XXXI.(...o klekání...)
Je večer, spánek odháním
zem ještě rezonuje
klekáním
klekám i já, bych připustila
že na tom málem druhém břehu
jsem skrz tvou bolest pochopila
že ještě bude něco zpěvu
a že snad smím se
radovat
a sejmout tíhu světa
z ramen.
Tak budiž pravda vyslovena
že jsi můj muž
já tvoje žena.
Na věky věků.
Amen.
|