Kaktus

Pondělí

Jsem celá rozespalá, protože jsme včera dlouho do noci s kaktusem diskutovali o Senekovi. Do zaměstnání jsem proto dorazila poněkud později, než mívám ve zvyku. Dopoledne již bylo zcela zbytečné začínat jakoukoliv práci, šla jsem proto rovnou na oběd. Po obědě se u mne zastavil šéf. Krátce jsme pohovořili o různých časových konstantách, se kterými jeho zaměstnanci začínají pracovat. Několikrát tajmně naznačil, že časové konstanty jednotlivých zaměstnanců pečlivě sleduje. Taková pozornost věkonvaná podřízeným je jistě chvályhodná. Zdá se, že náš šéf je milý, vzdělaný a citlivý člověk. Měla jsem ještě plnou hlavu nočního rozhovoru s kaktusem --- přemýšlela jsem proto, zda se šéfa nezeptat na jeho názor na Seneku, ale nakonec jsem se neodvážila. Byl příliš zabraný do problému časových konstant --- chvílemi dokonce zvyšoval hlas, mával rukama a pobíhal po místnosti, několikrát se také ujišťoval, zda ho opravdu poslouchám. Myslím, že by mne třeba ani nevyslechl.

Spát jsem šla dnes brzy, protože kaktus neměl náladu k hovoru. Mlčel a ironicky naznačoval, že chce tiše přemýšlet. Tyto jeho nálady mne nesmírně dráždí, protože vím, že se mne tak pokouší urážet.

Úterý

Do zaměstnání jsem sice dnes dorazila včas, ale včerejší kaktusova nálada mne tak rozladila, že jsem se naprosto nemohla soustředit. Navíc mi vrtal hlavou problém časových konstant, se kterým mne včera seznámil šéf. Než jsem se nad tím stačila pořádně rozmyslet, nastal čas oběda. U oběda jsem byla velmi roztržitá, protože jsem stále musela myslet na ty časové konstanty. Omylem jsem si proto došla dvakrát pro polévku a třikrát pro moučník. Po obědě se u mne opět zastavil šéf. Pokračoval ve včerejším filosofickém rozhovoru. Je to od něj opravdu milé, že se mi chodí svěřovat se svými názory. Jen mám o něj trochu strach, protože se mi zdálo, že při řeči příliš gestikuluje. Jednak je to takové neušlechtilé a navíc to v lidech vyvolává pocit, že by mohl být rozčilen. Myslím, že je škoda, když takovým vystupováním kazí svou pověst dobrého člověka. Snažila jsem se mu to říci, ale asi mne neposlouchal.

Kaktus mlčí. Stojí zpříma v květináči, pohlíží na mne spatra a mlčí. Uráží mne to a také jsem mu to řekla. Rozhodla jsem se, že ho za trest nebudu zalévat, dokud na mne nepromluví.

Středa

Zdá se, že si již i ostatní zaměstnanci všimli, že mne šéf vyznamenává svou pozorností. Když jsem ráno procházela kolem dveří jejich kanceláří ke svému stolu, ohlíželi se po mně a cosi si obdivně špitali. Inu, není divu, že mi závidí šéfovu důvěru. Tolik mne to potěšilo, že jsem se rozhodla dnešní dopolední práci odsunout na jindy a zahloubala jsem se nad problémem Seneky v kaktusově pohledu. Podle mne byla jeho tvrzení nesmyslná, ale jedním si jista nejsem. Rozhodla jsem se, že se optám šéfa na jeho názor. Důvěra za důvěru. Jak je již ve firmě zvykem, zase se odpoledne přišel poradit. Velmi mne mrzelo, že si nevzal k srdci mé včerejší rady. Je to s ním čím dál horší. Dnes dokonce křičel tak hlasitě, že mu ani nebylo rozumět. Myslím, že konstatoval něco v tom smyslu, že se mé časové konstanty stále prodlužují a že je to ve firmě unikátní. Je dojemné, že si váží toho, jak má vzácného zaměstnance, ale tolik křičet přece jen nemusel. Raději jsem se ho na Seneku neptala --- co kdyby ho ten problém rozrušil ještě více, než problém časových konstant?

Domů jsem přišla lehce nervózní. Šéfův křik mne tak rozhodil, že jsem dnes raději zaměstnání opustila o dvě hodiny dříve. Kaktus byl mým předčasným příchodem velmi znepokojen, protože jsem ho přistihla, jak hovoří se stěnou. Zeptala jsem se ho na jedno z jeho tvrzení ohledně Seneky, ale opět se odmítl se mnou bavit. Po tak náročném dni mě jeho odmítnutí natolik rozrušilo, že jsem se neudržela a vlepila mu pár facek. Aby se mi pomstil, spadl i s květináčem na zem a rozsypal všude hlínu. Navíc mi strašně popíchal ruce.

