měsíční poplatek (4.500 Kč) vybavený počítač připojený k Internetu. Tuto službu stát od generálního dodavatele nakoupí na 36 měsíců. Celkem tedy stát za jeden připojený počítač zaplatí 140.000 Kč. Bez ohledu na to, zda je částka adekvátní či nikoliv, je to rozhodně dost peněz, které by měly být řádně využity. Bylo by proto logické, kdyby ministerstvo školství jako organizátor a garant projektu vyvinulo maximální úsilí, aby na počítače ve školách čekali připravení učitelé s potřebnými programy a metodikami.

Nezapomínejme také, že se počítače nedostanou na všechny školy, ale jen na ty, které dosud byly výpočetní technikou vybaveny jen žalostně nebo vůbec. Proto je včasné školení učitelů kritické. Jak to tedy je? Připojování škol je v plném proudu (již je připojeno více než dvě třetiny z celkového plánovaného počtu), školení učitelů teprve začínají. Připravená školení navíc učitele naučí jen základním dovednostem, neboť se soustředí na ovládání operačního systému, textového editoru a práci s Internetem. Podle mého názoru je to žalostně málo. Schopnost formátovat text ve Wordu totiž ještě nezaručuje schopnost využít počítač jako plnohodnotnou učební pomůcku.

To by totiž vyžadovalo, aby se plnohodnotnou učební pomůckou staly také vzdělávací programy. Nakladatel, který připraví klasickou papírovou učebnici, ji může zaslat na ministerstvo k posouzení, zda vyhovuje osnovám předmětu, pro nějž je určena. Jestliže učebnice vyhovuje, získá od ministerstva doporučení. Pro výukové programy však žádný podobný schvalovací proces neexistuje. Učitelé ani rodiče žáků tak nemohou poznat, zda je program kvalitní a zda bude vhodnou učební pomůckou.

Stejně důležitou podmínkou pro zavedení informačních technologií do výuky je úprava osnov. S počítači se totiž v současných osnovách doslova nepočítá. Moderní simulační programy umožňují dětem si v hodinách hrát a provádět zajímavé experimenty. Elektronické encyklopedie a Internet představují ohromný zdroj informací, který by se děti měly naučit poznávat a prohledávat. Měly by se naučit pracovat s informacemi, ověřovat je, třídit a kombinovat ve znalosti.

Nedojde-li k těmto změnám, dočkáme se toho, že se počítače stanou drahou moderní pomůckou používanou starým způsobem. Příkladem může být učitel, který místo psaní na tabuli promítá žákům snímky z prezentačního programu. Bude-li žákům promítat stejné obrázky a texty, jako by jim psal a maloval na tabuli, potom byla investice do počítače zbytečná.

Dostávám se tak obloukem k Projektu II. Jeho dosud jediným hmatatelným výstupem byla poněkud zbrklá dodávka balíčku výukových programů, který ministerstvo zdarma rozesílalo školám loni v prosinci. Od té doby se nic neděje. Přitom měl být již loni spuštěn prototyp školského portálu. Ještě letos v únoru to vypadalo docela slibně -- na vývoji portálu se kromě ministerstva školství podílela také pracovní skupina Ústavu pro informace ve vzdělávání, která připravovala obsahovou část portálu. V lednu byl spuštěn portál www.skolinfo.cz, na němž se měla odehrávat diskuse o budoucí podobě projektu. Jenže tato pracovní skupina v dubnu ukončila svou činnost. Portál www.skolinfo.cz je sice ještě dostupný, ale lze jej označit za mrtvý.

Jsme tedy v situaci, kdy stát denně utratí 150 Kč za každý připojený počítač, ale dál se o svou investici nestará. Dokonce ani sám nejde dobrým příkladem. Webové stránky ministerstva, které má realizovat projekt zvyšující informační gramotnost učitelů, naznačují, že informačně negramotní jsou především sami ministerští úředníci. Možná by i jim měl stát zaplatit kurzy ovládání počítače, aby pochopili, že formát MS Wordu není vhodným formátem pro prezentaci inforamcí v síti www. Základní lekce z netikety, neboli síťové etikety by také neuškodila. Alespoň by mi z Informačního centra SIPVZ přestaly chodit zbytečně velké maily, jejichž odesílatel zřejmě neví, že zprávu lze odeslat tak, aby neobsahovala seznam všech svých adresátů.

