Linux pro úplné začátečníky 3.Co je to souborový systém a co je charakteristické pro
Linux, seriál pro root.cz, 15.9.2000
Všechny datové soubory a programy musí být někde uloženy: na
pevném disku, cédéčku nebo nějakém jiném médiu. Nejsou tam
naházeny jen tak hala bala, ale podle pevného řádu. Tento řád
určuje, jak se mají soubory ukládat, jak se mají jmenovat, jak
jednotlivé soubory hledat a jak se pozná, komu co patří. Zmíněnému
řádu se říká souborový systém a jak je v počítačovém světě zvykem,
existují jich spousty. Každý souborový systém má své
jméno. Většina souborových systémů vznikla současně s vývojem
nějakého operačního systému (FAT16 a FAT32 pro Windows), jiné jsou
standardem pro zápis na určité speciální médium (např souborový
systém ISO 9660 určený pro CD-ROM).
Linux používá
souborový systém ext2, ale dokáže pracovat i s jinými typy. Proto
lze v Linuxu bez větších problémů pracovat s disky formátovanými
pro Windows či jiné operační systémy. (Ve Windows bez nějakého
pomocného programu disk se souborovým systémem ext2 vůbec
neuvidíte.)
Jak jsem napsala v úvodu, souborový systém určuje, jak
soubory ukládat a jak je pojmenovávat. Podobně jako u jiných
operačních systémů existují v Linuxu adresáře. Adresáře slouží pro
lepší organizaci místa na disku: často se celý disk přirovnává ke
skříni a adresáře k jednotlivým poličkám nebo krabicím, do nichž
ukládáte své věci - soubory. Jak se podrobněji dočtete v příštím
díle, v Linuxu se nesetkáte s písmeny označujícími jednotlivé
disky. Existuje prostě jeden kořenový adresář, ze kterého dále
vyrůstá vlastní struktura vnořených adresářů - adresářový
strom.
Pro pojmenovávání adresářů a souborů neexistují žádná přísná
pravidla. Musíte jen dodržovat následující zásady:
-
Název souboru smí obsahovat písmena, čísla a některé
další znaky. Vyvarujte se však různých speciálních znaků jako
* a podobně, ušetříte si budoucí problémy. Máte-li správně
nastavenou češtinu, můžete používat i české znaky.
-
Rozlišují se velká a malá písmena. Názvy Soubor a soubor
označují dva různé soubory.
-
Jména smí být prakticky neomezeně dlouhá: maximálně je
to, tuším, 256 znaků. V Linuxu se typy souborů obecně
nerozlišují podle přípon jako ve Windows. Jméno souboru proto
nemusí příponu vůbec obsahovat, nebo jich naopak může mít
několik. Standardně se zachovávají přípony u různých dat jako
obrázky či filmy (obrazek.jpg, film.avi. Dvě přípony mívají
například komprimované soubory (typicky .tar.gz).
-
Existují tzv. skryté soubory a adresáře, které se
nezobrazí při normálním výpisu obsahu adresáře. Jejich název
začíná vždy tečkou.
Nedílnou součástí jména souboru je i jeho umístění ve
struktuře adresářů. Říká se tomu cesta k souboru. V Linuxu se
cesta zapisuje tak, že postupně od kořenového adresáře vyjmenujeme
všechny adresáře, jež musíme projít, abychom se k souboru
dostali. Názvy jednotlivých adresářů se oddělují lomítkem /. Cestu
můžete vyjádřit buď absolutně, tedy se začátkem v kořenovém
adresáři, nebo relativně, se začátkem v adresáři, kde se právě
nacházíte. Absolutní cesta vždy začíná lomítkem. Existují
speciální označení pro aktuální adresář a adresář
nadřazený. Aktuální adresář se označuje jednou tečkou, nadřazený
dvěma tečkami.
Máme-li tedy soubor test, jenž je uložen v adresáři prvni a
adresář prvni je v adresáři druhy, který je již přímo v kořenovém
adresáři, bude se absolutní cesta k souboru zapisovat jako
/druhy/prvni/test. Relativní cesta k souboru test z adresáře prvni
se zapisuje ./prvni a z adresáře druhy potom prvni/test.
Díky souborovému systému ext2 také v Linuxu vždy poznáte,
komu který soubor či adresář patří. Informace o majiteli je totiž
nedílnou součástí souboru. Pro každý soubor a adresář se nastavují
práva ve třech úrovních: pro samotného vlastníka, pro skupinu
uživatelů, do níž vlastník patří a pro všechny ostatní
uživatele. Máte-li právo soubor číst, uvidíte jej při výpisu
obsahu adresáře, smíte jej zkopírovat kam vás napadne, ale nesmíte
jej smazat. Máte-li pro nějaký soubor i právo zápisu, můžete měnit
obsah souboru, kopírovat jej z místa na místo a navíc můžete
soubor i smazat. Dále existuje ještě právo soubor spustit: týká se
především programů a různých skriptů. Pomáhá určit (překvapivě :),
jaké programy máte právo spouštět. Jako prostý uživatel asi
nebudete mít možnost spouštět různé konfigurační nástroje nebo
jiné programy, které ve vašich nezkušených rukách představují
smrtelnou hrozbu pro systém.
Kromě vlastního souborového systému určujícího jak fyzicky
soubory ukládat existuje ještě dohoda, kam je ukládat. V každém
Linuxu proto najdete v kořenovém adresáři podobnou strukturu
adresářů. Zde jsou ty nejdůležitější:
-
bin obsahuje příkazy operačního
systému, které mají právo spouštět všichni uživatelé.
-
sbin je naopak zaplněn příkazy, jež
smí spouštět jen správce systému (tzv. root).
-
etc je skládka nejrůznějších
konfiguračních souborů a nastavení. Zpravidla sem smí
zapisovat jen root.
-
dev slouží pro práci se všemi
zařízeními systému: disky, porty nebo terminály. Určitě se o
něm ještě doslechnete v některém z příštích dílů.
-
home obsahuje domovské adresáře
jednotlivých uživatelů systému.
-
O adresáři mnt a jeho významu se
dočtete v příštím díle. Připojují se sem nejrůznější externí
zařízení.
-
Vše, co se nějak týká vašeho vlastního počítače, najdete
v adresáři usr. Je zde částečně
zopakována struktura kořenového adresáře. V adresářích
/usr/bin a /usr/sbin
jsou opět programy pro běžné uživatele a pro roota, src slouží
pro skladování nejrůznějších zdrojových kódů: například v
adresáři /usr/src/linux najdete zdrojové
kódy jádra operačního systému.
|