Čtvrtek

Ráno jsem musela navštívit lékaře protože mám ruce plné ostnů. Bojím se, že by se do ran mohla dostat nebezpečná choroba a proto jsem se domnívala, že mne lékař raději nechá pár dní doma. Ale byl to nějaký tupý surovec. Polil mi ruce jódem a poslal mne do práce. Dožadovala jsem se, aby mi poraněné ruce ovázal alespoň obvazem, aby se do ran nemohla dostat v zaměstnání nečistota, ale hrubě se mi vysmál.

Šéf mne dnes navštívil ještě před obědem. Křičel zase ještě více než včera, takže jsem mu už vůbec nerozumněla. Nejsem si jistá, zda mu ten problém časových konstant nezatemnil rozum. Pro jistotu jsem se proto během jeho výkladu vyplížila z kanceláře a utekla domů. Celé oddělení mne sledovalo a cosi si soucitně špitali. Jejich pochopení mne trochu potěšilo.

Kaktus se doma stále válel v blátě. Mlčel a odmítal se o sebe postarat. Byla jsem silně rozrušená scénou v práci a chtělo se mi plakat, ale rozhodla jsem se, že kaktus ještě přesadím. Bez hlíny by přece jen mohl zemřít. I když nám to v poslední době příliš neklape, bydlíme spolu už pár let. Kromě toho jsem chtěla pokračovat v diskusi o Senekovi. Přesazování bylo utrpením, protože kaktus po celou dobu vyčítavě mlčel. Navíc mne silně pálily rány, které mi ráno doktor polil jódem.

Pátek

Ráno jsem zase musela k lékaři, protože se mi ruce vůbec nehojí. Rány jsou plné hlíny a po včerejším přesazování přibyly v rukou nové trny. Surový lékař se mne ptal, jak jsem si to proboha mohla způsobit a nechutně se přitom pochechtával. Nechtěla jsem tak necitlivému člověku svěřovat, jaké problémy mi kaktus v poslední době působí. Cosi jsem proto jen lehce naznačila. Z neznámých důvodů se doktor začal smát ještě více a přitom si zapisoval červenou propiskou do mé karty. Potom mi řekl, že mé rány jsou skutečně vážné (to si toho, proboha, nemohl všimnout již včera?) a napsal mi doporučení ke skutečnému odborníkovi.

Zastavila jsem se proto v zaměstnání říci, že dnes již nepřijdu, protože můj zdravotní stav je velmi vážný. Šéf byl vemi pokorný, asi si konečně uvědomil své zcela nevhodné chování v uplynulých dnech. Konec konců má na mém současném zuboženém stavu také svůj podíl. Požádal mne proto opatrně, abych do zaměstnání již příště vůbec nechodila. To je milé, asi mne nechce příště vystavovat svým nechutným výstupům. Zeptala jsem se jen, jak to bude s penězi, ale to jsem neměla dělat. Opět se mu vrátil jeho problém, začal křičet a divoce máchat rukama. Raději jsem proto opět utekla a vydala se k odborníkovi.

Cestou jsem se zastavila doma, podívat se, jak se daří kaktusu. Vypadal nadmíru spokojeně a nadutě se nafukoval v novém květináči. Znovu mne to rozčílilo a pocítila jsem silnou touhu vlepit mu ještě jednou pár facek, ale začaly mne pálit mé zubožené ruce. Vydala jsem se proto k odborníkovi. Sídlí v obrovském domě. Mají příjemné, volné a široké chodby. Odborník byl pravým opakem surového lékaře. Trpělivě prohlédl má zranění a konečně mi zavázal ruce. Abych si při pohybu nemohla obvazy sundat, svázali mi ruce za zády. To je velmi důvtipné opatření a oceňuji je, jen je nepříjemné, že nemohu příliš hýbat rukama. Ale odborník říkal, že mi ruce rozvážou, až se zahojí. Vzhledem k povaze ran to však bude trvat několik týdnů. Po tu dobu si mne ponechá ve své nemocnici, aby mohl denně sledovat vývoj situace. Byl to tak milý člověk, že jsem se ho zeptala, co si myslí o kaktusových tvrzeních. Prohlásil, že kaktusům se absolutně nedá věřit, jsou to prý proradné bytosti, které všechny z neznámých důvodů nenávidějí Seneku. Prý jeden kaktus také míval doma a také ho velmi zlobil. Po příjemném rozhovoru mi pomohli do sprchy (nechápu, proč museli tak rychle střídat teplou a studenou vodu) a potom mi předepsali léky na spaní. Po vyčerpávajícím týdnu jsem tak konečně klidně usnula.

18.1.2000

Na obsah

Poslední změna: 3. 3. 2011