Těžko říci, zda se opravdu někdy dočkáme odborných certifikací výukových programů, změny osnov, školského portálu, metodik výuky a odborných školení pro učitele. Jestliže se ministerstvo nezačne chovat jako skutečný investor a nezačne se starat, aby bylo oněch 150 Kč denně za připojený počítač skutečně využito pro výuku, potom budu první, kdo prohlásí, že Interenet do škol je předražený a zbytečný projekt.

Vraťme se přece jen ještě k Internetu do škol a k cenám za připojení. Jedním z cílů projektu je vybudování jednotné komunikační infrastruktury pro základní a střední školy. Současně je přitom v jiném vládním projektu budována jednotná komunikační pro celou státní správu. V obou případech je dodavatelem služeb síťové infrastruktury Český Telecom a odběratelem stát.

Projekt jednotné infrastruktury pro celou státní správu (KI ISVS) řídí Úřad pro veřejné informační systémy (ÚVIS), který za stát podepsal rámcovou smlouvu. Tato smlouva platí až do října 2006 a stanoví parametry a ceny služeb, jež bude státní správa od Telecomu odebírat. Protože ÚVIS při jednání o cenách zastupuje celou státní správu, může získat výrazné množstevní slevy a další výhody plynoucí z pozice silného zákazníka. Jednotlivé subjekty státní správy by měly uzavřít tzv. prováděcí smlouvy, které stanoví, jaké služby bude za cen a podmínek daných rámcovou smlouvou konkrétní subjekt odebírat.

Aby nedocházelo k duplicitám, bylo rozhodnuto, že se smlouvy pro Internet do škol upraví tak, aby i pro školní infrastrukturu platila pravidla daná rámcovou smlouvou. Školy by tím získaly: mohly by být připojené déle a pravděpodobně levněji. První dílčí smlouva k Internetu do škol podepsaná ministerstvem a generálním dodavatelem v prosinci 2001 proto obsahuje odstavec, který oběma smluvním stranám ukládá za povinnost uzavřít do tří týdnů (tedy v podstatě během ledna 2002) novou smlouvu s mezi ministerstvem a Českým Telecomem. Tato nová smlouva by vyčlenila z projektu poplatky za služby IP konektivity a stala by se řádnou prováděcí smlouvou projektu KI ISVS.

Žádná taková smlouva však dosud nebyla uzavřena. Když jsem se pana Jakuba Rainische, externího poradce ministerstva školství pro Internet do škol, zeptala proč, odpověděl: "Zjistilo se, že by tím vznikly právní problémy plynoucí z existence dvojí smlouvy. Vedlo by to k tomu, že by nebylo jasné, podle které smlouvy vymáhat sankce." Ministerstvo prý údajně vyvíjí maximální úsilí, jak celou situaci uspokojivě vyřešit, aby mohla být smlouva podepsána. Na otázku, kdy bude situace vyřešena, však pan Rainisch nedokázal odpovědět. Proč už situace trvá roku (tedy šestinu celkové doby trvání projektu)? "Ukázalo se, že je to právně větší problém, než se na začátku zdálo", uvedl pan Rainisch.

Problém je v tom, že není možné přesně zjistit, kolik stát vlastně podle současných smluv za připojení škol k Internetu platí. Nelze tak porovnat, zda by platby podle Rámcové smlouvy opravdu nebyly výhodnější. I když obě smlouvy obsahují katalogy služeb, které stát od dodavatele kupuje, jednotlivé položky obou katalogů se liší a místy překrývají. Zatímco v Rámcové smlouvě je jasně a přehledně vyčísleno, kolik každá jednotlivá služba stojí, ve smlouvách k Indoši jsou pouze celkové součty za skupiny služeb. Protože tyto skupiny kombinují služby různého charakteru (například software a služby školského intranetu), je jakýkoliv pokus o odhad cen za připojení věštěním z křišťálové koule. I kdyby však byly školy opravdu připojeny za stejnou cenu, rozhodně by mohly být připojeny déle. A jestli ceny stejné nejsou, potom ministerstvo školství platí víc, než by muselo za služby, které možná ani řádně nevyužívá.

Poslední změna: 3. 3. 2011